Sociálně demokratický ráj: satira v 1892; realita v 2012. Část 4

VlII. Poslední den v rodině.

S našimi ženskými, ženou a nevěstou, měl jsem dnes velkou potíž. Byly dnes narozeniny mojí ženy, památný den, jenž mi byl po 25 let vždy milý; ale radostná nálada nemohla dnes u nás zavládnouti. Zítra ráno odjede František do Lipska, zítra musíme také ostatní dvě děti odvésti. Dědeček se odebere do ústavu pro ošetřování starců.

 O všem tom mluvilo se více než o narozeni­nách. Dědeček již časné zrána mou ženu měkce naladil. Sociální demokracie, tak naříkal, jest neštěstím pro nás všecky; to jsem vždycky předvídal. — Líčil jsem mu dobrý, pohodlný život, jaký v ústavě míti bude.

Co jest mí to všecko plátno? zvolal. Mám tam s cizími lidmi bydleti, jísti a spáti. Moje dcera nebude kolem mne a nebude o mne pečovati. Nebudu moci si pokuřovati, kde a kdy bych chtěl. S Aničkou také si nebudu moci hráti, a Arnošt nebude mi již nic vypravovati, čemu se ve škole naučil. Také z tvé dílny se ničeho nedovím. A až se jednou roznemohu, budu úplně opuštěn. Starý strom nemá být přesazován; se mnou bude to nyní brzo u konce.

Těšili jsme jej, že jej budeme často navštěvovati. Ach, namítal on, takové návštěvy jsou jen věcí polovičatou. Nebudem při nich mezi sebou a budeme jinými vyrušováni. Navedli jsme Aničku, dědečkova miláčka, aby se pokusila, aby jej svým lichotivým způsobem (s. 23) potěšila. Anička byla ze všech nejveselejší. Někdo jí namluvil, že v ústave pro dítky dostane mnoho sladkých koláčků, hezké panny, psíčky a různé hezounké věci. Žvatlala o tom svým spůsobem ustavičné,

František projevoval klidnou odhodlanost; ale nelíbilo se mi to. Zdá se mi, jako by něco zvláštního kul, co prozraditi nechce. Doufám, že se shodne s našimi socialně-demokratickými zásadami,

Můj druhý hoch, Arnošt nedává na sobě znáti, jak smýšlí a cítí. Ke své matce byl neobyčejně a. nadmíru něžný, což právě jindy nečiníval. Měl nyní dostati se do učení a těšil se na to. Hoch jest čilý a obratný, ale se studováním to u něho nejde. Ale nyní mají všecky dítky v tomto věku ještě několik let studovati a pak teprve mají obdržeti odborné vzdělání.

Matka připravuje nám vždy ke svým narozeninám pěknou, šťavnatou pečeni telecí se švestkami, naši historickou telecí pečeni, jak ji František vždy žertovně nazýval. Až přijdete podruhé — tak mínila moje žena bolestně, když pečené přišla na stůl — k návštěvě, nebudu vám již moci pečeni telecí předložiti, neboí kuchyně pak již míti nebudeme. ~ Všecka úcta budiž před tvou telecí pečení — tak jsem namítl — ale k vůli ní nemůžeme se přece vzdáti svých ideálů! Budeme i příště jísti telecí pečeni, a snad častěji, a ještě lecjakou pochoutku k tomu. — Ale pak, odvětila ona, jeden ji bude jísti zde a druhy tam. Co srdce při tomto rozloučení ztratí, nemůže sebe větší blahobyt nahraditi. Mně také nejde o pečeni telecí, ale o život rodinný,

Upokoj se, stará, ozval jsem se, budeme se i napříště hodně rádi míli a budeme k tomu míti ještě více času než dosud, abychom si to říci mohli (s.24) Ach, pravila má žena, raději bych se zda v domě opět 10 a 12 hodin pro vás dřela, než tam 8 hodin pro cizí děti, po nichž mi nic není.

A nač to vše musí býti? tázala se pak z ostrá, a nevěsta, která vždy s mojí ženou souhlasí, přijde-li řeč na tuto kapitolu, opětovala otázku tuto ještě ostřeji. Když tyto dvě mají spolu dueto, nesvedu ničeho proti nim, zvláště protože František chová se neutrálně aneb dokonce i své nevěstě přisyědcuje.

