Náboženství a politika

Lidstvo se od svého počátku setkávalo s jevy, které v tom daném období neumělo vysvětlit a pochopit na základě svých poznatků a běžných zkušeností. K tomu jim pomohla víra v něco nadpřirozeného, které to způsobilo a které je třeba uctívat.

Tak vznikla božstva u mnoha kmenů a národů staré Egypťany, Řeky a Římany v to počítaje. Byla tedy božstva vod, země, podsvětí a dalších realit tehdejšího světa, která uctívali a jimž přinášeli i oběti, aby je ochránila a případně splnila jejich přání a tužby. Postupem doby se stávali bohy i předáci, vládci, vojevůdci a to se již nacházíme v poměrně nedaleké době, tedy několik staletí před naším letopočtem.

Současně však vznikla monotheická náboženství, v našem nejbližším okolí především hebrejské, zachycené v Bibli ve Starém zákoně a vyznávané v  době vzniku našeho letopočtu Židy.

Podívejme se nyní, jaká v té době byla politická a demografická i klimatologická a ekologická situace v oblasti tehdejší říše římské. Římané, tedy plnoprávní římští občané, kterých v době Augustově bylo asi 6 milionů ovládali asi 180 milionů obyvatelstva především okolo Středozemního moře na severu Afriky a v Evropě po Dunaj až po britské ostrovy. Chovali se jako imperátoři a vykořisťovali podrobená území v míře, která přesahovala často únosnost. Své císaře i vojevůdce prohlašovali za bohy, kterým je vše povoleno. Středozemní moře mělo vyšší stav hladiny než je tomu dnes (důkazem je např. Cesarea v Izraeli a Ostia v Itálii), území byla zalesněna a okolní klima bylo v té době proto mnohem mírnější, než je tomu dnes.

Některé národy však s politickou situací spokojené nebyly. Byli to především Židé, z nichž mnozí očekávali příchod dlouho očekávaného spasitele – Mesiáše. Ne však všichni. Někteří nalezli způsob spolupráce s Římany, který jim zabezpečoval jejich společenské i ekonomické postavení. Sem patřil především Herodes Veliký(37 – 4 př.n.l), který se z moci římské nejprve stal římským vojenským guvernérem Galileje a pro úspěch v této funkci ho římský senát roku 40 př. naším letopočtem ustavil králem Judska. Většina Židů ho považovala za cizince stejně jako celou řadu farizejů. Těm se nehodili jacíkoliv buřiči a reformátoři. Byli to především Jan Křtitel a Ježíš a proto se podíleli na jejich likvidaci. Oba byli v pravém slova smyslu filozofové. Jan poznal úlohu a význam vody pro život na Zemi vůbec a Ježíš pak představoval sociálního a národního židovského revolucionáře. Tím byli Římanům a jejich židovským kolaborantům nebezpeční.

Jejich odstraněním si tehdejší mocipáni mysleli, že si své pozice uhájili, zejména, když Herodes Veliký pro svou bezpečnost vybudoval v Judsku řadu pevností, z nichž historicky nejproslulejší byla Masada u Mrtvého moře. (Ježíš se narodil a byl ukřižován za vlády Heroda Antipy ( 4 př.n.l. – 39 n.l.), judským prokurátorem byl guvernér Pontius Pilatus, který byl ve funkci v letech 26 – 36 n.l.)

Opak v historickém vývoji byl pravdou. Křesťané včetně Ježíše, jak se po zavedení křtu vodou nazývali, byli celkem bezvýznamnou židovskou sektou až do doby, kdy se objevil Žid Šimon z Tarsu, římský občan, který nejprve křesťany pronásledoval a pak jako Pavel se mimořádně o rozšíření křesťanství zasloužil. Stal se tak jeho faktickým zakladatelem.

Za tím účelem procestoval východní středomoří a stýkal se s významnými osobnostmi i prostými lidmi a předkládal jim nový kult křesťanství,. To humanitním přístupem k živým problémům lidí a organizací většího společenství poměrně brzo zaujalo poddané a otroky Římanů.

Křesťanství se rozšířilo tak, že po bitvě u Mulvijského mostu poblíž Říma (312 n.l) Konstantin Veliký, svým vítězstvím sjednotil předtím rozdělenou říši na západní a východní a vyhlásil křesťanství za oficiální náboženství v Římské říši. Tak se z pronásledovaných stali rovnoprávné a později i privilegovaní ( 313 n.l. Edikt milánský). Hlavou církve se stal římský biskup – papež, jehož vliv a moc se postupně zvyšovala.

Mezi tím však od ukřižování Ježíše, což byl římský trest smrti, narůstaly v Judei problémy tak, že v roce 70 n.l. došlo k válce mezi Římany a povstalými Židy(jak zachytil Josefus Flavius), čehoš následkem bylo zboření chrámu, symbolu židovství a vyhnání Židů ze země. Tím vznikla první diaspora židovstva. To pak bylo dokonáno porážkou Bar Kochova povstání v roce 135 n.l.

