Co s NATO?

Zcela poctivě si přiznávám, že na rozdíl od doby mé politické mladosti, kdy národy dnešního Západu si masivně přály mír a válka byla – jak známo - vůl – a podobné, ještě krásnější heslo znělo, make love not war, dnes v České republice převažuje nadšení pro NATO, převažuje nadšení pro válku proti Rusku a touha jej rozdrtit. Stejně tak, ovšem patrně jen v České společnosti převažuje podpora pro Izrael, jen ať zničí ty parchanty Palestince. Ale tento druhý díl si nechme někdy napříště.

Konečně, jestli Biden bude poražen, tak ani ne proto, že rozpoutal světovou válku proti Rusku, ale proto, že podstatné části Američanů  vadí brutální běsnění Izraele v Gaze, tak jak to mimochodem začalo vadit k mému milému překvapení, coby právníkovi, pro kterého se v Gaze odvíjí bez jakýchkoliv emocí téměř klasická genocida aktivita našich umělců, do kterých bych to upřímně kvůli jejich havlistickým výstřelkům nikdy neřekl.

Vladimír Putin a přesně označil současný konflikt na Ukrajině a proti Rusku jako válku Západu proti Rusku. A hlavním vojenským odpůrcem Ruska se stalo největší agresivní vojenské uskupení světa, které podílelo na bombardování Jugoslávie, válce v Iráku, válce v Afghánistánu, válce v Libyi a nyní nepochybně válce proti Rusku.

S pokorou a často radostí si přečtu články americké provenience, a nemohu za to, že prakticky všechny úvahy amerického portálu The Americ Conservativ  se mi jeví přiléhavé a řešeny, jak označil Trump svůj konzervatismus, jako vedeny zdravým rozumem…

Ten článek si stojí za to přečíst…Je tam plno zajímavých detailů z amerického života,  které my z té bývalé a vlastně i současné východní Evropy snad si přečteme  poprvé. Pokud vy je na rozdíl ode mne znáte, pak se omlouvám.

 Tak jak to vypadá s NATO?

Toť otázka, na kterou se ve stejnojmenném článku 3. dubna snažil najít odpověď James W. Carden.

Před sedmdesáti pěti lety, 4. dubna 1949, se ve Washingtonu sešli ministři zahraničí 12 evropských a severoamerických zemí a podepsali Severoatlantickou smlouvu o založení NATO.

Vzhledem k tomu, že ve východní Evropě zuří válka a řada spojenců NATO volá po eskalaci této války, je třeba řešit nepopulární, ale zásadní otázky týkající se historie aliance, jejího pokračování a expanze, jakož i jejích důsledků pro národní bezpečnost USA. Vskutku, několik článků víry týkajících se úspěchů a nepostradatelnosti NATO se i při zběžném zkoumání ukazuje jako velmi sporných – ne-li zcela mylných.

Zatímco kritika aliance je v dnešním Washingtonu v podstatě zakázaná, v době jejího založení někteří význační američtí zahraničněpolitičtí myslitelé, jako například Walter Lippmann, varovali, že "velmoc jako Spojené státy nezískává žádné výhody a ztrácí prestiž tím, že nabízí, ba dokonce podomní obchod, svá spojenectví všem a všem. Spojenectví by mělo být tvrdou diplomatickou měnou, hodnotnou a těžko získatelnou."

Dalo by se argumentovat, že na konci prvního desetiletí své existence bylo NATO již zastaralé. Velký maďarsko-americký historik John Lukacs tvrdí, že v polovině 50. let Sověti (po Stalinovi, po Beriji) ustupovali ze středu Evropy. V letech 1954-55 se dohodli, slovy Lukácsových, na "recipročním stažení" Rakouska, čímž vydláždili cestu k neutralitě této země z dob studené války. Během jednoho roku se Sověti vzdali své námořní základny ve Finsku (která od nynějška také usilovala o neutrální status – tedy až do loňského roku) a napravili vztahy s Titovou Jugoslávií. Podle Lukacse byl rok 1956 "bodem obratu studené války. Možná dokonce její konec, pokud 'studenou válkou' znamená přímou vyhlídku na skutečnou válku mezi americkými a ruskými ozbrojenými silami v Evropě."

Při absenci soupeřících aliančních systémů by studená válka mohla skončit o několik desetiletí dříve. Začlenění Turecka do aliance v roce 1952 a následné rozhodnutí umístit tam rakety Jupiter s jadernými hlavicemi rozhodně přispělo jen málo k dalšímu míru a stabilitě mezi Východem a Západem. Ve skutečnosti to pomohlo připravit půdu pro jadernou raketovou krizi v říjnu 1962.

Nicméně rozhodnutí o pokračování a rozšíření aliance bylo učiněno během pouhých 24 měsíců po rozpadu Sovětského svazu. Pro Clintonovou vzešel impuls k expanzi spíše z domácí politiky než z požadavků americké národní bezpečnosti.

Jak nedávno poznamenal velvyslanec Jack Matlock:

Skutečným důvodem, proč se Clinton rozhodl pro rozšíření NATO, byla domácí politika. Svědčil jsem v Kongresu proti rozšiřování NATO a říkal jsem, že by to byla velká "chyba"; Když jsem vyšel z tohoto svědectví, pár lidí, kteří to pozorovali, mi řeklo: "Jacku, proč proti tomu bojuješ?" A já na to: "Protože si myslím, že je to špatný nápad." Říkali: "Podívejte, Clintonová chce být znovu zvolena. Potřebuje Pensylvánii, Michigan, Illinois..."

