Zbyněk Fiala: Sanders prohrál, ale neztrácí vliv

Průzkumy volebních referencí se mohou mýlit. Náznaky, že socialistický senátor Bernie Sanders stahuje odstup od mainstreamové demokratické senátorky Hillary Clintonové, který vykazovala čísla z týdne před primárkami v New Yorku, se proměnily v iluzi. Clintonová dokonce zvýšila náskok a porazila Sanderse v drtivém poměru 63:37.

Pohled na volební mapu potvrzuje, že pro senátorku a bývalou ministryni zahraničních věcí hlasoval téměř jednoznačně (80 procent hlasů) nejen dolní Manhattan, neboť Wall Street vyjádřil své preference už mohutnými dary do volebního fondu Clintonové. Podobného výsledku však dosáhla také v části Sandersova rodného Brooklynu, a dokonce i v sociálních problémech zmítaném Bronxu.

Sanders doplatil na neopatrná vyjádření k dosavadnímu průběhu kampaně, kdy slabší výsledky ze začátku připisoval tomu, že šlo o primárky na „hlubokém Jihu“, což je „bohužel nejkonzervativnější část naší velké země“. Tisk to rychle přetlumočil tak, že Sanders považuje část USA s převahou barevného obyvatelstva za kraj troubů. To ještě zhoršilo jeho ohlas u této kategorie voličstva.

Další chybou mohlo předčasné opuštění newyorské kampaně, protože svitla příležitost pozdravit papeže Františka v hotelové lobby Vatikánu, když Svatý otec chvátal na cestu za uprchlíky. Nic víc než pár zdvořilých slov tam neproběhlo. Ani fotka nesměla být pořízena. Šlo možná o vyjádření sounáležitosti dvou osob, které charakterizuje nespokojenost s narůstáním nesouměřitelných sociálních nerovností ve světě, a hledají – každý po svém – možnosti nápravy.

Sanders se jinak hlásí ke svému židovství, ale spíše jako k něčemu, co je ve vrcholné politice hendikepem. Poukázal na to, že je Židem, který to zatím v soupeření o nominaci v prezidentských volbách dotáhl nejdál. Není však praktikující věřící.

Ani jako poražený kandidát však neztrácí svůj podstatný vliv na to, o čem budou občané v listopadu hlasovat. Nadále trvá paradox, že staříka, který to jinak na svých 74 let zvládá opravdu dokonale, chodí hlavně mladí. Zatímco na mladší Clintonovou, prokazující rovněž obdivuhodnou energii na to, že je to jen o pět let, chodí senioři a barevní.

Sandersova odtažitost od problému menšin není dána tím, že by byl nějaký rasista, ale prostě žije v uzavřeném prostředí Vermontu, kde se nic takového nedá potkat. Clintonová těží z toho, že byla členkou vlády Baracka Obamy a je příslibem pokračování jeho politiky vůči menšinám. Přesto elektorát podporující Sanderse nemá rád Clintonovou. Průzkumy varují, že 25 procent těchto voličů by jí hlas nedalo. V řadách stoupenců Clintonové je těch, kdo Sanderse nemusí, méně, jen 14 procent.

Avšak jen senioři a menšiny, to by bylo na volební vítězství nad Donaldem Trumpem, který smetl své soupeře s ještě větším přehledem, opravdu málo. Trumpova zmatená rétorika má věcný základ v hluboké nespokojenosti podstatné části občanů USA nejen s tím, že život země se řídí výlučně zájmy finančního kapitálu a nikdo jiný z toho prakticky nic nemá. Nespokojenost vládne také s agresívní zahraniční politikou polykající zdroje, které pak chybí doma. Podobně jako Sanders také označuje bezbřehou globalizaci a obchodní dohody za něco, co vyváží ze země dobrou práci a mění ji za dovezenou pracující bídu.

