Zbyněk Fiala: Pančované otazníky

Nyní vznikne ve vládě rušná debata o tom, kdo z ministrů nese hlavní odpovědnost za to, že lidem je nabízen technický alkohol se savem, který za sebou nechal už sedm zmařených životů. A nebylo jich náhodou víc?

Málokterý bezdomovec je schopen utápět zoufalství ve značkovém koňaku. Dá si laciné panáky u stánku, odejde zalehnout do lesa, a pokud ho tam po pár dnech někdo najde bez života, nikdo si s tím hlavu neláme.

Ale copak jsou dnes bez peněz jenom bezdomovci? V pondělí byly ČSÚ zveřejněny upřesněné tabulky o počtech lidí s materiální deprivací. Technický výraz, který označuje lidi s potížemi při obstarávání alespoň tří nebo čtyř životních potřeb z devítimístného seznamu, pomáhá pochopit, jak mizerně jsou na tom třeba dvě pětiny neúplných rodin. Nebo dvě pětiny nezaměstnaných. Pokud člověk žije sám, dostává se do této situace každý čtvrtý.

Osob s příjmem pod hranicí chudoby (mají méně než 60 procent středního národního příjmu) je necelých 10 procent, ale těch, kdo nedosáhnou na 70 procentní hranici tohoto příjmového mediánu, je už 16,6 procenta z celkového počtu obyvatel. Jak je vidět, příliš mnoho lidí tápe krůček od propasti. A vlastně jsou na tom hůř, než ukazatel naznačuje, protože se jedná o podíl „mediánu národního ekvalizovaného disponibilního příjmu“, kde výraz „ekvalizace“ upozorňuje, že se jedná o přepočtený příjem člena domácnosti. Další členové domácnosti musí prostě vystačit s nižším příjmem, protože se počítá s dělením společných nákladů. Statisticky je to jistě správně, ale za střízliva může být takový život k uzoufání.

Premiér Petr Nečas nyní chce požadovat naléhavá opatření od ministrů zdravotnictví (zjištění, co zabíjelo), vnitra (postup vyšetřování) a zemědělství (potravinářská inspekce, kontrola oběhu lihu), ale stejně tak by mohl udeřit na ministra financí (zdaněné by nezabilo) a ministra průmyslu a obchodu (obchodní inspekce) či spravedlnosti (nevyřízené soudní případy, tolerance zločinu). Možná by měl zaúkolovat i zpravodajské služby, protože rozsah vlivu smrtící substance připomíná teroristický útok. A že se to semlelo zrovna kolem 11. září? Vůbec nejlíp by udělal, kdyby zavezl celou vládu někam do ústraní, nechal doma běžnou operativu a otevřel debatu nad tím, že stát je prostě v rozkladu.

I dobrý alkohol dokáže s organismem zatočit, přestože v malých dávkách možná prospívá. Přesněji, v malých dávkách v omezeném množství. V ruce, která se netřese. Osobě, která ví, co dělá, případně má poblíž někoho takového, je-li sama mysli mdlé. Podobně je to i s dalšími medicínami, nejen z apatyky, ze života. Třeba osvědčenou medicínou na ochablou podnikatelskou aktivitu bývá mírné snížení daní, alespoň než se slabingr sebere. Ale nikoliv tak velké, že stát už pak nemá na to, aby dokázal daně vybírat. Také notorické neplacení daní není projevem podnikatelského rozběhu, ale připomíná pančovaný chlast, který dovolí celkem levně zapomenout, že vlastně už nežiju.

Určitá kategorie ekonomicky činných dnes u nás daně neplatí principiálně. Nemám teď na mysli zločin bílých límečků a mafiány, kteří se prohánějí v tlustých autech za naše peníze. Mám na mysli masový jev. Určitá kategorie dovozců předstírá, že tenisky stojí korunu a tomu přizpůsobí svoje odvody státu. Určitá kategorie prodejců DPH vybere, ale neodvede na účet ministerstva financí. Stát se chová vůči rozsáhlému okruhu ekonomických aktérů jak po požití cloumáku „bílá hůl“. Nevidí, neslyší, nezajímá, nezasáhne, kašle na to. Jednak jsou to voliči, a pak je to taky práce. Práce, na kterou bychom potřebovali úředníky, a ti by chtěli peníze. Kde je ale máme pořád brát, když nevybíráme daně? A co kdyby se ti úředníci nezaměřili jen na tenisky za korunu a začali by rušit i naše kruhy?

Jedovatá kořalka ukazuje, že nás tento způsob státu ohrožuje na životě. To je důležité zjištění, alespoň pro ty, koho to nenapadlo už dřív. V zemi, kde se vyžadování pravidel odsuzuje jako byrokracie, nemusí přežít ani pijáci koňaku. Jednou jsem v Rusku dostal panáka stejné barvy, ze stejné lahve, jen byl z chlebových kůrek. Jedovatý nebyl. Kůrky byly tenkrát dostupnější. Ale dnes už vstoupila do hry globalizace, poskytující cokoliv. V zemi, kde nikdo nic nekontroluje, aby nenamočil kamarády, může být klidně i koňak jedovatý.