Penze na hraní

O tom, že se pravicové vlády topí v dluzích, není pochyb. Pokud bude současný trend pokračovat a vláda nepadne do řádných voleb roku 2014, podaří se jí za oněch osm let státní dluh zdvojnásobit. Co překvapuje, že si toho sama všimla a vedle promyšlené škrtací strategie (škrtnu, co vidím) začala uvažovat i o příjmech. To je asi hlavní důvod, proč se čtvrteční porada ekonomických ministrů odhodlala k přiznání, že navrhne zvýšení DPH na 20 procent a zavedení této sazby i tam, kde dosud platila sazba snížená (nedávno ještě na úrovni 5 procent). Mezi několik ostře sledovaných výjimek má patřit mléko, chleba a brambory. Ještě že ne špaldové lívance s tvarohem!

Ministr práce Drábek odhadl výnos z DPH na 57 – 58 miliard ročně a tvrdí, že všechny tyto peníze se použijí „na řešení deficitu důchodového účtu“. Předtím se však pro uvedené potřeby deficit důchodového účtu vytvoří. Vznikne tak – pokud to lidé vládě dovolí – že určitá část pojištěnců vyvede 3 procenta z veřejného pojištění do soukromých fondů. K čemu je to dobré, to nikdo neví, kromě těch fondů. Jak už jsme na portálu Vaše věc.cz informovali v rozhovoru s profesorem Jaroslavem Vostatkem, české penzijní fondy nevyhovují jak evropské směrnici, tak české právní úpravě pojišťovnictví, jsou nejdražší na světě (z hlediska výdajů státního rozpočtu na státní příspěvky) a zároveň bez sebemenšího výnosu pro střadatele. To, co se vydává za reformu, je tedy pokus o záchranu určitého komerčního sektoru z veřejných peněz.

Evropa samozřejmě neví, co je pro ni dobré a je její chybou, že nás nenásledovala ve všech našich vynálezech, počínaje kuponovou privatizací, která nám pak otevřela prostor k všobecné tunelifikaci ekonomiky, mimorozpočtové odpovědnosti za financování stran a mnoha dalším, někdy i superhrubým vynálezům. Ostatně, proto se nemůže divit, že ji nechceme následovat v globálním oteplování. Nicméně sjednocenou sazbu tam najdeme, má ji Dánsko a dokonce na 25 procentech. A má také souvislost s důchody, ovšem trochu jinou, než si představujeme (ani ti Dánové to pořádně neumějí!!). V Dánsku mají jen minimální sociální daň (my tomu říkáme sociální pojistné), kterou platí jen zaměstnanci. Důchody se tam totiž vyplácejí otevřeně ze státního rozpočtu, z výnosu daní. Daň z příjmů je tam však silně progresívní – a v menší míře dokonce i obecní daně.

U nás je to opačně. Superhrubá mzda (o které nedávno dokonce i premiér Petr Nečas zjistil, že jde o nesmysl) jest nazývána rovnou, protože je díky stropům na sociální zdravotní pojištění degresívní (z vyšších platů se odvede menší procento). DPH je degresívní také (na osoby s vyššími příjmy dopadne méně), takže uvedený model daňové solidarity s důchodci u nás vyznívá v tom smyslu, že chudí budou solidární víc.

Bohatí jsou solidární jen sami se sebou. Nedávno na to znovu upozornil francouzský Manifest zdrcených ekonomů, věnovaný vyvracení mýtů, jimiž se tato politika obvykle ospravedlňuje. (O manifestu jsme již informovali, ale nyní si jej lze přečíst také česky na stránkách www.cmkos.cz/studie-ekonomicke-analyzy-prognozy/ .)

