Úryvek z knihy Jiřího Paroubka o Angele Merkelové

Angela Merkelová (německá kancléřka od roku 2005)

Má návštěva u A. Merkelové se uskutečnila dva týdny (přesně 6. 12. 2005) poté, co její vláda velké koalice dostala důvěru v Bundestagu. Volby se konaly 18. září, dohoda o velké koalici byla uzavřena 10. října a 22. listopadu byla nové vládě vyslovena důvěra. Jako občanka někdejší NDR měla a má Merkelová k Československu blízko. Proto si umí představit i jinou debatu mezi šéfy vlád obou zemí nežli debatu o sudetských Němcích. Hlavními tématy naší diskuse byla Ústavní smlouva (ÚS) a finanční perspektiva EU. Tedy v tu chvíli nejaktuálnější evropská témata.

Po neúspěšných referendech k ÚS ve Francii a Nizozemí a po rozhodnutí červnové (2005) Evropské rady o „reflexní pauze“, což se rovnalo prodloužení období k ratifikaci, jsme se shodli, že další pohyb lze v této věci očekávat až po francouzských prezidentských volbách. Tedy za německého předsednictví v EU v první polovině roku 2007. Paní kancléřka se zajímala o nálady v Česku, pokud šlo o EU, resp. ÚS. Poukázal jsem na silný propad veřejné podpory pro ÚS oproti situaci před referendy ve Francii a Holandsku. Hovořil jsem o informační kampani mé vlády a o případných možnostech české a německé vlády v tomto směru spolupracovat a Merkelová se vyjádřila pokud jde o finanční perspektivu EU, že Blairův rozpočtový návrh vyvolal zklamání jak mezi starými, tak mezi novými členskými zeměmi. Kancléřku zajímala v této souvislosti pozice zemí Višegrádu (V4).

Mohl jsem mluvit jen za ČR, nikoli za skupinu zemí Višegrádu, ta ostatně nijak jednotně nevystupovala. Blairův návrh jsem označil za rozumné východisko pro další diskusi. Řekl jsem, že v něm vidím pozitiva, např. změkčení kritérií pro čerpání peněz z evropských fondů.

Tomu Merkelová vyjádřila porozumění, poukázala přitom na své poznatky z nových spolkových zemí. Uvedla, že byla nedávno ve Varšavě, která je na finanční perspektivu nesmírně citlivá. Ale zdálo se jí, že problémy mohou být – nejen kolem finanční perspektivy, ale i kolem ÚS – také ve Francii, Belgii a v Lucembursku.

Pokud jde o volný pohyb pracovních sil, mohl jsem se odvolat na Švédsko, a to i s poukazem na mé říjnové rozhovory s premiérem Perssonem. Uvedl jsem Švédsko jako příklad toho, že Češi nejsou reálnou ani potenciální hrozbou pro pracovní trh zemí EU. Německá kancléřka mi řekla, že koncem roku 2006 bude německá vláda vyhodnocovat první dvouleté období platnosti omezení volného pohybu a slíbila mně, že bude tuto otázku vnímat nejen jako vnitropolitickou prioritu.

Merkelová mi poděkovala za gesto české vlády vůči německým antifašistům, poukázala na velmi kladné přijetí tohoto kroku německou veřejností. Ptala se, zda se ČR zapojí do Sítě center proti vyhánění. Pokud ano, vyslala by svého státního tajemníka pro kulturu a média Neumanna (CDU) k jednání do Prahy. Označil jsem ideu center proti vyhánění za neproduktivní. Za myšlenku, která nebyla v ČR dobře přijata. Doporučil jsem aktivity Sítě center přenést do již osvědčeného rámce Fondu budoucnosti. Ten by bylo dobré prodloužit i na období po roce 2007. Merkelová hodnotila Fond budoucnosti pozitivně, ale naznačila, že mohou být problémy s jeho financováním v blízké budoucnosti.

Angela Merkelová přijala mé pozvání k návštěvě ČR na jaře 2006, i mou myšlenku společně vystoupit na některé z českých univerzit. K její návštěvě Česka za tímto účelem však ale již nedošlo. Na společné tiskové konferenci po našem jednání Merkelová na dotaz médií, patrně šlo o předem domluvenou otázku s tázajícím se žurnalistou, potvrdila, že její vláda, stejně jako předchozí německé vlády (rozuměj vlády Schröderovy), nebude podporovat majetkové požadavky Němců odsunutých z ČR a Polska.

