Biden realisticky ustoupil. A to je pro svět nejlepší zpráva poslední doby

Celosvětová proatlantická a protiruská mediálně - politická fronta jásala … a jak … Langšádlová, Pekarová- Adamová či Bartoš, tak i Dienstbier a Petříček zažili po svém vrcholný orgasmus a Fiala snad nadšeně volal německé „Drang nach Osten… Heil“.

Dobře zasmáli jsme se a pojďme dál.

Jsou jistě chvíle, kdy je až smrtelně důležité (bohužel v plném hrůzném významu slov), co generální tajemník NATO říká.

Před humanitárním bombardováním Srbska každé slovo tehdejšího generálního tajemníka NATO Javiera Solana mělo bohužel váhu tisíce zmarněných životů a rozvrácené jedné do té doby v podstatě relativně úspěšné a do značné míry nezávislé země na „Balkánu“.

Teklo mnoho krve a minimálně zčásti je krev i na našich rukách, protože volky, nevolky i Zemanova vláda k tomu dala, byť snad pod nátlakem, svůj souhlas. Mimochodem, Miloš Zeman, si je této chyby vědom a před nějakou dobou se snažil prosadit oduznání Kosova, což ovšem narazilo na proevropský zájem premiéra Babiše.

Když současný generální tajemník NATO Jens Stoltenberg, prosazený tlakem Angely Merkelové jako nesmiřitelný bojovník proti Rusku (mimochodem v době svého premiérství v Norsku s Putinem spolupracující) a překrývající značné období vlády amerického prezidenta Baracka Obamy a viceprezidenta Bidena, v dramatickém průběhu euromajdanu, referendu o připojení Krymu k Rusku a vytvoření dvou povstaleckých republik Doněcké a Luhanské republiky byl tón onoho muže, který osvědčoval, že je tvrdým bojovníkem proti Putinovi a každé jeho slovo je , zda fakticky může či nemůže přejít v euroatlanticko- ruský konflikt.

Obama učinil úkrok stranou a než aby nařídil přímý útok na Rusko, začal jeho úlohu sarkasticky zlehčovat. Označoval Rusko za pouhou regionální velmoc a jeho bravurní podporu Asadovu režimu, kdy nastal zásadní vojenský obrat, pár měsíců zesměšňoval slovy o tom, že Rusko se utopí v bahně.

V Sýrii jsem nebyl, ale velice pochybuji o tom, že v onom veskrze suchém prostředí je bahno.

Poctivě je třeba říci, že se zřejmě Obamovi už tehdy s Putinem nechtělo jít do vojenského konfliktu a nastolil tzv. červenou čáru, přes kterou vlak nejede, sám nerozhodl a předal nerozhodně věc Kongresu, zda se bude muset na Sýrii zaútočit, jak to mimochodem udělal tuším rok předtím v Libyi, kterou zanechal následně rozvrácenou. Nuže tehdy Putin zavolal Asadovi a úkol byl splněn.

Útok nenastal a jak Putin, tak Obama si prostě oddechli 

Bravurní zvládnutí syrské operace začalo měnit poměr geopolitických sil.

Oddech ve vojensko- politické oblasti mezi Ruskem a USA nastal za vlády Donalda Trumpa, který válku s Ruskem v žádném případě nechtěl. Zajímala ho ekonomika, zajímalo jej přerušení dostavby plynovodu Nord Stream II, byl přítelem ekonomických sankcí, ale nenáviděl války a zjevně se vnitřně těšil, jak si ve druhém svém volebním období s Putinem bude nezávisle notovat proti Číně.

Čtyři roky uplynuly. A přišel prezident, o kterém se vědělo, že má osobně pifku na Rusko a Putina, protože sám podporoval ukrajinský euromajdan a Ukrajina byla jemu svěřeným politickým údělem, coby nástroj ponížení a zadržení Ruska a úkol nebyl splněn.

Zatímco Biden kandidoval, Putin jaksi mimochodem zabránil převratu ve Venezuele a udržel u moci prezidenta Maduru, jakkoliv se proti tomu postavila celá Evropská unie a zejména i Trumpův Bílý dům.

Biden svou vládu začal zostra. Nejen na Mnichovské konferenci označil Rusko stručně řečeno za nejvážnějšího geopolitického nepřítele a poději připepřil výrokem, který oběhl svět. Že Putin je zabiják.

V plné víře věřil tomu, že nadšená Evropská unie, která si objektivně přála nevolbu Donalda Trumpa, který pokládal EU, ale i NATO za nepřátele USA, se plně připojí.

