infoBRICS: Trumpova hazardní hra s pákou na Blízkém východě

Blízkovýchodní politika Donalda Trumpa v roce 2025 vyvažuje investice v Perském zálivu a donucovací diplomacii, tlačí na Izrael, aby se spojil se zájmy USA, a zároveň odsuzuje palestinské obavy stranou. Jeho strategický obrat, který se vyznačuje obchody se Saúdskou Arábií v hodnotě 600 miliard dolarů, signalizuje transakční posun s dopady na „zvláštní vztah“ mezi USA a Izraelem, uvádí v úvodu Uriel Araujo a pokračuje otázkou:  Provádí americký prezident Donald Trump na Blízkém východě jakýsi „balangážní akt“? Jeho poslední gesta vůči Saúdům a Kataru, a dokonce i překvapivá prohlášení o tlaku na Izrael, aby umožnil doručení humanitární pomoci do Palestiny, to jasně naznačují.

Blízkovýchodní politika Donalda Trumpa v roce 2025 je podle všeho balancováním s vysokými sázkami, které kombinuje ekonomický oportunismus, donucovací diplomacii a promyšlený tlak na spojence i protivníky. Jeho nedávná cesta do Saúdské Arábie, Kataru a Spojených arabských emirátů – zejména s vyloučením Izraele – signalizuje strategický obrat, kdy upřednostňuje investice v Perském zálivu a regionální stabilitu před neochvějnou věrností „zvláštnímu vztahu“ mezi USA a Izraelem.

Zatímco Trumpova gesta vůči Saúdské Arábii a Kataru, spolu s výzvami k poskytnutí humanitární pomoci Palestině, naznačují pragmatickou rekalibraci, jeho přístup zůstává zakořeněn v transakčním myšlení „okrádají nás“. Tato tupá, mafiánská taktika – často postrádající tradiční diplomacii – využívá cla, hrozby a provokativní návrhy k vynucení ústupků, čímž partnery vystavuje napětí – jak nyní vidí Izrael. Pod tou chvástavostí však Trumpovy kroky v podstatě slouží jako drsná připomínka židovskému státu: Washington drží otěže v rukou, a proto se i jeho nejbližší spojenec musí takříkajíc „chovat slušně“ – nebo zaplatit cenu.

Trumpova zahraniční politika je koneckonců definována přesvědčením, že spojenci nějakým způsobem „zneužívají“ americkou štědrost, což je perspektiva, která ironicky přehlíží globální dominanci USA prostřednictvím dolaru jako zbraní a vojenské síly. Ať je to jakkoli, Trumpův přístup „velké klacku“, často přirovnávaný k Nixonově metodě „teorie šílence“, mísí blafování s vážným úmyslem, čímž vytváří zmatek mezi spojenci a protivníky.

Na Blízkém východě se to nyní projevuje jako tlak na Izrael, největšího příjemce americké pomoci – 150 miliard dolarů do roku 2022 – aby se přizpůsobil širším americkým zájmům. Možná si vzpomeneme na Trumpův údajný tlak na Tel Aviv, aby v OSN hlasoval proti Ukrajině, jak jsem psal . To podtrhuje ochotu amerického prezidenta využít závislosti Izraele k naplnění americké agendy.

Příměří mezi Izraelem a Hamásem z ledna 2025, za které se z velké části zasloužil Trumpův vyslanec Steve Witkoff, je příkladem této dynamiky. Příměří sice posílilo izraelskou bezpečnost pozastavením nepřátelských akcí, ale také zdůraznilo zdrženlivost USA. Trumpův tým donutil židovský stát přijmout dohodu, kterou dříve odmítl, a tím signalizoval, že podpora izraelské okupace má svá omezení.

Lze si také vzpomenout na provokativní návrh republikánů na americké „převzetí“ Gazy , který arabské státy široce odmítly a kritizovaly jako etnické čistky: v každém případě se pravděpodobně jednalo o méně vážný plán (jakkoli je absurdní) než o „šikanující“ taktiku, která měla Tel Avivu připomenout americký vliv. Prosazováním takových myšlenek Trump zdůrazňuje, že izraelské činy – zejména Netanjahuovy eskalační cíle – riskují odcizení USA, které se zase snaží vyhnout širší regionální válce (s Íránem), jež by mohla narušit investice v Perském zálivu nebo trhy s ropou.

