Zbyněk Fiala: Penzijní fiasko?

Počty zájemců o fondový druhý pilíř jsou prý v tisících, podepsané smlouvy v desítkách. Legrace to nebude. Když vyjdeme z údajů, které najdeme ve Zprávě o vývoji finančního trhu, kterou pravidelně publikuje ministerstvo financí, náklady na novou smlouvu penzijních fondů (těch starých, připojištění) vzrostly mezi lety 2008 a 2011 na dvojnásobek z 2 033 korun na 4 249 korun. A to v době, kdy bylo jasné, že se definitivně oddělí majetek správcovské společnosti a majetek účastníků fondu. Přesto musí existovat představa, jak dostat tyto obrovské peníze zpět. Stejně jako zahraniční matky českých bank přišly na to, jak u nás umořit pár desítek miliard svých ztrát z obchodů s řeckými a španělskými dluhopisy.

Bitva o zrno tedy vzplane nebývalou silou. Má šanci? Já bych řekl, že ani v tomto obrovském reklamním tlaku šanci nemá. Z celého projektu totiž čouhá jako sláma z bot, že o penze obyčejných lidí tu nejde. A ti nahoře si umějí spočítat, že když jich bude málo, bude muset každý spolknout úměrně větší porci marketingových nákladů.

Trvalo mi pár dní, než jsem se prokousal všemi okolnostmi penzijní reformy, která zavádí možnost převést část důchodového pojištění do fondového druhého pilíře. Je to rozhodnutí na celý život, kdo se jednou upíše, už zpátky na svobodu nesmí. Přitom podstoupí riziko, že si za nemalých obětí důchod spíše sníží. Vyvedením tří procent hrubé mzdy z průběžného systému (třetiny toho, co tam platí zaměstnanec) výrazně sníží i svůj nárok na důchod z průběžného pilíře. Vyjadřuje to změna koeficientu, kterým se v konečném výpočtu důchodu oceňuje rok práce – zatímco ve stávajícím systému měl hodnotu 1,5 procenta, pro ty, kdo odešli do fondového pilíře, to je jen 1,2 procenta.

Nahradí to výnos, který čeká na vyvedené peníze ve fondovém pilíři? Dokonce agresívní výnos po investicích do akcií? Těžko. Stačí se podívat na průměrné výnosy akciových podílových fondů, jak je vykazuje třeba odborná asociace AKAT. Kdyby bylo měřítkem posledních devět let, které jsou tam zachyceny, jsme se štěstím na původní investici. Zisk nula, nebo ani to ne. Popravdě, i za tohle zaplaťpámbu, ztráty roku 2009 byly opravdu děsivé.

Lidé teď dávají peníze do sporožirových a běžných účtů, kde sice nic nevydělají, ale aspoň mají jistotu, že v případě potřeby bude kam šáhnout. Zpráva o finanční stabilitě, kterou pravidelně vydává ČNB, zaznamenává úbytek na termínových účtech a přesun ke krátkodobým vkladům. Stejně tak úbytek dluhopisů a přesun k peněžním fondům (ale tam se to sleduje obtížněji, protože se změnila metodika vykazování). Že by se v takové situaci někdo chtěl upisovat na celý život? Zrovna teď? Jenom naiva.

Za pozornost stojí také statistiky penzijního připojištění, které v závěru roku lákalo na poslední možnost nastoupit do systému s garantovaným kladným výnosem, protože nové fondy, zakládané od letošního roku, už mohou jít do ztráty. V těchto statistikách zaznamenáváme pokles účastníků ve věkových skupinách do 29 let, tedy mezi mladými, se kterými druhý důchodový pilíř počítá. Klesá tedy počet mladých zájemců o státem podporované penzijní spoření s garancí kladného výsledku a s možností dřívějšího odchodu nebo výběru velké částky. Budou mít zájem o nevypověditelné celoživotní spoření bez takové garance, bez státní podpory a dokonce s poklesem podpory pro státní pojištěnce v případě nezaměstnanosti a nemoci? Ve fondu máte jen to, co si tam naspoříte. Když nevyděláváte, nic tam nepřibude. Stát sice přispěje nezaměstnanému účastníku druhého pilíře - který je v tu chvíli státním pojištěncem - do zbytkového průběžného pilíře, ale ten je pro účastníky opt-outu menší.

