Nový zákon každý třetí den aneb Proč přežívá švarcsystém

V roce 2013 inspektoři úřadů práce při kontrolách odhalili (a sankcionovali) pouhých 55 případů švarcsystému. Úřady práce se přitom na odhalování už nijak výrazně nespecializují, odhalení švarcsystému je spíše doprovodným jevem jiných druhů kontroly. Dokonce ubývá i udání, kdy mohou jít inspektoři najisto. Nabízí se otázka, co je toho příčinou.

Udání klesají proto, že stále více firem, které se snaží udržet provoz a výrobu i v době krize, vidí ve švarcsystému jednu ze šancí jak přežít. I konkurenti si uvědomují, že je lepší „držet basu“ než si navzájem podrážet nohy. Mzdové náklady jsou první, na co se každá firma při snižování nákladů zaměřuje. Kromě daňových odvodů a plateb za sociální a zdravotní pojištění ušetří zaměstnavatel i za zákonné odstupné.

Hlavně v oborech, které jsou závislé na sezónní poptávce, je pro řadu firem obtížné v období nižší poptávky vynakládat velké prostředky na mzdy, když obrat výrazně klesá. Řešením není ani časově vymezená pracovní smlouva na dobu určitou. Jestliže léto proprší nebo je zima bez sněhu, je několik měsíců předem těžko možné odhadnout, jestli uzavírat smlouvy na deset, nebo pět měsíců.

Švarcsystém není pochopitelně pro většinu takto zaměstnaných lidí výhodou. Přicházejí o jistotu, nemají nárok na placené dovolené a další jistoty zaměstnaných. Vrací se do doby pickwikovského kapitalismu. Kromě toho většina těch, kteří se tímto způsobem nechávají najímat, sami s postihem zaměstnavatele nesouhlasí. Většinou sami potvrdí, že je to tam, kde žijí, jediná šance jak získat nějakou práci.

A přiznejme si otevřeně, že švarcsystém hojně využívá i celá státní správa. Ať už jsou to externí poradci na řadě ministerstev (pracují dlouhodobě, mají vlastní kanceláře i telefonní linky) a je jedno, pracují-li na fakturu, smlouvu o provedení práce či na smlouvu o dílo. Takže stát využívá sám něco, co současně postihuje. A to není výchovné!

Pro seriózní podnikatele je švarcsystém často cestou, jak se bránit těm, kteří nejsou právě poctivými zaměstnanci a jsou v mnoha případech téměř nepropustitelní, ať pracují sebehůř. Jak drahý může být pracovník, který stráví měsíce na „nemocenské“ jen proto, aby se vyhnul ztrátě místa, to vám řekne každý druhý zaměstnavatel.

Kromě toho si položme také otázku, jestli současná pravidla zaměstnávání dostatečně reflektují kdysi tak nebývalé změny v rychlosti nabídky a poptávky. Cyklus mezi tím, co se vyrábí a co vyžaduje trh, se výrazně zkrátil. Ekonomika je víc než kdykoli v předešlých desetiletích vystavena výkyvům, nejen sezónním. Poptávka po pracovní síle se velmi rychle zvyšuje, či naopak klesá. Mění se odvětví od odvětví, profese od profese. Pružnější, jasnější, a hlavně stálejší pravidla pro zaměstnávání při zachování potřebných zaměstnaneckých jistot by byla jistě prospěšná. Taková pravidla, která by v případě poklesu zisku finančně neruinovala zaměstnavatele a dávala přitom určité jistoty a možnosti také zaměstnancům. A hlavně – byla jasná a i v rychle se měnícím světě stálá a jednoduchá.

Ale příčina toho, proč z finančního hlediska pro stát nevýhodný systém práce stále přetrvává, může být i v často se měnících podmínkách, které vytvářejí vztah zaměstnavatel-zaměstnanec. Kdosi si dal tu práci a spočítal, že za posledních 25 let vzniklo v naší zemi tolik zákonů, vyhlášek a novel zákonů, že od roku 1989 byl v průměru přijat každý třetí den nějaký nový zákon.

Protože značná část této záplavy zákonů se týká podnikatelské sféry a práce, není divu, že se ti, kteří podnikají a dávají práci jiným, cítí velmi nejistě. I nejistota postihu je totiž pro ty, kteří takto zákony porušují, přijatelnější než dodržování pravidel.

Jiří Paroubek, expremiér, předseda strany LEV 21