Ivo Šebestík: Spoluviník nesmí se zločiny pachatele nesouhlasit

Takto vcelku jednoduše můžeme vysvětlit „kouzlo“ dvojího metru, jaký vládne při posuzování vysoce agresívní politiky anglosaského jádra takzvané západní moci ze strany oficiálních kruhů většiny (téměř úplně všech) členských států siamských dvojčat EU/NATO.

Prezident Spojených států amerických, Donald Trump vyhrožuje vojenským útokem prezidentu a vládě jihoamerického státu, Venezuele. Onen vojenský útok, ke kterému se chystá flotila amerických válečných lodí, bude – pokud k němu skutečně dojde – další z velice dlouhé řady amerických nevyprovokovaných agresí podniknutých v rozporu s mezinárodním právem. Stejně jako u každé předchozí americké či americko-britské agrese (někdy spáchané za účasti nějaké „koalice ochotných“ či dokonce přímo pod hlavičkou NATO) je i zde, ve venezuelském případě, veřejnosti nabídnuto vysvětlení, jaké ani v nejmenším ohledu neodpovídá skutečnosti. Donald Trump totiž tvrdí, že chce zatočit s drogovými kartely, což má působit dokonce záslužně.

Není to samozřejmě pravda. Jedná se mu o ovládnutí venezuelských zdrojů, především obrovských zásob ropy, neboť samotný základ Trumpovy politiky spočívá ve snaze zcela ovládnout zdroje ropy, plynu, dalších energií a surovin, pokud možno úplně na celé planetě a vydělávat na obchodování s nimi. Takto dosáhnout toho, aby se americká oligarchie už konečně utopila v oceánu stříbra, zlata, diamantů a platiny. Odvěký sen anglosaských koloniálně imperialistických „elit“.

Jaká bude reakce oficiálních míst v zemích takzvaného Západu na onu novou americkou agresi pod lživou záminkou, jejímž skutečným cílem je pouze kořist? Je to jednoduché. Reakce oficiálního Západu a jeho médií hlavního proudu spočívá nejenom v naprostém pochopení a souhlasu americké „mise“, tedy také v bezvýhradném přijetí jejího falešného vysvětlení, ale mediální mainstream už kráčí dokonce ještě dál, neboť píše-li o chystaném útoku USA na Venezuelu, pak s rukou na srdci obdivuje americké loďstvo, jeho kouzelně hrozivou sílu, jež jihoamerické zemi, podle obdivného mínění tohoto mainstreamu, nedává šanci na obranu. Inu, co Bílý dům činí, dobře činí.

Pokud snad někdo se smyslem pro neexistující spravedlnost očekával, že se „lídři“ takzvaných západních států zděsí další agrese a odhodlají se k podobné reakci, jakou u nich vyvolal ruský vynucený vstup do války na Donbase v únoru 2022, pak čekají marně. Takto podle jednoho jediného metru svět nefunguje, a Západ takto objektivně a spravedlivě nefunguje už vůbec. Není možné očekávat z jeho strany ani nesmělou, velice mírnou, cudnou, plachou, studem se červenající kritiku. Nic než absolutní souhlas, hluboké pochopení, ba dokonce obdiv k americké síle. A ani slovo o venezuelské ropě! Západní „elity“ a jejich mediální hlasy vynikají schopností ignorovat skutečné příčiny jevů a událostí. Je tomu asi proto, že skutečné příčiny jevů a událostí mluví vždy proti nim…

Pokud k nevyprovokované agresi Spojených států vůči Venezuele skutečně dojde, pak bude celý „kolektivně ke všemu ochotný Západ“ děkovat Donaldu Trumpu za to, že zatočil s drogovými kartely. O venezuelské ropě opět ani slovo. Ty kartely ale řádí po celém jihoamerickém kontinentu a je jich spousta i jinde na planetě, ale tam, kde se místní vlády vložily do laskavé náruče Spojených států a nechávají americkou oligarchii hezky vydělávat, tam agrese Washingtonu pochopitelně (a prozatím) nehrozí.