Na druhou stranu – nějakou státní podporu ve druhém pilíři také najdete. Například základní výměra, kterou dostává každý starobní důchodce ve výši 9 procent průměrné mzdy, zůstává pro účastníky druhého pilíře stejná, přestože do solidárního systému přispívají místo 28 procent mzdy (spolu se zaměstnavatelem), jenom 25 procenty. Vlastně je to podpora účastníků průběžného systému těm, kteří odejdou s opt-outem. Je to tedy převod na úkor účastníků průběžného systému.

Potom je tu také daňové zvýhodnění dvou procent ze mzdy, které je třeba přidat z vlastní kapsy k vyvedeným 3 procentům. Také tato 2 procenta jsou stejně jako 3 procenta z opt-outu osvobozena od daně a sociálního a zdravotního pojištění.

U vysokého platu ve výši trojnásobku průměrné mzdy činí uvedená dvě procenta navíc skoro 1500 korun. Úspora na odvodech státu se tam blíží 350 korunám, a to je víc, než státní podpora u penzijního připojištění za měsíční úložku 2000 korun. Ale u nejběžnějšího, středního platu (medián mzdy v českém hospodářství), který činí asi 20 500 korun, činí dvouprocentní vklad navíc pouhých 410 korun, a z toho se dá ušetřit na státní povinnosti jen 67 korun, méně než je nejnižší státní podpora ve III. pilíři. Pro obyčejné lidi to prostě není.

Řekněme, že někdo ten trojnásobek průměrné mzdy má. Má do toho jít? Dal jsem si do důchodové kalkulačky, kterou najdeme na ministerstvu práce a sociálních věcí, rozjetého mlaďocha, ročník 1983, s platem 75 tisíc korun, a podíval jsem se, kolik mu to hodí. Až půjde v 68 letech do důchodu, bude mít v základní části (průběžný plus 3 procenta z opt-outu) příjemných 22 268 korun. A kolik by měl, kdyby zůstal jen v tom průběžném? Pak by dostal 21 949 korun, o tři stovky méně.

Stojí ty tři stovky za tu hrůzu? Kde vezme jistotu, že bude v balíku po celý život? Co když přijde o místo, začne drhnout hypotéka, chtěl by dělat něco jiného, ale nemusí to vyjít, nemluvě o rozvodu, povodni, fetujícím dorostu nebo havárii auta či potřebě nechat si opakovaně vyměnit koleno?

Když srovnáme stejný vklad do fondového a průběžného systému, není vlastně o čem mluvit. Proč ale nepočítám i ta dvě procenta navíc? Protože se dala vložit kamkoliv, včetně III. pilíře se státní podporou, ale bez zotročujících podmínek.

Ptáte se na průměrný výnos? Dal jsem tam bohatýrských 1,5 procenta, o kterých si myslím, že jsou zcela nedostupné. Ale je to výnos, který teď najdeme na dluhopisovém trhu.

O těch dluhopisech si řekněme víc. Teď se jim celkem dařilo, protože vydělávají na poklesu úrokových sazeb. Sazby na trhu klesají, a tak jsou stále žádanější staré dluhopisy s vyšší sazbou, jejich cena roste. Pokud je máte a prodáváte, je dobře.

Jenže dobře už bylo. Nyní jsou základní úrokové sazby na nule a dál se jít nedá. A pokud jsou výnosy státních dluhopisů pod dvěma procenty, mají negativní reálný výnos, inflace je přece nad třemi procenty. Takový stav je udržitelný jen chvilku.

Nedávno nad nízkými výnosy českých státních dluhopisů jásal Miroslav Kalousek, který tím vysvětloval úsporu 20 miliard korun na nákladech na obsluhu státního dluhu. Netřeba však brát Kalouska vždycky za slovo. Řekl – ušetřil, ale měl říci – vydělal. Jen na jedné z posledních aukcí státních dluhopisů vydělal půl miliardy. Vydává totiž další a další tranše starších emisí, které si nesou z minulosti podstatně vyšší kupon. Investor si koupí vyšší úrokový kupon za cenu „nad pari“. To je kapitálový zisk pro emitenta.