Životopis Angely Merkelové a její cesta do funkce kancléřky

Současná kancléřka Spolkové republiky Německo za CDU se ujala své funkce v listopadu roku 2005, jako první žena v tomto úřadu. První její kabinet vznikl jako vláda velké koalice CDU/CSU s SPD, jež v roce 2005 vyvolala předčasné volby, a to jako důsledek předchozí série nevydařených voleb do zemských parlamentů. Tato série vyvrcholila v květnu 2005 porážkou SPD ve volbách do zemského sněmu Severního Porýní-Vestfálska. Tedy porážkou v zemi s dlouholetými vládami SPD. Volby do Bundestagu však – přes pro kleriální strany dlouhodobě pozitivní prognózy volebního výsledku – skončily remízou.

Angela Merkelová se narodila v roce 1954 v Hamburku v rodině luteránského pastora a učitelky. V roce 1973 začala studovat fyziku na univerzitě v Lipsku. Po vystudování univerzity se usadila ve východním Berlíně, kde v letech 1978–1990 pracovala v Akademii věd v oblasti fyzikální chemie.

V roce 1989 vstoupila do tehdy vzniklé strany Demokratické probuzení (DA) a stala se i její tiskovou mluvčí. O rok později byla po sloučení východoněmecké CDU a DA zvolena za CDU do Bundestagu. Poslankyní CDU se stala ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko. V té době začala její blízká spolupráce s tehdejším kancléřem Helmutem Kohlem (*1930). Ten svou chráněnku v roce 1991 jmenoval ministryní pro rodinné záležitosti, ženy a mládež. V letech 1994 – 98 zastávala Merkelová po K. Toepferovi funkci ministryně životního prostředí a jaderné bezpečnosti. V roce 1998 byla zvolena generální tajemnicí CDU.

V tomto období se rozešla se svým dřívějším mentorem H. Kohlem, a to po volbách do Bundestagu, neúspěšných pro CDU a H. Kohla a kvůli aféře se sponzorskými dary jeho stranu. Merkelová Kohla za tento skandál otevřeně kritizovala a vyzvala svou stranu k novému začátku bez dosavadního lídra, což jí na přelomu tisíciletí získalo nemalou popularitu nejen mezi členy CDU. Kohl ovšem bezprostředně po prohraných volbách do Spolkového sněmu v roce 1998 v čele CDU skončil. Vítězem voleb se stala SPD vedená volebním lídrem a kandidátem na kancléře G. Schröderem. Razantní kritika H. Kohla ze strany tehdejší generální tajemnice CDU jí získala důvěru regionálních konferencí strany a v roce 2000 na Kongresu CDU v Essenu byla Merkelová jednoznačně zvolena do čela CDU jako první žena v historii této strany. A to dokonce nekatolička a ještě k tomu pocházející z bývalého východního Německa. Byla až druhým nástupcem Kohla v pořadí po W. Schäublem, který byl krátce předsedou CDU a skončil v této funkci po podivné sponzorské aféře.

V roce 2002 byla zvolena předsedkyní poslanecké frakce CDU/CSU, v té době hlavní opoziční síly v Bundestagu. V této funkci nahradila dosavadního předsedu F. Merze. V roce 2005 získala nominaci své strany do voleb na pozici spolkové kancléřky. V kampani zdůrazňovala jako svůj cíl zajistit růst tehdy stagnujícího německého hospodářství, kritiku sociálních a ekonomických reforem SPD, boj s nezaměstnaností a zlepšení zahraničních vztahů s USA, jež ochladly v důsledku toho, že tehdejší kancléř Schröder odmítal vojenskou invazi do Iráku. Zároveň usilovala o zachování tradičně nadstandardních vztahů s Francii a o změnu „příliš vstřícného“ přístupu k Ruské federaci tehdejšího prezidenta V. Putina prosazovaného zejména v hospodářské a energetické oblasti.

Na podzim roku 2009 zvítězila v čele stran CDU/CSU ve volbách do Spolkového sněmu, když získala 33,8 % hlasů, druhá skončila SPD s 23 % hlasů, FDP jako třetí obdržela 15 %. Pro obě největší strany volební výsledky znamenaly značný propad voličské přízně. Pro CDU/CSU to byl procentuálně nejhorší volební výsledek od roku 1949, SPD ztratila oproti roku 2005 dokonce 11 % hlasů. Volby navíc poznamenala na německé poměry nízká volební účast, jen 77 %. Podruhé se Angela Merkelová stala kancléřkou 22. listopadu 2009, kdy zformovala pravicovou koaliční vládu CDU/CSU a FDP. Dnes vládní koalice a zejména liberální FDP prochází velkým poklesem důvěry veřejnosti. Volby do Spolkového sněmu jsou ale ještě hodně daleko. Zdá se, že ani případná série porážek CDU v zemských volbách nebude znamenat nic zásadního ani pro CDU, ani pro Merkelovou. Tedy ani jiný, nežli řádný termín voleb do Bundestagu v září 2013.