Jiří Dolejš: Modernizace levicového myšlení
7.10.2010 13:11
Se současnou mocenskou převahou politické pravice se objevují výzvy k nalezení nového jazyka komunikace s voliči a k vylepšení image levice. Takové kroky možná odpovídají módním marketingovým přístupům, já je ale považuji za nedostatečné. Myslím, že příčiny momentálního útlumu politické levice jsou hlubší. Jde o schopnost levice spojit dnešní pohyb ve společnosti se svojí novou strategickou iniciativou, a to nejen na české ale také na mezinárodní úrovni. Nikoliv nová módní fazónka, ale modernizace myšlení levice je zjevným příkazem doby. Nastává čas překročit hradby našich tradičních myšlenek, do kterých jsme se sami uzavřeli.
Myšlenkové základy levice byly položeny v 19. století. 20 století bylo ve znamení pokusů naplnit levicové ideje v praxi. Minulé století změnilo revolučním nárůstem vlivu levice svět, ale také přivedlo levici k bariérám, jejichž překonání jí dělá potíže do dnes. A uvízli jsme proto mezi minulostí a budoucností.
S čím je třeba se především vypořádat? Na Západě to byl extenzivní a tedy postupně neudržitelný rozvoj sociálního státu, na Východě to byla diskreditace socialismu spojená s degenerací a krachem systému zneužívání moci. Zatímco svět kapitálu procházel dynamickou globalizací a modernizací, svět práce se skrčil v obranné pozici. Levice se dnes topí v operativních úkolech (politics) a utíká se stále častěji k pouhému populismu.
Moje představa levice je představa mnohotvárného, strukturovaného hnutí s jistou dělbou působení na voličský a sympatizační potenciál. Levice, která překoná tendence své oligarchizace, ústící do mocensky odlidštěné politiky, a která je schopná dobývat terén oživující občanské společnosti. Levice, která si ujasní revoluční význam změn, které přináší 21. století a dá na ně jasnou a srozumitelnou odpověď.
Levice si musí nejen rozumět s chudší a neprivilegovanou částí společnosti, ale také s inteligencí. Ta byla také zasažena krizí levicového myšlení z konce minulého století a hledá spontánně cestu kudy z ní ven. Levice by proto měla dát jasně najevo, že je v tomto hledání s ní a že se nebojí i těžkých a nepříjemných debat.
V této situaci nám nepomůže ani skok víry k nějaké nové normativní utopii, ale ani iluze očistného návratu k autentickým kořenům tradiční levice. Potřebujeme systematicky provést úklid nejen v našem myšlenkovém dědictví, ale především v nových poznatcích navršených za poslední desetiletí. Jen s touto oporou se zbavíme podezření, že naše kroky jsou spíše pateticky radikalistické, než skutečně radikální.
Které směry považuji za strategické pro modernizaci levicového myšlení v ČR?
1) rozvinout koncept radikální demokracie překonávající různé typy panství v podmínkách informatizace a tlaku masové kultury
2) postavit na solidní základ ekonomické uvažování levice spojující trh s přívlastky s ekonomickou demokracií a strategickým řízením
3) přijmout spoluodpovědnost v enviromentálních ale také evropských otázkách – trvale udržitelný život i evropskou integraci vzít prakticky za vlastní
Předpokladem zlepšení je zvládnout krizi politického stranictví. Ani levici se tento problém nevyhnul. Přeceňování technologie moci a nedoceňování konkurence myšlenek zhoršuje vztahy mezi jednotlivými levicovými subjekty a i uvnitř stran se zvrhává do neproduktivního frakčního boje. Tady se musí postavit každý ke svému dílu odpovědnosti.
KSČM se kdysi přihlásila ke kontinuitě hodnot nastolených v roce 1968 (demokracie a pluralita ve spojení se socialismem) a s omluvou občanům vyslovila distanci vůči negativním důsledkům stalinismem zdegenerovaného minulého režimu. Toto své vymezení ale také musí důvěryhodně a viditelně naplňovat. Odpoutání se od „syndromu starých časů“ a otevření horizontů svého myšlení budoucnosti jsou spojené nádoby.
Zabetonovaní vlastníci pravdy táhnou levici ke dnu. Nyní je doba širších aliancí, ve kterých nemusí chybět ani sociální liberálové. Lze přeci být nekonformní ale i nekonvenční současně. Rizikem jsou ale také pragmatici bez názoru. Tradicionalisté se často obávají, že samotný pojem modernizace je jen konjunkturálním odhazováním ověřených hodnot. Ale věcně pojaté modernizační úsilí může být pro levici vektorem a ne dělítkem.
Vraťme se nyní k některým otázkám hospodářské politiky. Levice bývá spojována s regulačním úsilím za každou cenu. Prezident Klaus se dokonce loni v souvislosti s oživením zájmu o regulaci ve světě rozepsal o hrozbě agresivního keynesiánství druhé generace. Nejde ale o to, zda regulovat, nýbrž jak.
Tradičního keynesiánství se dnes drží málokdo. Ekonomové mají za sebou debatu o selhání anticyklické politiky na úrovni národních států a o výdajové nepružnosti veřejného sektoru. Regulovat nerovnoměrné rozdělení privilegií nebo nárůsty různých spekulativních bublin je ale možné. A lépe orientovat ekonomiku s pomocí systematického procesu tvorby státních strategických výhledů také není iracionální. Ostatně obří monopoly to dělají běžně.