Analýze zahraničně-politických představ Donalda Trumpa se věnoval vlivný server Geopolitical Monitor. Také ten je shrnuje do záměru přesunout pozornost zpět k problémům samotných USA. Je tu obrovský rozpočtový deficit a dluh, který narůstá, jak se neustále zákonem zvyšuje jeho „nepřekročitelný“ limit. Je třeba ukončit přenechávání kvalitních pracovních míst zahraniční konkurenci. Velké investice si vyžádá oprava zanedbané infrastruktury, Na těch se však podle jiného autora, ekonoma Paula Krugmana, který funguje i jako komentátor Ney York Times, podepsala také monopolizace, takže služba chátrá a ceny rostou. Proto Trump požaduje omezení přehnané angažovanosti USA ve světě, větší spoluúčast partnerů, a pokud na to partneři nepřistoupí, stáhnout se z aliancí.

Analýza Geopolitical Monitor si přitom všímá také Trumpova naprostého odchodu od zahraniční politiky hnané „morální“ motivací, jako je boj za demokracii, svobodu a lidská práva. Poslední desetiletí vývoje na Středním východě potvrzují, že je třeba zabrzdit politiky propadlé představě, že USA mají „odpovědnost chránit“ tyto iluzorní cíle.

Je tu varovná připomínka studené války, která se o takovéto pojetí politiky opírala. V zájmu vyšších cílů potom sahala k nástrojům, jako byla Reaganova podpora předchůdců dnešních islámských fundamentalistů v Afghánistánu. Politická elita napříč stranami věřila, že Spojené státy vedle ochrany svých vlastních zájmů vedou politiku, která má většinou – ne-li vždycky – lepší morální základ než protivník.

Jenže realita pak postupně vyjevovala narůstající kolizi mezi opravdovými zájmy USA a vyzdvihovanými morálními cíli. To prostě nejde. I kdyby americká politika zásadně amorální, vždycky musí sledovat zájem státu, jak to dělají hlavní soupeři USA, tedy Rusko a Čína. Zahraniční politika, která se zaštiťuje morálními cíli, nemívá lepší výsledky a neodpovídá vyšším etickým požadavkům než třeba rozkvět demokracie v antických Athénách v čase Peloponézské války nebo „hájení svobody“ v antickém Římě na úkor řeckých měst, soudí Geopolitical Monitor.

Také mezi liberálnější (v Evropě bychom řekli – levicovější) částí tisku to má ohlas jako téma, které si zaslouží kultivaci, aby nezplanělo, ale ani nezapadlo. Proto editorial listu New York Times vyzval dva poražené kandidáty na demokratické i republikánské straně, Sanderse a Kasiche, aby neutíkali z boje. Jsou teď zapotřebí více než předtím, protože jsou jediní, kdo dokáže vítězné kandidáty usměrňovat. Kasich musí tlačit Trumpa k realismu a Sanders zase Clintonovou k programovému zakomponování některých jeho vizí.

List poukazuje na to, že ohijský guvernér John Kasich není oslnivý kandidát, dokonce ani v řadách umírněných, ale z celé plejády republikánských kandidátů je tím, „kdo to má v hlavě nejvíc v pořádku“. „Na rozdíl od ostatních projevil zájem hrát podle pravidel,“ zní dále chvála, která děsí představou těch nepochválených. Proto je podle listu „alternativou, která se dá zkousnout“, zejména v situaci, kdyby se rozhodovalo o nominaci až na závěrečném shromáždění volitelů a vedení strany.

Sanders zase musí nutit Clintonovou k hlubšímu pohledu na společnost a svět, ve kterém se sice technicky bravurně vyzná, v tomto ohledu na prezidentský úřad připravena je, ale má tragické chyby v úsudku, jak potvrdil souhlas s útokem na Irák nebo s vyjednáním globalizačních obchodních dohod. Musí dát najevo, že si své chyby uvědomuje a nehodlá je opakovat. Sandersova přítomnost v dalších kolech nominačního boje tak Clintonovou lépe prověří, a možná i proškolí.