Jak mnozí v té době věděli, projekt je plný rizik. Ale ve Washingtonu, D.C. před třiceti lety, mohl člověk vést skutečnou debatu o podstatě té či oné zahraniční politiky, aniž by byl označen za zahraničního "hlupáka" nebo ruského "apologetu". V těchto letech mnoho členů washingtonského establishmentu, v neposlední řadě senátoři Daniel Patrick Moynihan a John Warner, dali najevo své námitky proti expanzionistickému projektu.

Jednu skupinu odpůrců vedla vnučka prezidenta Dwighta Eisenhowera. V roce 1997 zveřejnila uznávaná Susan Eisenhowerová otevřený dopis ve snaze přesvědčit Clintona, aby přehodnotil svůj zvolený kurz. 50 signatářů dopisu, včetně dlouholetých jestřábů Paula Nitze a Richarda Pipese, prominentních demokratických senátorů Billa Bradleyho a Sama Nunna a intelektuálů jako David Calleo a Owen Harries, označilo rozšiřování NATO za "politickou chybu historických rozměrů" a varovalo, že:

V Rusku expanze NATO, proti níž se nadále staví celé politické spektrum, posílí nedemokratickou opozici, podkope ty, kteří upřednostňují reformy a spolupráci se Západem, a přivede Rusy ke zpochybnění celého uspořádání po studené válce.

Přibližně ve stejné době článek Sherle Schwenningerové z Institutu světové politiky poznamenal:

Hrozí, že expanze NATO vytvoří napětí a konflikty v srdci střední a východní Evropy, které by jinak neexistovaly... Clintonova administrativa ospravedlňuje rozšiřování NATO částečně jako snahu vyhnout se novému bezpečnostnímu vakuu ve střední Evropě, ale i když vyřazuje některé země ze soupeření mezi Východem a Západem, pouze zvyšuje potenciální intenzitu soupeření s jinými, jako jsou pobaltské státy a Ukrajina.

Jak ti z nás, kteří měli to štěstí, že ho znali a pracovali s ním, věděli, Sherle měl zvláštní předvídavost a jeho tehdejší varování nebyla výjimkou.

Dnes se obránci NATO budou bezpochyby ptát: Určitě je po ruské invazi na Ukrajinu NATO zapotřebí více než kdy jindy, aby udrželo Evropu v bezpečí před ruským medvědem?

Ne tak docela.

Zaprvé, jak neúnavně poukázal uznávaný politolog John Mearsheimer a další, existuje jen málo důkazů o tom, že Putin chce celou Ukrajinu, natož více nemovitostí ve východní Evropě. Opravdu si myslíme, že Rusko chce na sebe vzít břemeno podpory tří čtvrtě milionu polských důchodců? Nebo plýtvat další krví a penězi na to, co by s největší pravděpodobností byl zuřivý partyzánský odpor v Haliči? Faktem je, že Rusko postrádá jak prostředky, tak vůli k nastolení politické, ekonomické a územní hegemonie na kontinentu. Argumenty o opaku jsou, slušně řečeno, založeny na nepochopení ruských cílů národní bezpečnosti. Francouzský politický filozof Emmanuel Todd (méně zdvořilý) se domnívá, že představa, že Rusko má Evropu na mušce, je "fantazií a propagandou".

"Pravdou je, že Rusko," jak píše Todd ve své nové knize La Dafaite de la Occident (Porážka Západu), "s klesající populací a územím o rozloze 17 milionů kilometrů čtverečních, má daleko k tomu, aby chtělo dobývat nová území, ale především se diví, jak bude pokračovat v okupaci těch, která již vlastní."

Nazývejme tedy NATO tím, čím je: zbytečnou aliancí, která představuje nebezpečí pro skutečné národní bezpečnostní zájmy Spojených států. NATO podporuje parazitování na straně našich partnerů; podněcuje lehkomyslnost ze strany strategicky bezvýznamných, i když divoce bojechtivých klientských států; povzbuzuje neuvěřitelně sebezničující chování těch národů, které se k němu chtějí připojit; povzbuzuje a pomáhá Spojeným státům vměšovat se do záležitostí Středního východu a severní Afriky, kde nemáme prakticky co dělat.

Seriál byl na cestách příliš dlouho.

Jistě, 75 let NATO stačí – a osm desetiletí po skončení druhé světové války je to už dávno, co Evropa stojí na vlastních nohou.

 James W. Carden je přispívajícím redaktorem časopisu The American Conservative a bývalým poradcem amerického ministerstva zahraničí.

Jiří Vyvadil: Skvělý článek, ale vím že nepřesvědčí nikoho, kdo nechce. A ani já už nechci přesvědčovat. Už jsem několikrát vyjádřil názor, jak věci dopadnou a nepochybně zcela zásadní názor na vývoj na Ukrajině tuším nikdo jiný, než já v intervieu.cz s redaktorkou Tvarůžkovou před 10 lety nevyslovil a v hrubých rysech se vývoj po majdanu coby barevné revoluce, až do dnešních logických a katastrofických důsledků pro Ukrajinu i Západ tak odvíjel.

Rozhodující je ovšem informace  zasvěcených   Američanů, kteří znají někdy až detailní důvody pro špatná rozhodnutí USA, která dopadají na svět. A to článek o rozšiřování NATO plní dokonale.