Což se již nepamatujete na krásné přednášky slečny W. o emancipaci ženy, o její rovnoprávnosti s mužem ve společnosti? Tehda vás tyto řeči přece stejně elektrisovaly jako kniha Beblova!

Ach, slečna W. jest stará panna, která vždy jen bydlila v chambre garnie aneb u cizích lidí, obdržel jsem za odpověď.

Přes to přese vše může míti také pravdu, namítl jsem. Stejné právo pracovní a stejná povinnost pracovní bez rozdílu pohlaví jest základem socialisované společnosti. Žena má býti od muže neodvislá stejným a samostatným výdělkem svým mimo dum. Nebude více domácích otroků, nebude otrockých služeb ani žen ani sluhů a služek. Proto musí být domácnost co nejvíce obmezena přenesením domácích prací na velké ústavy společností. Nebude v domácností již ani dětí ani starců a stařen, aby nerovný počet těchto ošetřovanou v rodině nespůsobil znova rozdíly chudých a bohatých. Tak nás učil Bebel

To může býti vše zcela dobře a mathematicky vypočítáno, mínil dědeček, ale šťastným, Auguste, to neučiní nikoho. A proč ? Lidstvo není žádné stádo ovcí. (s.25)

Dědeček má pravdu, zvolala Anežka, a při tom padla Františkovi kolem krku ujišťujíc jej, že naprosto nechce býti od něho emancipována.

A tu byl ovšem konec rozumovým výkladům. — O já bych si přál, aby zítřejší den rozloučení byl již překonán!

IX.Veliké stěhování.

Na místě drožky, která dnes dětí a dědečka mela odvésti, zastavil ráno vůz na nábytek před našimi dveřmi. S přestěhováním jest ještě do večera čas, pravil strážník. Dříve vsak má se nábytek, jak bylo nařízeno, naložiti.

Co to znamená? vzkřikla moje žena polekaně. Myslím, že domácí nábytek zůstane soukromým majetkem.

Zajisté, milá paní, odvětil strážník, všechen nábytek a všecko nářadí nemáme také odvésti, nýbrž požadují se pro společnost jen ty kusy, které zde v inventáři jsou poznamenány. Při tom vyňal z kapsy inventář, který jsme dříve o svém majetku sepsati a odevzdati musili, a ukázal nám též oznámeni ve „Vorwaertsu“, které jsme ovšem za rozčilení, v které nás poslední dny uvedly, úplně přehledli.

Když se moje choť přes to přese vše nemohla ze svého úžasu nad tím vzpamatovati, že i většina nábytku má jí býti odňata, domlouval jí strážník, který se ostatně zcela zdvořile choval: Ale, milá paní, kde bychom jinak vzali tolik nábytku, abychom jim všecky nové ústavy pro vychováváni dětí, zaopatření stařen, ošetřování nemocných atd. opatřili? (s26) Dobrá, ale proč nejdete k bohatém lidem, kteří majídomy až pod střechy přecpané nejkrásnejším nábytkem? Proč tam jim nevezmete, čeho nepotřebují?

To my také děláme, paničko, usmál se zřízenec, ve třídě Viktorině, v ulici regentské a v třídě u obory všude a pořád se nakládá vůz nábytkový za vozem. Doprava pro jiné vozy jest prozatím úplně přerušena, Žádné partaji neponechá se více než dvě postele a také jiné nářadí se obmezuje, Ale to vše nestačí. Považte, že magistrát berlínský při dvou milionech obyvatelů má více než 900.000 cbyvatelů, kteří nedosáhli ještě 21 roku věku svého, opatřiti v ústavech dětských a vychovávacích, a mimo to má ubytovati 100.000 osob přes 65 let věku majících v ústavech pro starce. K tomu sluší uvážiti, že nemocnice vyžaduji desateronásobné počet lůžek. Odkud máme to vše vzíti, aniž bychom kradli? Co byste ostatně dělali se všemi těmi postelemi a se všemi stoly a almarami, když starý pantáta, tadyhle hošík a tamhleta malička nebudou u vás doma?

