V únoru 1948 selhaly nekomunistické strany

Národní socialisté a další demokratické síly v zemi podcenily sílu KSČ a jejich odhodlání dobýt moc všemi dostupnými prostředky, včetně nezákonných praktik. H. Ripka, ministr zahraničního obchodu, byl iniciátorem podání demise 12 ministrů, která měla vyvolat předčasné volby, v nichž měli být podle propočtů ČSNS komunisté poraženi či výrazně oslabeni. Tento cíl však vzal brzy zasvé už v okamžiku rezignace nekomunistické dvanáctky na svá vládní křesla. Komunisté využili odstoupení nekomunistů z vlády a za pět dní převzali veškerou moc, kterou již před Únorem formálně měli. V únoru 1948 se KSČ akorát potřebovala zbavit svých nekomunistických oponentů, kteří neměli mocenské nástroje, jak proti komunistům účinně bojovat.

Národní socialisté od předčasných voleb v květnu 1948 očekávali své vítězství a izolaci komunistů v Národní frontě. Iniciátoři demise se domnívali, že by tyto volby proběhly demokraticky v souladu se zákonnými předpisy. To je však krajně nepravděpodobné, protože těžko by sovětský vůdce Stalin ,,dovolil" v rodícím se východním bloku konat dvoje poválečné volby se svobodnou agitací a účastí více politických stran.

Národní socialisté považovali mylně vládní krizi jako běžnou krizi, kterou znali z dob první republiky. To znamená, že se o příští vládě rozhodně v tzv. trojúhelníku: prezident - vedení politických stran - premiér. Jenže premiérem byl předseda KSČ K. Gottwald a ten vedení politických stran obešel, když jednal pouze s prezidentem a tzv. styčkami, prokomunistickými kolaboranty z řad nekomunistů, které si sám bez konzultace s vedením těchto stran do své vlády vybral. E. Šlechta a A. Neuman pak v ČSNS provedli 24. 2. vpodstatě vnitrostranický puč a vyřadili řádné vedení (P. Zenkla a další) z rozhodování.

Komunisté současně spustili administrativně - mocenské zásahy proti svým protivníkům, nejvíce proti ČSNS, aby tak nekomunistické strany zlikvidovaly jako mocenskopolitickou sílu. Přišla první rozsáhlá vlna zatýkání nižších národně socialistických funkcionářů včetně některých poslanců - V. Krajina, generální tajemník ČSNS byl také poslancem, jakož i O. Hora, který později uprchl do zahraničí. Komunisté zapečeťovali a obsazovali sekretariáty nekomunistických stran, dělníci z řad komunistů odmítli sázet Svobodné slovo, akční výbory odmítaly vpouštět ministry v demisi do svých úřadů, ač jejich demise prezident Beneš ještě nepřijal. Proti těmto opatřením neměli národní socialisté účinnou protiváhu. Plánovali sice větší demonstrace na svou podporu mezi 24. - 26. 2., ale to už bylo na jakoukoliv protireakci příliš pozdě. Rodila se nová, ,,obrozená" Národní fronta s mocenským monopolem KSČ.

Po přijetí demisí prezidentem Benešem 25. 2. se stále část historiků i historizujících publicistů snaží svalit vinu za únor 1948 právě na prezidenta. Ten však reálně nemohl zmoci nic. Považoval se za ústavního prezidenta a jako svou povinnost si kladl dát zemi novou vládu. Jedinou jeho chybou bylo to, že na protest proti komunistickému převratu neodstoupil, čehož se komunisté obávali, protože taková rezignace by byla jasně motivována politicky. Přesto prezident Beneš své odstoupení zvažoval, avšak nakonec v úřadu setrval další 3 měsíce.

Bylo na nekomunistických stranách, aby již po parlamentních volbách 1946 postupovaly jednotně. Avšak v tom jim bránila stranická řevnivost, nedořešené vztahy a osobní půtky mezi čelnými funkcionáři těchto stran. Nekomunistický blok se navíc začal sjednocovat pozdě, až na podzim roku 1947, kdy komunisté zahájili tzv. srpnovou ofenzivu, to znamená tažení za mocí bez ohledu na použité prostředky.

Někteří komentátoři také upozorňují na to, co by se stalo, kdyby Beneš demise nepřijal. Komunisté by zopakovali svůj postup, který použili na Slovensku. Předseda Sboru pověřenců (čili slovenské vlády) G. Husák po demisi zástupců Demokratické strany sám demisionoval dopisem z 21. 2. 1948 představitelé této strany na Slovensku - pověřence, kteří demisi nepodali a měli tedy dál vykonávat své úřady. Ač to byl akt protiústavní, což Husák později i sám přiznal (,,ústavu jsem nemohl použít, volil jsem hledisko politické"), je pravděpodobné, že by obdobný postup by zopakoval i Gottwald s tím rozdílem, že si to přeje ,,lid", který sám reakcionáře demisionoval.

Komunisté měli v záloze ještě jeden plán, co dělat v případě, že by 25.2. nebyly demise podepsány. V takovém případě se měl zhruba 200tisícový dav na Václavském náměstí přesunout z jeho velké části na Hrad a požadovat odstoupení prezidenta Beneše. Současně komunisté měli spustit veřejnou kampaň a schůze za prezidentovo odstoupení. Pokud by se paralyzované nekomunistické strany chystaly k odporu, mělo dojít k masovému zatýkání bez ohledu na poslaneckou imunitu a uvěznění ministrů v demisi. Takový postup by bylo možné již nazvat pučem, který by však na druhé straně zcela popřel postup KSČ během února 1948 a zdánlivou legitimitu jejích kroků. KSČ totiž únorové události vykládala jako protistátní puč reakce, a proto byli ,,nuceni" přikročit k nezákonným zásahům vůči svým soupeřům. Komunisté si tak použití puče nepřáli, ač se na něj připravovali.

Národní socialisté i další strany tak musely svůj boj prohrát, protože reálně nemohly zvítězit. Ale nemusely prohrát tak špatně, jak konstatuje historik K. Kaplan. Komunistické tažení za mocí během února 1948 se dalo alespoň ztížit. Nekomunisté však neudělali kromě zorganizování dvou pochodů převážně národně socialistických studentů na Hrad vlastně nic. Jen se spoléhali na nemocného Beneše, který neměl nástroje, jak komunisty zastavit. Jakmile se komunisté rozhodli, že převedou vládní krizi z parlamentu na ,,ulici", bylo prakticky o mocenské otázce v Československu rozhodnuto. Na ulici totiž byli komunisté neporazitelní.