Omyly a pomluvy Petra Pitharta

Co tedy náš velký myslitel o tomto významném státníkovi tvrdí?

Předně to jak Beneš údajně likvidoval své politické spolupracovníky a oponenty, jmenovitě Hodžu, Nečase a Osuského . Vzít v úvahu rozdílnost jednotlivých případů a politický a historický kontext v němž se vše odehrálo, na to už mu jaksi nezbyl čas.

Další pikantností je pak srovnávání Benešova vědeckého přístupu k politice s vědeckým přístupem marxistů. To je skutečně přešlap o několik metrů. E. Beneš pochopitelně inklinoval k umírněné levici, ale jeho vědecký pohled byl pohledem vzdělaného sociologa a ovšem i zkušeného státníka a diplomata. Rozhodně ne marxisticky orientovaného revolucionáře.

 Naprostým nesmyslem je pak tvrzení, že odmítal vstoupit do politické strany. Vstoupil totiž do Československé strany socialistické, později pejmenované jako Československé strana národně socialistická. A významně zasáhl do jejího vývoje a politické praxe . Byl totiž místopředsedou této strany. Kromě toho už dříve také pracoval pro Realistickou stranu T. G. Masaryka. I když byl později nucen své členství ve straně přerušit, protože jako prezident republiky nemohl být stranicky orientován, byla tato strana jeho stálou oporou a svědčí o tom i hanlivý pojem nacistů pro ČSNS – Beneschpartei.

Doslova v hysterickém tónu mluví P. Pithart jakémsi Benešově zbožňování Moskvy a obdivu ke Stalinovi. Tady snad už nejde mluvit o omylu ale pokud ne přímo o lži tak o základní neznalosti vývoje Evropy ve dvacátém století. Edvard Beneš si uvědomoval význam Ruska ve světovém kontextu a bylo mu jasné, že se s ním jako světovou mocností musí počítat. Primitivní rusofobií, která je dnes módní ideologií tak zvaných vyšších vrstev ale i pouliční chátry, rozhodně netrpěl. To ale neznamená že si neuvědomoval i rizika a nedostatky kterými Rusko trpělo jak za cara tak za sovětské vlády.

Tzv. Nečasova mise, kterou P. Pithart vykládá jednostranně a zcela zaujatě, dodnes vyvolává dohady a je vykládána různě. Do sledu událostí by to ale zapadalo jako utajená zpráva spojenci, že jsme ochotni ke kompromisu a vyvrátit tak tezi německé propagandy o československé neústupnosti, spojené s terorem vůči německým obyvatelům pohraničí ( ovšemže vylhaným) Stejně velkoryse ostatně bylo postupováno i vůči požadavkům henleinovců v domácí politice. Konečným výsledkem pak bylo poznání, že Henleinovi ani Hitlerovi nejde o osud a svobodný život československých Němců ale o zničení Československé republiky a ovládnutí jejího území.

Spekuluje o Benešově údajně zákeřném postupu vůči jiným politikům od Nečase po Osuského. Pokud požádal Nečase, aby vzal na sebe odpovědnost za misi v roce 1938 mělo to zcela logické důvody. Jako exilový prezident usiloval o obnovení republiky v předmnichovských hranicích a pak nemohl být spojován s návrhem kompromisu, který změnu hranic připouštěl. Velká Británie totiž dělala s uznáním Československa v předválečných hranicích dost velké drahoty. Na rozdíl od Sovětského svazu.

Že měl dr. Beneš nějaký nekritický obdiv k Sovětskému svazu? Obdiv jistě, tak jako většina tehdejších spojeneckých státníků. Ne ale nekritický. A měl velice negativní zkušenost s jednáním západních mocností. A nikoli jen z mnichovských jednání. I to byl důvod ke sblížení se Sovětským svazem, daným ale především situací vyvolanou válečnými událostmi. Už dříve byl diplomatem realistou a neidealizoval si ani západní velmoci ani Sovětské Rusko. Proto také se významně podílel na koncepci kolektivní bezpečnosti v Evropě a nebylo to vinou jeho ani československé politiky, že tato koncepce selhala. I později to byl právě Edvard Beneš, kdo projevil předvídavost a jasnozřivost, která nebyla u jeho kritiků zrovna pravidlem. Včetně těch našich současných, kteří si tak rádi poklepávají na rameno na pozadí vlastních průšvihů a neúspěchů. I Petr Pithart mezi ně patří. Ale ono není nic nového že trpaslíci rádi okopávají kotníky velikánům.

Nelze si ani nevšimnout celkového tónu, v němž je celý text podán. Z Pithartových slov nezaznívá vyrovnaná, objektivní kritika historika ale zášť a nenávistná zloba zneuznaného ideologa a bulvárního propagandisty. Pak ale nelze očekávat nové poznatky a hodnocení ale jen souhrn omylů a pomluv. Nelze se divit. Uvědomme si, že Petr Pithart je spoluautorem spisku Češi v dějinách nové doby, kde své domněnky rozvíjí až na úroveň protektorátní propagandy.

Je pochopitelné, že i osobnost E. Beneše zasluhuje kritický pohled historika, tak jako všechny historické osobnosti. Pravidlem ale musí být pochopení dobového kontextu a všech souvislostí vnitřní i mezinárodní politiky té doby. Ne hysterie a nízká nenávist, nahrávající extrémistickým jevům a možná i cizím zájmům.

Jiří Pondělíček, Petr Topinka