Ivo Šebestík: Agresi schvalujeme jedině, pokud je svévolná

Americká agresívní strategie je v podstatě průhledná a primitivní. Bohužel, stále účinná. Washington si nejprve vybere stát, který buďto vzdoruje jeho „přátelskému převzetí“, což je jenom jiný název pro smrtící objetí. Nebo je to stát, který na svém území vlastní něco, o co mají eminentní zájem členové jednoho ze dvou oligarchických klubů (případně členové obou), které jsou ve Spojených státech vtipně vydávány za politické strany. Velmi často se oba důvody k americké agresi nacházejí pospolu.

Následuje činorodá ideologicko-propagandistická práce s obyvatelstvem doma i v zahraničí. Není totiž možné vyhlásit útok na některou cizí zemi, která ničím nehrozí a ani nenabízí své území některému nepříteli k použití, s uvedením skutečných důvodů agrese. Tyto skutečné důvody jsou v podstatě vždy, bez výjimky, zločinné a zcela nelegitimní. Na poctivé uvedení pravých důvodů by masy lidu doma, v Evropě ani jinde ve světě, samozřejmě neslyšely. Cynicky rozbít cizí stát, podmanit si ho, zničit ho a vykrást – tak tomu se opravdu netleská. Souhlas občanů na základě uvedení pravdivých cílů agrese je tedy v podstatě vyloučen. Alespoň u psychicky normální a mravně nepoškozené části lidstva nemůže najít odezvu. Chce to tedy vymyslet a uvést úplně jiné důvody, s jakými lidé, kterým chybí informace (což je většina) souhlasí. Nebo se pro ně dokonce nadchnou.

Proto je nejprve zapotřebí zahájit práci na démonizaci vládnoucího režimu v zemi, kterou si Washington vybral za objekt i oběť svého zájmu. Mírumilovné nekonfliktní státy se přece nenapadají, že? O vládnoucím režimu ve vybrané zemi se tedy roznese informace, že se jedná o nedemokratický režim a jeho vůdčí postavy dostanou titul vůdců, autoritativních vládců nebo přímo diktátorů. Postupně se dodávají přívlastky a „diktátor“, původně legitimně zvolený prezident státu, se stane diktátorem krvavým. Hitlerem nebo alespoň Luciferem. Následně tajné služby agresora prostřednictvím spřízněných velkých světových informačních agentur rozešlou do médií hlavního proudu „noty“, někdy celé symfonické a operní partitury, podle kterých se potom v oněch médiích hraje a pěje, až ta kakofonie trhá uši.

Publikum se dovídá, že Washington samozřejmě vůbec nechce krást cizí ropu, území či něco jiného, ale že bude v případě nutné vojenské akce (mise) veden ryze humánními důvody. Svět má zkrátka pochopit, že Washington válčit nechce, násilí je mu cizí, ale prostě MUSÍ! Chce vlastně především chránit lid oné cizí země, který je utiskován diktátorským režimem. Touží tomu nešťastnému lidu dát svobodu, demokracii a prosperitu. A Washington chce také válkou dát světu mír. To dá přece rozum, že? Washington to má vůbec těžké. Chce bezpečí pro všechny a mír natolik, že nemůže nechat svět ani hodinu bez války. A pokud se jedná o zisky z válek, pak ty přijímá se slovy nejvyšší skromnosti: „No, když jinak nedáte, tak já si tedy něco vezmu.“

Někteří Rusové přestali říkat, že Spojené státy jsou jejich „vrag“, tedy nepřítel, a upřednostňují jiný výraz: „chiščnik“, což znamená dravec, predátor nebo prostě kořistník. Pojem „dravec“ (predátor) ale nemůžeme v případě Spojených států opřít o zkušenost z přírody, protože šelmy zpravidla zabíjejí jen, když mají hlad nebo se cítí být ohroženy. Jinak se i lev dokáže celé hodiny dívat na stádo zeber, aniž by se cítil povinen vystartovat a darovat jim svými zuby a drápy kus demokracie nebo je ochránit před jejich vlastním vůdcem stáda. Zabíjet jen tak, pro radost z krveprolití, to údajně náleží pouze lasičkám nebo rosomákovi. Takže s ruskými komentátory, alespoň pokud se jedná o chiščnika coby dravce v zoologickém smyslu slova, jaksi nemůžeme souhlasit. Ovšem kořistník? Tak to je už něco jiného…