Jenže v mezidobí, než se fakticky na plno ujal vlády, Putin s využitím Turecka si vojensky umravnil Libyi, následně bleskurychle z toho nejhoršího zklidnil situaci v Karabachu a konečně nonšalantně udržel u moci, vzdor zpočátku velmi bouřícím demonstracím a mezinárodnímu odporu prezidenta Lukašenka.

Západní Evropa vedená v té době Angelou Merkelovou, která v Evropě byla vůdčím lídrem směřujícím k porážce Putina učinial poslední pokus ve vyvolání protiputinovské barevky nasazením známého hochštaplera Navalného, jehož otravu Putin údajně nařídil.

Jenomže opakovaný vtip přestává být vtipem.

Navalný vyčpěl a má co chtěl. Vrátil se do Ruska, aby zničil Putina, věděl, že bude zatčen, protože vědomě porušil podmínky podmíněného trestu. Jeho stoupenci zčásti zaplavily ulice a byli potlačeni, s mnohem větší rychlostí, než dva a půl roku trvající demonstrace žlutých vest ve Francii.

Merkelová a spol. pochopila, že Rusko je z geovojenského pohledu mnohem silnější než Rusko a jako realistická politička se zklidnila.

Tak…

Nyní přišla poslední verze odboje proti Putinovu Rusku a Biden osobně podpořil telefonicky bláznivého Zelenského v akci jeho ukrajinských vojáků proti formálně stále ještě ukrajinským občanům v Doněcku a Luhansku a zřejmě nebránil zhůvěřilé myšlence, že by se Ukrajina snad …někdy…třeba… až se uvidí… mohla stát členem NATO.

Ten nový ministr zahraničí Blinken varoval Rusko a všichni varovali Putina před narušením územní svrchovanosti a celistvosti Ukrajiny. A samozřejmě i Biden se mohutně připojoval.

Fakt se nechci vysmívat Západu, ale je přece v zájmu Ruska, aby Ukrajina byla přece přesně v tom stavu, v jakém se dnes nachází. Ani o metr sem, ani o metr tam.

Rusku a Putinovi logicky jde o to, že se Ukrajina nemůže stát členem NATO, čili o splnění části slibu daného kdysi Bushem starším prezidentu Gorbačovovi.

Není třeba ani o píď dál územně rozdělovat Ukrajinu. Ta se mimochodem rozdělí sama, až se oddělí nacionalistická a fanatická část bývalé Haliče…

Ovšem zaútočit na vítězivší geopolitickou velmoc Rusko, kterou z tohoto úhlu pohledu Rusko je, která Západ, jak jsem již naznačil, pomalu rok za rokem a ke konci dokonce měsíc za měsícem porážela, když navíc, zejména USA čeká neslavný odchod z prohrané války v Afganistánu, kdy se bez pomoci mimo jiné Ruska neobejde, navíc odchod, který s ohledem na nebezpečné odložení stažení z května tohoto roku až na podzim podle analytiků vyvolá, podobně pro Američany trpké události jako byl před více než třiceti lety odchod sovětů, a nebo ještě dříve odchod Britů na přelomu 19. a 20. století prostě dostalo Joe Bidena do strategické pasti.

Přesto klobouk dolů.

Bylo zřejmé, že USA důsledky nedomyšlené taktiky svého současného prezidenta - jak uváděli nedávno mnou citovaní američtí odborníci - nemůže beze změny chování rozchodit.

Realističtí a rozhodující politici Německa, Francie, jakož i politicky neutrálního Rakouska se za Bidena určitě nepostaví a jakkoliv lišák Erdogan, jehož země má po USA nejsilnější armádu NATO, by si přál připojení islámského Krymu, ví, že jeho hranice možností jsou dány tím, že bez Ruska zase leckdy ve sférách svého zájmu leckdy nic neprosadí. To není Ursula von der Leynen, kterou odloží kamsi na vzdálený otoman.

Proto, když Joe Biden, u kterého bylo jisté, že musí učinit realistický ústup, brzkostí svého návrhu na uspořádání summitu s Putinem překvapil a velice příjemně.

Omlouvám se našim jestřábům Langšádlové, Fialovi, Bartošovi či Pexovi, ale já na rozdíl od nich vždy věřil, že ve vrátí politika detente a protože dnešní svět, sorry jako, je zajímavě vojensky geopoliticky vyvážený mezi USA a Ruskem a geoekonomicky mezi USA a Čínou, nastává čas proto šílencům, jak u nás, tak i na Západě, nandat svěrací kazajky.

Joe Biden učinil zatím rozhodující geopolitický pozitivní krok, nejdůležitější krok, který USA udělala za poslední dekádu. A to je skvělá zpráva.