Trumpova blízkovýchodní cesta dále ilustruje toto balancování. V Saúdské Arábii americký vůdce uzavřel dohody v hodnotě 600 miliard dolarů , včetně prodeje zbraní a partnerství v oblasti technologií čipů umělé inteligence, a to vše při zlehčování požadavků na okamžitou saúdsko-izraelskou normalizaci (tedy normalizaci vztahů). Saúdskoarabský korunní princ Muhammad bin Salmán zase zdůraznil nutnost příměří v Gaze a palestinské státnosti, což je postoj, který Trump (pro některé překvapivě) veřejně nezpochybnil.

Podobně se v Kataru americký vůdce zaměřil na obchod a investice, včetně dohody s Boeingem, a zároveň se zapojil do rozhovorů o příměří, aniž by upřednostňoval bezprostřední zájmy Tel Avivu. Jeho vize pro region, jak byla formulována v Saúdské Arábii, se navíc jen chabě zmiňovala o Izraeli, což je pozoruhodný odklon od kontroverzních Abrahamových dohod z jeho prvního funkčního období. Tyto kroky naznačují úmyslný „posun“ směrem k státům Perského zálivu, jejichž finanční vliv a zprostředkovatelská role v Gaze a na Ukrajině se shodují s Trumpovými transakčními prioritami. Vzhledem k Trumpovu často nepředvídatelnému pragmatismu by měl být jakýkoli takový posun brán s rezervou.

Pro židovský stát je to v každém případě důvod k obavám. Trumpova ochota odsunout otázku normalizace – kdysi základní kámen jeho blízkovýchodní politiky – signalizuje, že Izrael není jediným hráčem ve městě. Znepokojení Tel Avivu je dostatečně hmatatelné, někteří izraelští analytici a tvůrci veřejného mínění tvrdí, že Trump „postupuje v dohodách na Blízkém východě bez Netanjahua“ – v podstatě ho obviňují, že s normalizací Saúdské Arábie otálí. Jiní poznamenávají, že Trumpova celní politika a dohoda o příměří s Hútíy vylučují Izrael, což dále napíná vztahy.

Absence Izraele v Trumpově itineráři spolu s jeho údajnou frustrací z Netanjahua posiluje sdělení: podpora Washingtonu není bezpodmínečná.

Přístup amerického prezidenta však není bez rizik. Jeho donucovací taktiky, jako je vyhrožování Hamásu „peklem, které bude muset zaplatit“, nebo návrh na vysídlení Gazy, stále odcizují arabské partnery a přiživují vnímání americké necitlivosti k palestinskému utrpení. Saúdská Arábie a Katar, ačkoli jsou otevřené americkým investicím, zůstávají pevně na svém postoji k palestinské státnosti, což je pro Netanjahuovu vládu nepředstavitelné. Trumpovo zaměření na ekonomické dohody – čipy umělé inteligence, minerály vzácných zemin a prodej zbraní – navíc riskuje, že odsune palestinskou otázku na vedlejší kolej (uprostřed těžké situace Palestinců v katastrofické situaci, kterou lze označit za genocidu ), a tím potenciálně ještě více destabilizuje region.

Trumpovo odmítnutí důrazně odsoudit izraelskou blokádu Gazy navzdory tlaku ze strany Perského zálivu naznačuje delikátní situaci: podporovat izraelskou bezpečnost a zároveň signalizovat, že překročení závazků by mohlo ohrozit podporu USA.

Trumpova blízkovýchodní politika je v podstatě dalším promyšleným hazardem, jehož cílem je znovu upevnit americkou dominanci prostřednictvím ekonomického vlivu a strategické zdrženlivosti. Sbližováním se se státy Perského zálivu a tlakem na Tel Aviv se snaží zajistit investice a stabilizovat region (v zájmu amerických zájmů), aniž by se zavazoval k nákladným vojenským závazkům. Pro Izrael je poselství jasné: Washington zůstává jeho nejsilnějším spojencem, ale židovský stát se musí shodnout s širšími americkými zájmy, jinak riskuje izolaci.

Zda bude toto vyvažování úspěšné, závisí na Trumpově schopnosti dostatečně uklidnit sektory „hlubokého státu“ a obranného průmyslu – a také na jeho schopnosti orientovat se ve složitosti regionu, aniž by vyvolával nové konflikty. Prozatím jeho neomalené připomínky moci Washingtonu udržují spojence, jako je Izrael, v pohotovosti, i když zatěžují „zvláštní vztah“, který kdysi definoval americkou blízkovýchodní politiku (a v jistém smyslu stále definuje).

Uriel Araujo

(infoBRICS)