Oligarchické kluby ve Spojených státech (jeden nebo druhý, případně oba v dojemné kořistnické shodě) nebudou mít ovšem vůbec nic proti tomu, kdyby se vládnoucí systém v budoucí napadené zemi zhroutil sám, k čemuž mu Washington s laskavostí sobě vlastní rád dopomůže. Altruismus, to je prostě jeho! Ideálem zhroucení vládnoucích struktur v zemi vybrané k „přátelskému převzetí“ a vykradení, je nějaký vnitřní rozpor, konflikt, krize či náboženská nebo etnická nesnášenlivost místních skupin obyvatel. Zárodky něčeho takového bývají skoro všude po ruce. Co případně chybí, Washington rád dodá. A úplně zdarma. Nechá si to potom zaplatit u EU. Úplným rájem ve stylu „rozděl a panuj“ je celý Blízký východ (i Střední východ). Jen co byly evropské koloniální mocnosti donuceny zříct se kolonií (aby zahájily ihned přípravu k neokolonialismu), tak kolonizovaná území rozdělily podle pravítka (v Africe také), takže nové státy vznikly zcela bez ohledu na mapu etnik a náboženství. Prostě ideální základ k budoucím konfliktům. Na území Ruské federace žije také spousta národů a národností, stejně jako skoro všechna náboženství. Také zde nepřátelé Ruska velice sázejí na strategii divide et impera. Když se dva perou, třetí se směje. A inkasuje zisky. Jak prosté…

Aby byla hra s budoucí obětí, ona hra kočky s myší, ještě napínavější (a nemravnější), nabídnou Spojené státy vládě země vybrané k agresi, jíž pochopitelně nemá nejmenší šanci uniknout, jednání o ústupcích, pochopitelně pouze ze strany oné ke zdi tlačené země. Je to buďto jednání ve stylu Minských dohod, nebo úplná kamufláž. Málokterý stát se chce ocitnout ve válce se Spojenými státy, a tak jeho vláda souhlasí s usednutím k jednomu stolu. Během takovýchto jednání se Washington snaží přesvědčit svoji budoucí oběť, aby se v podstatě sama odzbrojila. Aby se stala úplně bezbrannou, tedy snadnou kořistí útočníka. Podobně, jako Britové a Francouzi přesvědčovali Edvarda Beneše, že se Československo stane bezpečnějším, když si nechá strhnout hradby před nepřítelem. Tedy odevzdá pohraničí i s pevnostmi. Zvláštní, jak snadno se v dějinách traduje zejména darebáctví.

Aby Washington vytvořil pro ona jednání příjemnou atmosféru kobry pozorující králíka, vrhne na svoji vybranou oběť spoustu hospodářských a finančních sankcí. Někdy jí nechá dokonce i zmrazit aktiva, což je jakási krádež preventivní. Jeho vazalové v EU/NATO hledí vlhkými zraky (asi jako pes na psovoda) na počínání Washingtonu a okamžitě se k sankcím a preventivním krádežím připojují. Vůbec nepochybují o tom, že „nikoliv vrah ale zavražděný je vinen“, jak nazval jednu svoji novelu spisovatel F. Werfel. Každý spojenec USA pak vrhne do hry, co má právě v žaludku. Ti nejaktivnější si vyvrhnou i žaludek. Z agresívní akce Spojených států se takto stává „mírové úsilí kolektivního Západu“. Mezinárodní organizace mající dbát o mír a spravedlnost na Zemi se v té chvíli chystají k hlubokému spánku. Jako medvěd na prahu zimy. Nevidět, neslyšet, nic se nestalo. Jasné?!

Vláda země, která bude zcela jistě brzy napadena – Washington to má v plánu od samého začátku – tedy usedá k jednání s hegemonem, který se na ni po celou dobu přívětivě usmívá maje za zády už obnaženou ostře nabroušenou dýku. Cílem sankcí je pochopitelně vnitřní oslabení budoucí oběti, nejlépe vyvolání občanské nespokojenosti. Vláda státu, jehož hodiny už tikají, souhlasí s částečným odzbrojením a připojuje celou řadu dalších pro ni nebezpečných ústupků. Očekává, že Bílý dům sejme sankce nebo alespoň jejich část. Bílý dům sice slíbí sejmutí sankcí, neudělá ale v tom směru vůbec nic. Naopak, sankcí přibude.

Během celého toho divadla pro neinformovanou světovou veřejnost ovšem běží po celém Západě proces mediálního proklínání režimu, jenž údajně představuje nebezpečí a překážku míru. Také chystá (nebo už jistě má) jaderné zbraně (prý Irák, nebyla to pravda), dopouští se násilí dokonce na vlastním obyvatelstvu, proti kterému neváhá použít ani chemické zbraně (jako tomu bylo údajně v Sýrii, kde tomu tak nebylo). Samotný lid oné země je, podle médií a západních „lídrů“, nespokojen s vládou svého státu (Írán). Úpí pod její knutou a zoufale volá Ameriku na pomoc. Když k agresi přesně podle plánů agresora dojde, lid sice skutečně vyjde do ulic, dokonce po statisících, ale překvapivě nespílá svému vůdci, ani režimu, ale proklíná agresora (Írán). Že by drobná chybička ve výpočtech? Média a politici na Západě, kteří mají službu hegemonu za Oceánem v popisu práce, bičují veřejnost zaručenými zprávami o bestiálních skutcích režimu oné země určené ke zničení a vykradení. Mediální masáž veřejnosti se stupňuje do extrému a hegemon nyní vystoupí jako mesiáš či deus ex machina. (Trump se vskutku řítí s pomocí kladkostroje přímo doprostřed jeviště). Ano, on s tím prostě musí něco udělat. On byl povolán. Unikl kulkám atentátníků. A nyní nesmí zaváhat.