Vnější tlaky barbarů na porušenou původní strukturu říše římské vedly po útocích germánských kmenů jejímu opětovnému rozpadu a zániku západořímské říše roku 476. Východní část měla v porovnání se západní zdravější sociální a ekonomickou strukturu, proto přežila téměř o tisíc let část západní. Můžeme však i vyslovit domněnku, že bezbožný Řím císařů byl poražen na jeho místo se dostal papežský Vatikán a tím i Bible skládající se ze Starého a Nového zákona!

Zhruba 600 let po křesťanství v oblasti Rudého moře vzniká nové monoteistické náboženství islám. Ten se rychle šíří v celém arabském světě. Judaismus, křesťanství a islám ačkoliv jsou monoteistická náboženství, nelze směšovat. To, co původně formuloval Mojžíš jako zákonodárce, se nepodobá tomu, co hlásal Ježíš a i když Muhammadovo proroctví se nechává inspirovat předchozími, stanoví však ostrý předěl mezi pravdou islámu a pravdami, které ho předcházely. Jeruzalém je předmětem sporu. Pod vlivem Pavlovým si národy vycházející z řecké a římské kultury osvojily názor, že Bůh nepatří jedinému národu! A tak spor náboženského charakteru přerůstá ve velký politický spor provázený násilím ke stále otevřenou pro lidstvo velice politicky nebezpečnou realitu. Jeho vyřešení by bylo vítězstvím rozumu nad oboustranným fanatizmem.

Vyznavači islámu, po vyhnání většiny Židů z Palestiny Římany, se stali majoritními obyvateli tohoto území a tak jim připadl i Boží hrob v Jeruzalémě. To po rozšíření křesťanství po téměř celé Evropě vedlo v 11. až 13. století k organizování tzv. Křížových výprav ( od 1096 do 1270 jich bylo celkem 8) za osvobození Božího hrobu z rukou Saracenů. V jejich průběhu došlo k množství oboustranného násilí, které zanechalo své stopy v myslích lidí dodnes. I to byl a je velký politický problém mezi křesťany a muslimy.

Zde je snad vhodné připomenout vznik II Říše římské korunovací Karla Velikého roku 800 v Římě a její úlohu až do jejího zániku v roce 1804. Čeští panovníci se průběhu staletí stali významnými hráči v říši už jen tím, že měli jako kurfiřti důležité volební právo a také císařský úřad zastávali (Karel IV, Václav IV, Zikmund). Zcela se zapomíná na českého krále Ludvíka Jagelonského, který háje Evropu před muslimským dobyvateli zahynul roku 1526 u Moháče, čímž jsme přišli o krále. Nešťastná volba Ferdinanda Habsburského za manžela Ludvíkovy sestry Anny pak umožnila habsburský nárok na český trůn.

Vraťme se do roku 1054, kdy došlo rozkolu mezi západní (katolickou) a východní (ortodoxní) křesťanskou církví pro slova „filioque“ (a syna jeho), což má dodnes politický dopad. (Poměr západních států k Rusům a Srbům na př.).

Každému Čechovi je znám proces Mistra Jana v Kostnici a jeho odsouzení na smrt upálením (přes Glejt císaře Zikmunda), což vedlo k husitskému hnutí a křížovým válkám proti nám. Ty způsobily mnoho utrpení a materiálních škod, ale na druhé straně posílily národní uvědomění a sociální cítění českého národa

Také rozkol anglikánské církve s Římem v době Jindřicha VIII měl a má dodnes své politické důsledky.

Konečně pražská defenestrace, porážka stavovského protestantského vojska na Bílé Hoře (1620) a následné sankce katolického Ferdinanda Habsburského s popravou českých pánů, konfiskacemi majetku ve prospěch cizáků a emigrace českých a moravských protestantů, většinou charakterní inteligence, ukazují zřetelně na politický důsledek náboženského sporu! Ten byl pro nás, doufejme, uzavřen první Světovou válkou a vznikem Česko-slovenské republiky v roce 1918. Věřme, že Hitlerova

III Říše (1933 -45) se svým „nacistickým náboženstvím“ byla jen krátkou, i když velmi krutou epizodou v našich i světových dějinách.

V současné době je znepokojující situace na blízkém a středním východě, kde se opět střetávají dvě semitské monoteistické náboženské kultury způsobem, který by měl být naprosto nepřípustný v 21. století. Neujasněnost a bezzásadovost včetně komerčních a ekonomických vlivů v celém americko-evropském prostoru tento stav jen podporuje aniž by si možná většina lidí včetně politiků byla vědoma jeho nebezpečnosti!

Ve svém stručném příspěvku jsem se dotkl jen problémů odehrávajících se v oblasti bývalého římského imperie. Jsem si plně vědom, že bylo a je mnoho náboženství mimo tuto oblast, které hrály a dodnes hrají významnou úlohu na naší Zeměkouli, A tak snad nebude od věci připomenout Havlíčkovo: "Tak to na tom světě chodí každou chvíli jinak - jednou tě maj za svatého . podruhé seš sviňák!"