Zbyněk Fiala: Moc času není

Agenda jarního summitu EU sice působila dojmem, že se soustřeďuje na hašení požárů, ale byly tu i náznaky snahy, jak kritickým situacím předejít. Debata o Ukrajině byla zarámována jasným rozhodnutím, že s jejím členstvím v EU (ani NATO) nelze počítat. Ani další východoevropské země, které s tím koketovaly, se nedostanou za rámec „východního partnerství“. Lze s nimi jednat o obchodě, bezpečnosti, migraci a přistěhovalectví, ale nebudou se jim vnucovat evropské normy a reformy (pokud se nezadluží). Je to reakce na skutečnost, že dosavadní postup skončil naprostým fiaskem.

Souběžně se summitem probíhala obchodní jednání s Gazpromem o dodávkách ruského plynu, což ovlivnilo i rituální debatu o sankcích vůči Rusku. Také tady bylo Kyjevu (a Washingtonu) jemně naznačeno, že Rusko je důležitější partner než Ukrajina a byly odmítnuty snahy sankce dále zostřovat. Evropa teď bere z Ruska jen asi 15 procent své spotřeby zemního plynu, bez toho by se pár měsíců mohla obejít, ale zásobníky jsou poloprázdné a jsou tu i další argumenty, které volají po obnově dlouhodobých vztahů v této oblasti. Ceny ropy a plynu na světových trzích sice působí dojmem, že sestoupily na nižší hladinu, ale ve skutečnosti pouze stlačují pružinu, která se zase vymrští vzhůru.

Kdy to bude? V každém případě ve chvíli, kdy extrémně příznivé podmínky nízkých cen a nepatrných úroků rozeběhnou konjunkturu, která zvedne poptávku i inflaci. Za dva roky?

Pokud jde o ropu, opotřebovávací válka OPEC s producenty mimo kartel o podíl na trhu bude ještě nějaký čas pokračovat. Spojené státy uvažují o zrušení zákazu exportu ropy (jeho existence možná mnohé překvapí, ale platí už od 70. let). Horizontální vrtání a frakování břidlice zpřístupnilo kvalitní domácí zdroj – jenže americké rafinerie jsou stavěny pro daleko těžší a kyselejší ropu z dovozu. Proto je teď americká WTI o dobrých deset dolarů levnější než evropská Brent, podle které se nastavují i další světové ceny. Když se americký export uvolní, mohou nastat dvě věci. Americká ropa možná převezme světovou cenovou tvorbu, rozdíl zmizí (a v Americe se zdraží benzín). Avšak nastane i věc druhá, na světový trh se přelije další ropa, která v USA jen vršila zásoby na nejvyšší úroveň za 80 let. Světové ceny dostanou další podnět k pohybu dolů.

Rafinerie ovlivňují i výhledy ruského ropného exportu. Dodýchává většina těch menších ruských, kterým se říká „samovary“, které zvládnou jen jednoduché zpracování ropy na letecký kerosín nebo topné oleje. Ropu prý jen „ničí“, protože vytvářejí materiál méně hodnotný než je vstupní surovina. Letadla na něco létat musejí, ale aby se rafinerie touto jednoduchou prací uživily, získávaly daňové odečty při exportu produktu. Rafineriím se to vyplatilo do ceny 80 dolarů za barel. Nejsou schopny přizpůsobit se ani snížením objemu výroby – buď jedou, nebo stojí. Teď, když je cena na 50 dolarech, musí zastavovat činnost. Na světový trh tak přijde další porce surové ropy. Vedle absolutního zvýšení ruské těžby, aby se zalepily díry v daňových příjmech státního rozpočtu.

Nikdo tedy těžbu nebrzdí, všichni se ji snaží spíše zvyšovat, čímž je dán bezprostřední vývoj ceny ropy a plynu. Avšak je to těžba typu „vybydlování“, bez průzkumu a investic. Pouhá snaha maximálně využít stávajících vrtů. Jak dlouho to může vydržet? Můžeme spoléhat na tržního autopilota, který včas zvedne ceny ropných futures a předejde hrozícímu nedostatku této suroviny, nebo přijdou léta, kdy dodávky ropy a plynu začnou váznout a cena bude vystřelovat ke hvězdám?