Tak třeba ještě v říjnu se prodávala tranše dluhopisu, který má před sebou ještě pět let do splatnosti. Má kupon 4,6 procenta, ale prodal se s výnosem 1,5 procenta, takže se na emisi vydělaly stovky milionů korun. Když se na to podíváme z opačného konce, vypadá to jinak – prodala se povinnost splácet dalších pět let kupon s úrokem 4,6 procenta v době, kdy je na trhu požadován výnos jen 1,5 procenta. Kdo to bude platit? No přece vláda, která přijde po Kalouskovi. A ten ji za to bude mlátit po hlavě dluhovou brzdou.

V listopadu se prodala 14. tranše dluhopisu s kupónem 3,85 procenta, který bude splatný až roku 2021. Dosažená cena byla vysoká, přes 115 procent nominální hodnoty, ale také tady je dnešní zisk zaplacen desetiletou povinností draze solit. Pokud je tento zisk někde v rezervách, mlčím. Ale pokud se jím uměle snižoval schodek státního rozpočtu, znamená to odčerpávání peněz z budoucnosti. A kde je vhodný nástroj na takovou pumpu peněz z budoucnosti? Nejvhodnější jsou právě velké penzijní fondy. Ano, to bude jejich hlavním úkolem - kupovat státní dluh.

Když to shrnu do jednoduchého tvrzení, smyslem penzijní reformy je pokus přemluvit část obyvatelstva, aby neodvolatelně zvýšila platby pojištění o dvě procenta z hrubé mzdy a rozšířit tak hřiště pro obchodování s českými státními dluhopisy. Spolu se zaměstnavatelem mají zvýšit sazbu důchodového pojištění z 28 procent na 30 procent. Čím se to liší od návrhů opozice? Ta chce taky zvýšení sazeb o dvě procenta, ale povinně, a v průběžném systému. Tím by však hra se státními dluhopisy odpadla.

Zhruba třetinu českého státního dluhu drží zahraniční investoři, těm česká inflace nevadí. Zato čeští investoři fakticky prodělají, když si koupí dluhopis s výnosem 1,5 procenta a kolem je inflace nad 3 procenta. Zahraniční investoři jsou v klidu, ti se řídí inflací ve své zemi. Tam se pravděpodobně nedělají zběsilé pokusy se zvyšováním DPH, jehož výsledkem je jen zvyšování cen.

Jinou věcí by bylo, kdyby se rozkýval kurz koruny. Avšak o něčem takovém ČNB teď vážně uvažuje. Hledá cestu, jak změkčit podmínky pro české výrobce, protože dlouhodobý hospodářský pokles je obecně nebezpečná věc, i pro měnu. Řízený pokles kurzu měny, který by zlevnil české vývozy a zlepšil by jejich postavení na zahraničních trzích, je něco jiného než zranitelná měna zamrzlého hospodářství, která láká nájezdníky.

Součástí změkčení měnových podmínek bude i větší tolerance k inflaci. Ono se ani nic jiného dělat nedá, když jsou úrokové sazby přilepeny k nule. Dá se jen čekat, kdy se nad nimi objeví prostor, aby se s nimi zase dalo hýbat. Inflace však znamená erozi úspor. Do průběžného systému se při inflaci víc vybere, protože v demokratickém státě mzdy následují ceny. Ve fondovém systému je inflace nepřítel.

Pro lidi s průměrným platem je druhý pilíř jasná ztráta. Ale kolik je těch, kdo mají průměrný plat? Dvě třetiny zaměstnanců mají méně. A tak jen ti nahoře mohou využít fondového II. pilíře, maximálního příspěvku ve III. pilíři, maximální podpory stavebního spoření nebo maximálních úrokových splátek hypotéky. Všechny tyto systémy jsou nastaveny tak, že největší benefit z nich mají lidé s vysokými příjmy.

Šlo by to udělat i jinak. Progresívní zdanění je jedním z nástrojů, jak vyrovnat terén na tomto značně převislém hřišti. Spravedlivější penzijní systém pak může pracovat s individuálními účty i při zachování průběžného systému. Sociální a solidární složka však má vznikat jinde - nepřijatelné rozdíly v penzích je třeba vyrovnávat z rozpočtových zdrojů, z výnosu progresívního zdanění. Tak funguje evropský penzijní systém, který se prosazuje v EU na principech NDC (individuální účty nároků). Ten náš, který teď zavádíme, se tam naopak opouští. A tak to bude další pomníček na hřbitově reformních ptákovin, který tu po Nečasově vládě zůstane. Aspoň to povzbudí k úvahám, abychom to předělali z gruntu.