Jak manifest připomíná, snižování daní a příspěvků na sociální zabezpečení (daňové úlevy pro korporace a osoby s nejvyššími příjmy, stropy, snižování daní z majetku, snižování příspěvků zaměstnavatele atd.) se stále rozšiřovalo, ale dopad na ekonomický růst je velmi nejistý. Co je však jisté, je zhoršování jak sociální nerovnosti, tak schodků veřejných financí. A to jsme jen na začátku penězovodu. Snižováním daní vlády uměle vytvořily rozpočtové schodky, na které si pak musely půjčovat peníze na finančních trzích. A máme tady „jackpot“: snižování daní bohatým ušetřilo peníze, za které si pak mohli nakupovat tyto dobře úročené a bezpečné státní cenné papíry. Zmíněný manifest to dokládá výmluvným číslem: ve Francii nyní představuje dluhová služba 40 miliard eur ročně, a to je téměř tolik, kolik stát vybere z daně z příjmu. Jinými slovy, co se na dani vybere, to se zase rozdá majitelům státních cenných papírů.

Pravda je, že česká vláda zatím ustoupila od toho, aby peníze z veřejného pojištění byly vyváděny do soukromých fondů povinně. Bude to tedy dobrovolné, a protože to nemá žádnou ekonomickou logiku, doprovází to sada reklamních triků, které připomínají výprodej nějakého ležáku „jen do konce týdne“. Také u důchodové reformy má zabrat prvek naléhavosti, protože rozhodnout se smí jenom občan, kterému je toho dne právě 35 let. Nikdo jiný a nikdy jindy. Zřejmě se spoléhá na to, že bude onoho dne pořádně pod parou.

Další výhodu nabízeného důchodového spoření nazval sociolog Jan Keller „tunel až za hrob“. Je jí pravidlo, že při předčasném úmrtí vám za trest odeberou všechny naspořené peníze. Pokud vás tedy vlastní děti s vidinou bohaté penze přivedou předčasně do hrobu, utřou. Osobně bych proto považoval onen princip za správný, bude však uplatněn až někdy hodně a hodně daleko. Jestliže si tedy nějaký opilý mladý blázen někdy roku 2014 poprvé řekne, že chce umřít s jistotou Drábkovy penze, uvažuje o roce 2097. Má to spočítáno na korunu přesně. Do důchodu půjde po 32 letech v 67 a bude před sebou mít 25 let bezstarostného života, který si bude zpestřovat jen jednou za čtyři roky volbou TOP 09. Děti se na mučení starce vykašlou, podobně jako na cokoliv jiného, když za to nic není.

Tak to bude roku 2097, když si náš dobře vyvedený (opt-out = právo vývodu) důchodce odškrtne poslední den v kalendáři s vyznačenou průměrnou dobou dožití jeho věkové kohorty (poroste každých pět let asi tak o rok) a spořádaně vydechne naposled.

Ale ještě tam nejsme. Napřed musí přijít rok 2014 a bohatýrské 35. narozeniny, kdy rozpálený oslavenec neví, co dělá a navštíví svůj penzijní fond. Málokdo bude mít z těch narozenin větší radost než usměvavý náborář, který mu vyběhne v ústrety až na chodník. Tyto narozeniny totiž otevřou nádhernou perspektivu nikoliv na důchod (kdo by se zabýval časy mdlé mysli a rozvrzaných kloubů), ale spoření na důchod. Každý odborník vám rád vysvětlí, že mezi oběma pojmy je jistý rozdíl. Ten druhý význam lze přeložit od češtiny tak, že začnou proudit peníze, na které se někdo začne poprvé ptát až za 30 let. Osoby, které se jich odborně ujmou, budou mít celý svůj aktivní život peníze na hraní. Peníze, které jim nesmí nikdo vzít (jen oni sami). Tučné poplatky za jejich správu uvolní posádce tohoto zlatého letadla ruce třeba na soukromé investice do státních cenných papírů, které bylo třeba vydat na pokrytí dluhu, když se výnos DPH musel použít na zalepení díry v důchodovém účtu.

Je milé, že vláda chce, aby si pojištěnci oněch 30 let čekání na důchod nějak zpestřili, proto se budou muset třást nejen o státní peníze (které ale nikdy neviděli, takže by jim to mohlo být celkem jedno), ale také o své vlastní. Proto dobrovolný opt-out 3 procent mzdy z veřejného pilíře znamená také povinné spoření dalších 2 procent mzdy ze svých. Jednoduché pravidlo – nedáš, neseberu.

Tak hodně štěstí, mladí přátelé. A bábu už nepřemlouvejte, ta vám to přeje.