Část současného poklesu ceny ropy je těžařům kompenzována posilováním dolaru vůči euru. Ale opravdu jen část, zhruba polovina, zbytek poklesu ceny má absolutní charakter. Z opačného pohledu lze prudké posílení dolaru vnímat jako zvýšení těžebních nákladů. Stejná americká mzda je v přepočtu na směnný kurz eura podstatně vyšší. Zato ruské společnosti těží za devalvované ruble a prodávají za prudce posilněné dolary, tam bude ekonomika jiná.

Americký ministr financí Jacob Lew začíná být docela nervózní z dolaru, který se blíží paritě s eurem. Vyzval evropské partnery, aby povzbudili poptávku a urychlili hospodářský růst, který pak srovná poměry i na měnovém trhu. Teď je za eura o čtvrtinu méně dolarů než před rokem, a tak zahraniční příjmy amerických nadnárodních společností dostávají pěknou ránu. A kde to zkoušejí brzdit zvyšováním cen, klesá odbyt. Výzva amerického ministra, aby Evropané více nakupovali, tak snadno skončí v hluchých uších.

Nějaká snaha tu přesto je. Jedním z nástrojů pro povzbuzení poptávky má být „kvantitativní uvolňování“ Evropské centrální banky. Ona však může peníze pouze nabízet a doufat, že pak doputují prostřednictvím bankovního systému až k menším a středním podnikům. Tam může být nejrychlejší odezva v podobě tvorby nových pracovních míst, proto je to považováno za klíčovou část celé operace. Ohlas však byl zatím malý, podniky se bojí dluhů. Až v pátek přišla z trhu zpráva, že se poptávka komerčních bank po levných penězích z ECB zdvojnásobila. Je to jen první vlaštovka, které nic neznamená, nebo přilétnou i další a jaro je tady?

Strach ze silného dolaru zatím brzdí americkou centrální banku Fed, která se rozcvičuje na zvyšování úrokových sazeb. Ani na posledním zasedání minulý týden neřekla jasně, co udělá. Analytici se různí, ty nejčasnější předpovědi očekávají první zvýšení amerických základních úrokových sazeb někdy v září. Jestli Fed sazby zvýší a v Evropě zůstane nula, čeká nás dobrodružství, jaké jsme nezažili. Ale možná k němu nedojde.

Kdyby první signály evropského oživení měly vydržet, mohly by být úrokové sazby synchronizovány na obou březích Atlantiku. Prodlužované nízké úrokové sazby jsou taky trochu trestem pro finanční sektor, který nese vinu za finanční krizi. Dokonce kriminální vinu za vyslovené podvody při vykazování tržní úrokové míry Libor a Euribor, ve směnných obchodech (forex) a bůhvíkde ještě. Banky už se vyšších sazeb nemohou dočkat, na větších číslech se dá lépe schovat větší marže. Za normálních časů jsou centrální banky „ministerstvem bank“, stojí na jejich straně, ale teď je ještě chvíli podrží v koutě, k velké radosti reálné ekonomiky. Ale opravdu jen chvíli.

Možná už za dva roky přijde čas, kdy idylka skončí, varuje v deníku Le Monde makroekonomická komentátorka Marie Charell. Zdraží ropa i úvěry, poměr eura a dolaru se začne narovnávat. A peníze z „kvantitativného uvolňování“ bude třeba vracet.

Pokud nedokážeme tyto dva roky využít lépe než k většímu ždímání lidí, aby se šunt prodal aspoň za sníženou cenu, bude zle. Zdraží se vstupy, zvýší se náklady obsluhy státního dluhu. Zmizí berličky extrémní měnové nerovnováhy. Přijde zima a zeptá se, co jste dělali v létě?