Ivo Šebestík: Existuje východisko pro Střední Evropu?

Zároveň platí, že když některý německý kancléř rýsuje ideu „stmelené Evropy“, mělo by to být zejména pro národy nacházející na východ od německých hranic zřetelným varováním i výzvou: „Co nejrychleji pryč. A co nejdále od toho!“

Ve Střední Evropě, na půdorysu zatím jen malé části několika historických integračních procesů, které proběhly v blízkosti toku Dunaje (Velká Morava, přemyslovský, lucemburský a jagellonský královský státní útvar, a nakonec Habsburská monarchie) zformovaly Bratislava a Budapešť základ možné budoucí středoevropské integrace, která by se mohla či spíše měla rozšířit na území České republiky a později, co nejrychleji inspirovat k následování Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Srbsko (není členem EU), pokud možno i Černou Horu.

Česká republika za vlády Andreje Babiše a s jeho koaličními partnery učinila prozatím pouze malý krůček směrem k Budapešti a Bratislavě. Takže Praha stojí jaksi rozkročena, asi jako Rhodský kolos, ten div světa, s jednou nohou na bruselské Rue de la Loi, kde se nachází palác Berlaymont, sídlo Evropské komise (s oněmi červenými koberečky, po kterých před televizními kamerami pravidelně špacírují členové Evropské komise vítající své milé „lídry“ členských států EU), a druhou nohou se česká vláda zatím nesměle čvachtá někde při břehu v Dunaji mezi Bratislavou a Budapeští. No, ale aspoň něco, než to velké nebezpečné NIC za Fialy.

Pro současnou Evropskou komisi je ovšem představa rozšířeného vzdorujícího středoevropského jádra velmi nepříjemná. Trojici ve složení Budapešť, Bratislava a Praha by jistě ráda označila za „ruskou trojku“. (Je zvláštní, že ji tenhle nesmysl ještě nenapadl!) A tak se poradci českého prezidenta Petra Pavla snaží ze všech sil ustavení trojhlavého jádra možné příští středoevropské integrace zabránit. (Ostatně, ani Babiš se k tomuto rozumnému cíli příliš nežene.) Dokud Bruselu (EU i NATO) vzdorují dvě vlády, Brusel to může považovat za anomálii, za drobnou chybičku v systému. Jakmile se vzdorující evropský střed, který stojí kulturně, historicky a tradičně úplně jinde, než kde celá staletí vězí staré evropské imperiální a koloniální mocnosti a Německo expandující metodou letokruhů do blízkého i vzdálenějšího okolí, začne upevňovat, hrozí, že získá jistou magnetickou sílu, která začne přitahovat i další partnery.

Přitom pro Střední Evropu je nejrozumnější cestou pravý opak toho, co by si přál německý kancléř, Merz. Ne se ještě více semknout k páchání dalších chyb, ale naopak se distancovat od politiky sil, se kterými středoevropské státy neměly ve svých dějinách většinou nic společného. Respektive byly vždy více oběťmi západních zájmů než příjemci nějaké pomoci, podpory. Britská a francouzská meziválečná politika podpory Německa pro jeho příští očekávanou válku proti SSSR obětovala Hitlerovi Československo a česká státní hranice s Německem není de iure dodnes definována a garantována jinak než jako „hranice momentálně existující“. Ne jako polsko-německá hranice, která je definována de iure jako trvalá, definitivní. Ostatně, Německo Československu nikdy nevyplatilo ani válečné reparace. Z nich uhradilo jen směšný zlomeček. Václav Havel byl tak vděčný za německou podporu československé polistopadové transformaci (i její předlistopadové přípravy), že v nové česko-německé smlouvě nepožadoval po Německu vůbec nic.

Státy Střední Evropy nemají koloniální minulost, tím pádem jim chybí koloniální mentalita. Dokážou tedy budovat svoji existenci vlastními silami, nehledají kolonie, nepotřebují krást cizí přírodní zdroje a nesměřují k územní expanzi. Nemají tedy skutečně žádných styčných bodů s tradičně expanzívním a po dominaci toužícím Německem, ani s Velkou Británií, Francií, Španělskem, Portugalskem, Nizozemskem nebo s Belgií, které byly od počátků novověku vždy koloniálními mocnostmi, a po velkou část vlastní historie většina z nich usilovala o rozšiřování impéria. Také Itálie představuje jinou historickou tradici, než jakou má většina států Střední Evropy. Integrace „dunajského prostoru“, oné vodní páteře Střední Evropy, je jednoduše naprosto logická. Stejně jako je logické, že k tomuto prostoru nepatří Polsko, které je orientováno velice konfliktně na expanzi severovýchodním i jihovýchodním směrem.

Jistě, je možné namítnout, že ke Střední Evropě patří také Rakousko, jehož habsburská dynastie řídila střed Evropy celá staletí. Stejně tak jako má imperiální tradici také Maďarsko. Lze ale soudit či alespoň doufat, že ony dva zmíněné nyní moderní státy, které vznikly rozpadem Habsburské monarchie, takto dvě jádra bývalého rakousko-uherského dualismu, přijala realistickou politiku opírající se o zvážení možností a národních zájmů včetně bezpečí více než o nějakou obnovu impérií. Jsou si snad vědoma (možná ne, ale doufejme, že ano) rizik vyplývajících ze spoluúčasti na nebezpečné strategii současné Evropské komise a evropské části NATO.

Z těsnějšího přimknutí se k von der Leyenové, Merzovi, Macronovi, Starmerovi, Ruttemu, a tím i nadále k momentální antitrumpovské části globální moci ve Spojených státech Střední Evropě plynou jedině vážná akutní rizika. Zdaleka bez rizika samozřejmě není ani kooperace s Donaldem Trumpem, třebaže se takto Střední Evropa může alespoň vyhnout brzké jaderné válce s Ruskem. Ta s Donaldem Trumpem a jeho následovníky může přijít později, třeba za deset patnáct let. (Každý rok je dobrý, že?). Úplné osvobození se Střední Evropy od washingtonské diktatury možné nebude. Odpoutání se od dezorientovaného Bruselu formou rychle se rozšiřující integrace V3 a později snad i V5 nebo V6, ale možné je. Vyskočit z vlaku, který nemáte možnost řídit, a o kterém víte, že jeho koleje vedou přímo do moře, není žádná zrada ani zbabělost. Je to obyčejný pud sebezáchovy.

Ivo Šebestík

Nové slovo