Doslova popelkou je v ČR otázka ekonomické demokracie (družstevnictví, zaměstnanecká participace). Přitom právě ona by mohla být otevřenou odpovědí na perspektivu zespolečenštění výroby bez rizika přehnané centralizace vlastnických práv. Mnozí považují politickou demokracii za neúplnou bez ekonomické demokracie. EFES (Evropská federace pro zaměstnanecké akcie) hovoří o tiché revoluci ve spojení práce s vlastnictvím.
Je-li řeč o ekonomické demokracii, tak samozřejmě jedině v rámci plurality vlastnických forem. Zkušenosti také potvrzují, že její zavádění se neobejde bez plného využití tržních mechanismů a zbožně peněžních vztahů. Moderní smíšená ekonomika znamená odmítnout monopol soukromého, ale i státního vlastnictví. Znamená také koexistenci sektoru vládního a soukromého se sektorem neziskovým.
Role nevládních (neziskových) organizací je proto další otázka, kterou si musí levice vyjasnit. Souvisí to i s kooperací státu a veřejně prospěšných aktivit občanského sektoru v sociální oblasti (problém tzv. sociálního mixu). Ústupová válka za tradiční sociální stát nepomůže – je třeba si jasně říci, jak ho učinit dlouhodobě udržitelným.
V čem se posouvá pohled na sociální doktrínu? Dnes žijeme v realitě vícezdrojového financování veřejných služeb. Sociální systém nemá poskytovat jen universální pohodlí, ale také přiměřeně motivovat k aktivitě. Běžně se také dosahuje sociálních cílů tím, že se kombinuje vertikální přerozdělování veřejných zdrojů s horizontální solidaritou občanů. A to vše se bez dobrých pravidel neobejde.
Levice se samozřejmě hlásí k myšlence, že uspokojování lidských potřeb by nemělo snižovat potenciál naplnění potřeb budoucích generací. Praxe je ale taková, že zeje hluboký příkop mezi někdy až fundamentalistickými zelenými nadšenci a pragmatickou politickou reprezentací, která své skutečné zájmy schovává za zelené mimikry. Aby byla ekonomika „smart and green“ se proto nepříliš daří. Součástí tohoto problému je také zvládání určitého napětí mezi „červenými“ a „zelenými“ prioritami levice.
Jak se levice vymaňuje ze své tradiční a úzkoprsé podoby je úzce spojeno s projektem integrace Evropy. Je jasné, že evropská identita může vyrůst jedině z evropské demokracie. Přesto se levice v této otázce prezentuje plejádou eurohujerů a eurofobů, kteří ke zkvalitnění evropského projektu příliš nepřispívají. Přízrak vícerychlostní Evropy se přitom bohužel dnes znovu vynořuje.
Jaké řešení nabízí levice? Francouzské „non“ evropské ústavě odhalilo rozdělení nejen francouzské levice. Přitom skutečná solidarita dnes vyžaduje konkrétní péči o nadnárodní dimenzi našeho života. Nestačí jen kritizovat slabost sociální agendy EU a celkovou byrokratičnost integračního procesu. Nepomůže ani obecně deklarovat své loajální evropanství. Je třeba také nastolovat skutečné alternativy, které by si širší levice a veřejnost mohla osvojit. A to bude zřejmě nutné teprve odpracovat.
V novém miléniu se vynořují nová témata. Vedle již zmíněných je to také humánní a demokratická forma globalizačních procesů (alterglobalismus), nové bezpečností a humanitární problémy multipolárního světa či zvládnutí mezikulturní komunikace. Cesta vpřed se bude skládat z pluralitních civilizačních změn. Nemá-li levici zbýt role utěšovatelky frustrovaných, musí se k těmto změnám postavit čelem.
(zpracováno s využitím knihy „Levice mezi minulostí a budoucností“, Jiří Dolejš, Svoboda Servis, Praha 2010)
Ekonom a politik. V letech 1994-2002 členem zastupitelstva hl. m. Prahy, od roku 2002 poslanec Parlamentu ČR.
- tisk
- přeposlat emailem
- sdílet
- uložit jako oblíbené
- 6829x přečteno
Komentáře
Jan Kopecký - 1.11.2010 16:41.
Pěkný článek!\r\nV Lapidáriu, kde jste nedávno představoval svou novou knížku, se chystáme zavést (každý čtvrtek 16-19) společenský klub nazvaný Přijďte si uvařit kafe! Budete vítán.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Jiří Dolejš - 26.10.2010 23:12.
Děkuji. Jednak myslím, že levice je širší než to co se prezentuje v médiích z parlamentu, jednak propracovat alternativy a hledat jejich užitečný vektor bude ještě hodně práce. Nemyslím přitom, že exisuje jediná správná cesta na kteru má patent současná KSČM či ČSSD. \r\n Hlavně se neuzavřít před tím, co nutně musí přicházet a nemyslet si že to vyřešním jen výměnou herců na jevišti,kteří budou předříkávat předem napsané role. Stavět s pokorou mosty je pak důležitější než bořit pyšně chrámy a kolíkovat rezervace pro ty s názorem co zrovna není trendy.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.