Formanova chemie – kterak se přetavit a pak vypařit

Soudržnost a podstata lidské společnosti je od nepaměti založena na vyprávění příběhů o lidech a jejich dobrých i zlích skutcích. Každý jeden člověk, který se kdy objevil na Zemi, žil, žije či bude žít svůj jedinečný příběh, příběh se začátkem a koncem, příběh tu méně tu více dramatický, hodný následování, odsouzení či přinejmenším rozjímání. Miloš Forman je jedním z prostředníků našich životních příběhů. Ve dvacátém a jednavacátém století vypráví o životech malých i velkých pomocí velmi náročného média, jakým je film. Těžko si ale představujeme, jak náročné toto moderní médium je. Vybrat vhodný scénář, vhodné herce, zkoordinovat celou mnohačetnou filmařskou partu a usměrnit jejich ambice ve jménu vlastní představy o díle. Navíc je třeba sehnat dobrého producenta, který zas umí sehnat dostatečné množství peněz, protože bez těch žádné filmařské dílo nevyroste. A těžko si představujeme, když už se všechno sežene a film natočí, že ho někdo zakáže, protože věty, charaktery či scény filmu neodpovídají ideologickým normám vládnoucího režimu nebo „záměru“ investora. Tak bylo také několikráte na začátku či na konci přerušeno Formanovo vyprávění, přesto – díky Bohu – mnohé filmové příběhy odvyprávěl. My si tak můžeme - zase jen stěží - představovat, jaké to je, když za tak pracné zprostředkování životních příběhů aplaudují sály ve stoje, a poroty předávají zlaté panáčky a medvídky.

Miloš Forman je svým naturelem, charismatem, způsobem vyprávění, ale částečně i vlastním životním osudem podobný jednomu ze svých učitelů a taktéž někomu pro rozplétání smyslu lidského bytí zasvěcenému – Milanu Kunderovi. Možná právě proto že oba museli přes některá životní rozhodnutí či celé životní kapitoly přetáhnout velký závěs a nikdy ho neodkrývat, mohli lépe porozumět tomu, jaká je to pro člověka tíha, snažit se žít život smysluplný na hranici s nesmyslem, který se navíc rád roztahuje.. Ostatně dlouhé závěsy přetahujeme přes své životy všichni, jde jen o to, s jakým umem se naučíme právě z těch nešťastných událostí, rozhodnutí, „mladické nerozvážnosti“ těžit, či lépe řečeno - odlehčovat těžké tíze. Forman i Kundera se rozhodli vyprávět, sebe sama přetavit v množství příběhů, možností, jak by to mohlo být jinak. Následovali a ve své tvorbě žili – vysublimovali se – v příkladech těch statečnějších ale i slabších z lidského pokolení.

Jedna z velkých opon se ve Formanově životě zatáhla, když byli v jeho citlivém dětském věku zabiti oba rodiče, jen tak pro nic za nic po nich sáhlo nacistické chapadlo. Druhá pak, když ve jménu svobody pro svou tvorbu opustil vlastní děti. „Pořád jsem musel myslet na své rodiče, jak před příchodem Němců propásli šanci, kterou jim nabízela rodina Koukolova, a neodjeli ze země. Rozhodl jsem se, že podobnou chybu neudělám“, napsal později úspěšný filmový režisér ve své autobiografii Co já vím?

Na velmi zlomová životní rozhraní reaguje život obvykle velmi bouřlivě. Nechá nás přesně na rozhraní v nečinnosti zatrpknout nebo naopak právě na rozhraní začne zrychlovat a žene člověka do aktivity a ve šťastném směru pak ke tvorbě. Formanovy filmy rostou z těchto osobních skrytých zlomů a výběr hrdinů i příběhů o tom svědčí. Na jedné straně je boj, tvorba i tichý odpor smyslu všude tam, kde se s absurditou začíná příliš roztahovat nesmysl. Amadeus umírá v okamžiku, kdy sám vnitřně vrcholí a kdy z druhé strany vrcholí ďábelský boj s Bohem jeho skrytého protivníka Salieriho. Mr. McMurphy v Přeletu nad kukaččím hnízdě to alespoň zkusil, jak říká po své prohře s umyvadlem a tak zmařenou cestou z léčebny-vězení. Larry Flint dobře zná svá občanská práva a nebojí se nahlas říct, že svoboda slova musí platit pro všechny. Na druhé straně jsou filmy s dostatečným prostorem pro místa v člověku, na kterých se smysl rozkládá a klíčí lidská lstivost, tupost a krutost. Malost a ukřičenost prosťáčků v Hoří, má panenko se nám možná zdá úsměvná, ale nad mnohými scénkami tohoto filmu bychom měli spíše zaplakat. Památná je nenápadná scéna, pro kterou byl film odmítnut komunisty ale i zahraničním producentem, ve které jeden z hasičů říká, že osobní poctivost je třeba zapřít pro čest kolektivu... Zatím poslední Formanův film Goyovy přízraky nám svou paralelou připomíná, že množství zla v lidském pokolení zůstává stabilní. Nic se nemění, člověk nikam nedoputoval, zlo ve světě dobrem neumenšil. Způsoby donucování přiznání se k čarodějnictví jsou na vlas stejné jako vynucená přiznání „agentů imperialismu“ nebo „ protiamerických teroristů“. A stále spokojeně a bez reflexe na svých vlastních rozhraních žijí ti „nevědomí a nevinní“ jako třeba i zdravotní sestra z Přeletu nad kukaččím hnízdem, ti, kteří si myslí, že činí dobro ve jménu doktrín společnosti, zatímco páchají zlo konkrétním lidem a jejich jedinečným životům.

I kdyby Miloš Forman již nic nenatočil, řekl vše podstatné. Dává nám svými filmy jasný a stručný návod k žití. Za to mu můžeme děkovat jen tím, že si jeho filmy budeme zas a znovu pouštět a zas a znovu rozjímat nad tím, kudy se ve vlastním životě vydat. Tam, kde je člověk jakýmikoliv okolnostmi tlačen do nečinnosti či přílišné aktivity, existuje jediný způsob, jak z toho ven – tvořit a snít. Drž se svého snu, žádné jiné zaklínadlo nefunguje - říká a žije Miloš Forman staré dobré americké heslo. (Drž se toho snu se také jmenuje dokument o Formanovi z roku 1990.)

Jen jedno je třeba - snít a vyprávět o sobě dobrý příběh.