Zvukař v Paláci Akropolis si zaslouží pětku třikrát podtrženou!

    Byl jsem hodně zvědavý, jak Aneta zvládla přechod od komorního doprovodu kdysi solo kytary, po té ještě tak se smyčcovou kulisou, kdy prioritní byl Anetin krásný hlas – k doprovodu tvrdého projevu kapely Korben Dallas. Což o to, mezi chlapci a jednou ženou u violoncella byla jako ryba ve vodě, ale bohužel – slyšet moc nebyla.

    Nemohu přejít jen tak, že mám Anetu zařazenou v jiné kolonce druhu hudby, ale jsem otevřen i rockové tvorbě; ovšem pokud musím napínat sluch, abych jen sem tam zaslechl zpěv, je něco špatně. Odhadem by toto ozvučení stačilo skoro na celou Lucernu a to Akropolis je odhadem sotva třetinový. Celková síla zvuku je jedna věc, ale mnohem důležitější je prostor pro zpěv a ten byl u některých skladeb značně omezen.

     Úplnou tragédií byla produkce starších hitů, na které jsem se nejvíce těšil. V tomhle provedení zněla „Voda živá“ jako ze starého tranďáku spadlého do kanálu. Nutno však připustit, že fandovské jádro pro stojící v přízemí bylo po každé skladbě k uvytržení – potlesk, pískot, kvičení.

    Na závěr si dovolím familiérní tón: „Prosím, prosím Aneto, ještě jednou v Praze s decentním doprovodem; rád přijdu!“