Ano, namítla moje žena, kam pak se mají moji miláčkové posaditi, když nás přijdou navštívit?

Nuže, šest židli vám přece zůstane. — Ale když by chtěli u nás zůstati přes noc? mínila moje žena.

To ovšem bude sotva možno, odvětil zřízenec policejní, poněvadž nemůžete míti místa v příštím svém bytě.

Při této rozmluvě vyšlo na jevo, že moje dobrá žena ve své poněkud živé obrazotvornosti se domnívala, že při velikém rozdělování bytů připadne nám aspoň nějaká malá villa v západní části Berlína, v níž bychom si pak mohli zaříditi jeden neb dva pokojíky pro hosty. Takováto domněnka byla vůbec beze všeho podkladu, poněvadž Bebel vždycky říkal a psal: Domácnost budiž obmezena na nejnutnější! (s.27)

Moje žena chtěla se pak upokojiti myšlenkou, že její otec a naše děti budou po přestěhováni nábytku aspoň ve svých postelích spáti. Pohodlnou lenošku, v níž její otec tak rád sedával, chtěla mu beztoho poslati do ústavu pro zaopatření starců.

O, tak to není míněno, namítl zřízenec. Vše se složí, roztřídí a pak teprve se toho vhodně užije. Ji­nak by v ústavech byl postaven nejpestřejší nábytek, který by se k sobě nehodil, kdyby každý si tam chtěl své zvláštní harampátí postaviti,

Na to nastalo nové lamentování. Lenošku dostal od nás dědeček darem k posledním svým narozeninám. Byla ještě jako nová a kmet sedával v ní tak pohodlně a šťastně. V Aninčině dětské postýlce spávaly naše děti dle řady, jak po sobě následovaly. Dle potřeby putovala na půdu a byla zase snesena. Velká almara, kterou jsme potom dědečkovi přenechali, náležela k prvnímu našemu nábytku, jejž jsme i po svatbě na splátky skoupili. Musili jsme se notně uskrovniti, abychom tehda svůj nábytek doplniti mohli. Zrcadlo bylo památkou po mém otci. Před ním se holíval. Tamhle v rohu jsem jako hoch kousek z něho rozbil, zač jsem tehda dostal pořádný výprask, A tak lpí na každém kousku nářadí kus naší životní historie. A to vše má nyní na vždy zmizeti l

Ale co naplat! Nábytek byl naložen. Večer byli pak skutečně děti a dědeček jiným strážníkem odvedeni. Doprovázeti jsme jich nesměli. To hloupé naříkání musí míti svůj konec! namítl hrubé strážník. Neměl konečné nepravdu. To staré citlivůstkářství nehodí se k velikému hnutí nové doby. Nyní, kdy počíná bratrská říše celého člověčenstva a miliony se drží v objetí, jest nutno pozvednouti vysoko zraky své (s.28) z úzkých maloměšťáckých poměrů doby zmizelé a překonané.

To jsem také řekl své ženě, když jsme se octli o samotě.

Jen kdyby tak pusto a smutno nebylo v těchto poloprázdných prostorách. Jsme tak osamoceni, jak jsme ještě nikdy nebyli od prvního roku našeho manželství.

Kdo asi ustlal dnes večer dětem a dědečkovi, přerušila mě právě moje žena, zdaž mohou spáti? Anička ovsem již skoro spala, když strážník pro ni přišel. Zdaž byly šatičky její řádně odvedeny a zdali jí oblekly její dlouhý noční župánek, aby se nenastudila? Chudáček si vždycky v noci peřinku odkope. Položila jsem župánek její na vrch šatiček a přiložila jsem k němu ceduličku pro ošetřovatelku.

Moje žena a já dnes v noci sotva zamhouříme oči. Člověk ovšem musí všemu teprve zvykati.

X. Nové peníze.

Fotografové dostali mnoho práce.  Všichni Němci u věku od 21. až do 65. roku, tedy všichni ti, kteří nebudou vydržováni v státních ústavech, ob­drželi rozkaz, aby se dali fotografovati. Jest to nutno, aby nové peněžní certifikáty, které na místě dosavadních mincí a bankovek nastoupiti mají, mohly zavedeny býti.

