Pohádky z jednoho pytle

Podstatu sporu, který byl v úterý projednáván z podnětu ČSSD před Ústavním soudem v Brně, odhalila jednoduchá otázka, na kterou nemohla přijít rozumná odpověď. Byl to otázka předsedy soudu Pavla Rychetského na svědčícího premiéra Petra Nečase: Cože se to hrozného stalo v noci z 26. na 27. října loňského roku, že vláda ze dne na den změnila svůj dosavadní postup a požádala sněmovnu o vyhlášení stavu legislativní nouze?

Odehrálo se to nad zákonem, kterým se snižují nemocenské, porodné, mateřské a některé sociální dávky. Ten byl v úterý vládou ve Sněmovně nejprve předložen do prvního čtení, a pak stažen. Když pak byl ve středu v nezměněné podobě předložen k projednání znovu, bylo to už na mimořádné schůzi, v nouzovém režimu a bez možnosti obecné rozpravy.

Podle svědeckých výpovědí, kterými se soud bude ještě zabývat na příštím jednání při výpovědi předsedkyně sněmovny Miroslavy Němcové, to byl opravdový blitzkrieg. Pozvánky na mimořádnou schůzi byly rozeslány pouze elektronicky a jen pár okamžiků před jejím zahájením. Scéna jako z veselého filmu. Ale proč? Jaké přírodní pohromy mezitím zemi potkaly?

Hrozba neschválení státního rozpočtu není podle Rychetského dostatečným důvodem k mimořádným opatřením: "Přijímání státního rozpočtu není žádná mimořádná situace, to se dělá každý rok po desetiletí, po staletí."

Dobré číslo, špatní diváci

Odpověď Petra Nečase připomínala stou reprízu úspěšného čísla na téma „řecké lži“. Pohrozil škodou obrovského rozsahu, a dokonce ji vyčíslil na 45 miliard korun plus dalších 25 miliard na zvýšených nákladech státního dluhu, protože by klesl rating České republiky. Přišly by finanční trhy, a rychle, dozvěděli jsme se o existenci nevypočitatelného a iracionálního bubáka, se kterým snad může soupeřit (alespoň v očích mého malého vnoučka) jen krvavé koleno.

Komedie to byla dobrá, jen publikum bylo špatné. Připomněla to soudkyně Eliška Wagnerová, když se premiéra vlídně optala, proč neklesl rating ČR o rok dříve, když plánovaný rozpočtový schodek 38 miliard korun vzrostl na nevídaných 192 miliard korun? Odpověď zná každý pozornější čtenář novin – pravicové vlády převzaly české státní finance s tak nízkým zadlužením, že ani rekordní schodky Topolánkova Kalouska (a ten Nečasův jistě nezůstane pozadu) nás zatím neposunuly do kritické zóny.

Jsou to primitivní změny, škrty, které se daly připravit dříve, dotírala Wagnerová. Premiér svraštil čelo a svěřil se, že i tak to bylo strašně těžké spočítat, a to se to předtím učil jako ministr práce a sociálních věcí. Proč se tedy snížení porodného o měsíc neodsunulo? Premiér se tvářil, že s porodným český rozpočet stojí a padá.

Tíseň a nouze

Jako v každé grotesce pak hrdina začal nabíhat na vlastní vidle. Proč jste nepřevzali rozpočet minulé vlády? To jsme udělali v roce 2007, kdy jsme pasívně převzali rozpočet z roku 2006, jak jej připravila předchozí vláda sociální demokracie, přiznal Nečas. Konečný schodek státního rozpočtu za rok 2007 pak byl v ČR ještě nižší než průměr Evropské unie v hodnotě 0,8 procenta HDP, kde to oslavili jako nejlepší hodnotu za posledních 30 let. O rok později už Topolánkův Kalousek takovou chybu neudělal a schodek ztrojnásobil, aby jej v dalším roce dokonce zosminásobil. Teď nás zachraňuje Nečasův Kalousek.