Ohrožená vláda ohroženého státu vyšle zoufalý signál, že je ochotná k dalším jednáním a novým ústupkům. Ona ke zdi dotlačená vláda splnila a plní vše, co slíbila. Nabízí dokonce ještě více. Hegemon se dá nyní naoko obměkčit. Vrhne na vybranou oběť sice nové sankce, ale zároveň přislíbí jednání. Během toho se ke břehům země určené k „přátelskému převzetí“, tedy ke zničení a vykradení, vydá americké loďstvo. Do vzduchu vzlétnou stíhačky a „lídři“ vazalských států běží jako surikaty s hodně nataženými krčky ukázat se svému pánu hezky ze všech stran, aby pán viděl, že ony jsou připraveny koukat a jásat.

Vláda ohroženého státu sleduje přípravy k agresi s obavami. Usedá k jednacímu stolu s agresorem, který si už pokládá před sebe na stůl kolty jako kovboj při partičce pokeru. Mezi rty doutník, ze kterého padá popel na složku, v níž se nachází už dávno podepsaný rozkaz k útoku na ty, kteří teď sedí naproti němu a chovají v srdcích asi tak jednoprocentní naději na to, že k agresi proti nim třeba nedojde. S touto vratkou iluzí v duši souhlasí s dalšími pro jejich zemi krajně nebezpečnými ústupky. Delegace Washingtonu vstává od jednacího stolu s příslibem, že jednání mezi oběma stranami, která běží tak slibně, budou pokračovat za čtrnáct dní. Ve chvíli, kdy delegace agresora na nejbližším letišti usedá do vládního letadla, startují americké bombardéry těhotné bombami k prvním útokům. A někdy spolu s nimi startují také letadla některého ze spojenců či vazalů. Nebo prostě už letí vzduchem první rakety mířící neomylně na civilní cíle. Je třeba rozpoutat hrůzu a děs, aby se zhroutil režim, že?

Jelikož víme, že Winston Churchill chystal útok na svého spojence, Sovětský svaz, už v květnu 1945, kdy inkoust na papíru s německou kapitulací ještě neoschnul, nemůže nás překvapovat, že Spojené státy, dědic britského kolonialismu se vším všudy, jednají, jak by „Británii z oka vypadly“. Pokud Spojené státy, přesněji řečeno oligarchické elity v Bílém domě, Kongresu, Senátu, Pentagonu, u CIA či mezi guvernéry států, hlavně však v byznysu zbrojním, ropném, farmaceutickém i jiném, mají obavy z delší války, během níž budou lodě přivážet do amerických přístavů rakve s americkými vojáky, potom se obrátí na spojence, vazaly či prostě na nepřátele země, kterou právě napadají, a to s žádostí, aby tyto státy vyslaly na smrt své vojáky. Takto budou plout rakve do různých přístavů, čímž se neblahý dojem z následků války rozmělní. V ideální situaci se Spojeným státům podaří, aby úplně všechny náklady války, ztráty lidské i materiální, odnesl někdo jiný a Američané mohli krveprolití jen přihlížet. A potom, až nastane čas, vystoupit jako mírotvorci dekorovaní Nobelovou cenou míru. Udělovanou někdy přesně podle Orwellova slovníku, ve kterém válka je mír.

A co my? Přesněji řečeno, co naši „lídři“ a naše média hlavního proudu? Většinou vyjadřují naprosté porozumění nikoliv pro oběť, ale pro agresora. Jsme totiž spojenci či vazaly neúnavného špičkového agresora, což asi není nejšťastnější osud. Naše zásada nakonec zní: Jedná-li se o agresi spáchanou Spojenými státy nebo některým jeho oblíbencem či spojencem a směřuje-li tato agrese proti státu, který nikoho ze zmíněných ani v nejmenším ohledu neohrožuje a z jehož území také žádné nebezpečí nehrozí (Vietnam, Nicaragua, Jugoslávie, Irák, Libye, Afghánistán, Venezuela, Írán, Kuba a mnohé další země) v tom případě s agresí prostě vyjadřujeme naprostý souhlas. Je-li agrese nezdůvodnitelná a neomluvitelná, barbarská a hodně krvavá, je to námi akceptovatelná agrese, což znamená, že to není agrese, ale bohulibý čin hodný Nobelovy ceny míru. Ovšem jedině „míru“ podle Orwella.

Ivo Šebestík

(Nové slovo)