Stejné důmyslným jakož i moudrým spůsobem — vykládá „Vorwaerts" — rozřešil náš říšský sekretář pokladu záhadu, aby opatřil prostředek výměny, který by oprávněné účely její nahrazoval, ale zároveň úplné vyloučil obnovení třídy kapitalistů. (s.29) Nové peníze nemají jako zlato neb stříbro samy o sobě hodnotu, nýbrž záleží jen v poukázkách na stát jako nynějšího jediného majitele všech předmětů prodeje.

Každý dělník ve službě státu obdrží každých 14 dní certifikát, který zní na jeho jméně a který, aby nemohl býti zneužit jinými osobami, pravé tak jako předplatné lístky při berlínské tramway, musí býti opatřen fotografií majitele na desce. Pracovní doba pro všecky stejná předepsaná při stejné mzdě zabraňuje sice, aby opět sociální nerovnost následkem různých schopnosti a různého stupně, jak se těchto užívá, vznikla. Ale přece jde o to, aby se jako při výrobě i při různosti spotřeby hodnoty v rukou jednotlivých skrblických osob, které by uskrovnily své potřeby, neshromažďovaly. I tím by mohla vzniknouti třída kapitalistů, která by byla s to, že by znenáhla méně spořivé a svou mzdu vyčerpávající dělníky přivedla v odvislost.

Aby certifikát v celku a v jednotlivych kuponech nemohl býti třetím osobám přenechán, nesmí jednotlivé kupony majitel sám odtrhovati, nýbrž musí tak v jeho přítomnosti prodavač aneb jiný úředník státu učiniti.

Kupony, které každých 14 dní příslušný státní účetní do knížečky s fotografií majitele znova připevní, jsou různým spůsobem zařizeny. Kupon na byt pravidelně odtrhává vrátný domu, ve kterém jest byt poukázán. — Nové rozdělení bytů má se státi krátce před otevřením státních kuchyní, poněvadž pak dosavadní kuchyně stanou se. zbytečnými. Známku za oběd odtrhne účetní státní kuchyně při vydání jídla a rovněž i známka na chléb se odtrhne při vydání porce chleba (700 gramu za osobu a za den) Peněžni známky, které se pak ještě v certifikátu nalézali, mají různou hodnotu a může jich majitel užiti (s.30)dle své osobní libosti, chce-li si opatřiti snídaně avečeře, tabák a lihové nápoje, k čistění prádla, k zakupování šatů; zkrátka ke všemu, jakého zboží jeho srdce a hrdlo ráčí. Vše bude lze dostati ve státních skladištích a krámech. Prodavač vždy jen odtrhne kupon, ceně zboží přiměřený.Poněvadž každý kupon nese číslo certifikátu a majitel jeho jest v seznamu zapsán, pozná se ze shromážděných kuponů, jakým spůsobem každý svou mzdu spotřeboval. Vláda může tedy každému nejen na kůži, ale takořka do žaludku víděti, což organisaci spotřeby a výroby u vysoké míře ulehčí.

Zboží za kupon koupeného může kupovač sám užití nebo jiným přepustiti. Majitel může dokonce toto zboží písemným záznamem pro případ smrti libvolně komukoli zůstaviti. Spůsobem nepřátely a utrhače sociální - demokracie opravdu zahanbujícím — jak „Vorwaerts“ vhodně podotýká — dává se tímto zařízením na jevo, že sociální demokracie nechce nikterak každý soukromý majetek a každé dědické právo odstraniti, nýbrž že chce jen individualistickou  libovolnost potuď obmeziti, pokud toho vyžaduje nutnost, aby se zabrámilo novému soukromému kapitalismu a systému vyssávacímu.

Kdo do 14 dní, tedy až do vydání nového certifikátu, kupony úplně nespotřeboval, tomu se na novém certifikátu zbytek připíše k dobrému. Aie i zde musí se, jak se samo sebou rozumí, učiniti opatření, aby se nenohly takové zbytky nahromaditi, až by z toho byly zase kapitály. Částka 60 marek považuje se za více než dostatečnou, aby si každý mohl i větší části oděvů z úspor certifikátu opatřiti. Co by si kdo uspořil nad tento obnos, propadná tudíž státní pokladně.(s.31)