Proč vláda nepřipravila sociální škrty před návrhem rozpočtu, ale obojí schválila až ve stejný den 29. září? Je to naopak, pochválil se Nečas, rozpočet schválila týden před stanoveným termínem, proto se to tak sešlo. Z Nečasovy výpovědi tedy vyplývá, že časová tíseň, na kterou se pak vymlouvala, byla součástí scénáře, kdy se návrhy předkládají v posledním možném okamžiku. Parlamentní debata pak pochopitelně nejen zdržuje, ale dokonce ohrožuje, takže o potřebnou nouzi není nouze.

Bez debaty

Nebylo cílem odložit projednávání škrtů až po komunálních a senátních volbách? To se ptal premiéra statutární předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, který u soudu zastupoval stranu žalobce, požadujícího zrušení napadených zákonů. Návrhy přece byly vládou schváleny mnohem dřív, každý se s nimi mohl seznámit, bránil se premiér.

Poodhalil tak základní trik, který převzal už z Topolánkových časů. Seznámit se mohli, debatovat nemohli. A kdyby přecejen někdo něco namítal, řekne se, že to jsou jen návrhy, na kterých se bude dále pracovat, nebo které dokonce byly mezitím opuštěny. Nebo se řekne něco jiného. A potom se to vpálí opozici mezi oči metodou nouze, byť po poslední patálii se zdravotními poplatky u Ústavního soudu už by neprošel majstrštyk s komplexním vládním pozměňovacím návrhem do třetího čtení, bez debaty, a pak i bez jakéhokoliv projednávání v Senátu.

V televizi říkali

Ale kde se vzaly ty výpočty obrovských škod? Měla vláda k dispozici nějaké oficiální analýzy kompetentních institucí, Ministerstva financí nebo České národní banky? Nikoliv, neměla, potvrdil premiér. Ale před škodou varovali někteří odborníci a finančníci v televizi a psalo se o tom na webu, odhalil zdroj svých obav.

Pointu připomínající Cimrmanovský vtip H₂SO₅ (ale ten prý už byl v nějaké chemické zkumavce realizován) představuje vlastní výpočet škod. Premiér se sice ve výkladu trochu zamotával, ale bylo zřejmé, že se jedná o propočet celoročního efektu, přestože při dodržení standardního demokratického postupu hrozilo zdržení nejvýše několika týdnů po začátku roku. Po tu dobu by tedy platilo rozpočtové provizórium, postup podle měsíčních přídělů z rozpočtu z minulého roku. Možná by vznikly i nějaké účetní problémy, ale to si měla vláda rozmyslet dřív. Držme se výpočtu, na řadu přichází prodražení státního dluhu. Z čeho Petr Nečas velikost oné hrozby – samozřejmě za celý rok, jak jinak – odvodil? Z epizody finančního trhu na začátku roku 2009, kdy panika kolem Polska a Maďarska na pár dní srazila i ocenění českých dluhopisů. V přepočtu na úrok to znamenalo, že investoři požadovali o více než 3 procenta vyšší výnos.

Vyskoč, zaskoč

Hodili nás do stejného pytle, připomněl premiér a přihodil ona 3 procenta k hrozícím „škodám velkého rozsahu“, jimiž odůvodnil říjnový stav legislativní nouze. A to každý uzná, že by bylo opravdu v pytli, kdybychom rok strávili ve stejném pytli. Na to, že jsme tenkrát z pytle stejně rychle vyskočili, upozornila už soudkyně Wagnerová svou zmínkou o nezměněném ratingu onoho roku, i v čase, kdy se státní rozpočet propadl o dvěstě miliard korun nikoliv do pytle, ale do Topolánkova reformního batohu.

Ale cože se to v Maďarsku vlastně stalo? Mimo jiné se jim hroutí systém po nepovedené penzijní reformě, takže vláda musela v závěru loňského roku přistoupit ke znárodnění svého příspěvku do soukromých fondů. Problémy podobného původu mají i Poláci a Slováci. Maďarsku v prosinci spadl rating o dvě příčky a blíží se úrovni, pro kterou už není k dispozici slušné slovo. A co bude s jejich pytlem? Do stejného maďarského pytle se stejnou reformou „kapitalizovaných“ penzí nás teď cpe vláda Petra Nečase. Bude zajímavé, čím to jednou bude při nějaké podobné příležitosti vysvětlovat.