Dost podobně, jako je tomu se skutečnými důvody chystané agrese USA proti Venezuele, je tomu i v případě africké Nigérie. Jestliže se ve Venezuele možná skutečně nacházejí největší zdroje ropy na planetě, pak Nigérie je pátým největším světovým vývozcem této veledůležité suroviny. Nigérii rovněž hrozí Trump, onen zájemce o vlastnictví všech zdrojů planety Země, útokem. Pro tento případ si Bílý dům vymyslel jiný falešný argument, jenž má uklidnit neinformovanou a po faktech netoužící většinu západní populace. Trump chce totiž chránit místní křesťany. Jak šlechetné! Po celém světě jsou různé skupiny obyvatelstva pronásledovány, ale anglosaský „altruismus“ se probouzí z hlubokého spánku výhradně jen tehdy, kdy z nějaké „pomoci“ kyne ohromný zisk. A to i s rizikem, že nikomu potřebnému samozřejmě pomoženo nebude. Spíše naopak, že se jeho situace ještě mnohonásobně zhorší.

Nakolik občané států EU/NATO přijímají s porozuměním tyto agresívní aktivity hegemona, je dost obtížné určit. Zřejmě platí, že daleko nejvyšší procento obyvatelstva události a jevy, které probíhají ve světě, často daleko od jeho domovů, vůbec neřeší. Dokud se události nepřiblíží na práh domu, tak se jimi lidé nezabývají. Mají svých starostí dost. Další rovněž vysoké procento obyvatel si pak utváří názor na události a jevy doma i ve světě na základě letitých stereotypů a také toho, co jim ze světa politiky přinášejí média.

Hodnotový stereotyp usazený na Západě vyjádřil dost výstižně, a nejspíš ta výstižnost byla nechtěná, Josep Borrell, bývalý vysoký představitel EU pro zahraniční věci a Evropě nebezpečnou bezpečnostní politiku. Španěl Borrell, zřejmě, jak to vypadá, dědic koloniálního myšlení španělských dobyvatelů říší Aztéků a Inků, totiž na podzim 2022 přirovnal Evropu k zahradě a zbytek světa k džungli. Kvalitu zahrady, nejspíš rajské zahrady, ovšem Borrell samozřejmě nepřisoudil celé Evropě, ale jen její unijní části. Ostatně o tom, že konkrétně evropská část Ruska zaujímá téměř polovinu rozlohy celého evropského kontinentu, a tedy více, než činí rozloha celé EU, v Bruselu obecně asi nevědí. A pokud snad ano, tak stejně již vidí dávno Rusko hezky rozparcelované na úhledné záhonky tulipánů, růží a karafiátů oné evropské rajské zahrady nacházející se tam na Východě již v péči některé velké holandské květinové společnosti. Západní rajská demokratická zahrada hustě osázená euroatlantickými hodnotami to se zarostlou ruskou džunglí myslela vždycky dobře, že? Více než sto let válek ochotných západních koalic proti Rusku je toho dobrým důkazem.

A propos, ještě maličkost k té „zahradě“ evropského Západu. Když Hernán Cortés ve dvacátých letech 16. století spatřil Aztéckou říši a přibližně v téže době se ocitl jeho kolega, Francisco Pizarro, v říši Inků, stanuli oba Španělé v němém úžasu nad vysokou úrovní, čistotou a kulturností indiánských říší. Ve srovnání s těmito indiánskými civilizacemi bylo tou džunglí spíše jejich Španělsko s úzkými křivolakými uličkami měst, do kterých se vylévaly splašky přímo z oken a kde na náměstích docela často hořely hranice s údajnými kacíři. Mnohé kvetoucí zahrady úctyhodných starých civilizací se po celém světě postupně měnily v džungle právě dojemnou péčí koloniálních pánů, kteří si z nich vše cenné odvezli domů, aby se takto Západ dopracoval k roli planetárního hegemona. K roli, které se nechce za žádnou cenu vzdát, ač by to bylo nakonec ku prospěchu i jemu.

Ale co zbývající procenta obyvatel členských států EU? Jak ty jsou na tom s vnímáním kořistnických amerických agresí ukrývaných za ušlechtilé motivy šíření demokracie, boje proti terorismu, ochrany křesťanů nebo likvidace drogových kartelů? Jsou mezi lidem jednak osoby, které se plně ztotožnily s právem západního hegemona vládnout nad celou planetou, neboť soudí, že hegemon je k tomu oprávněn vyšším stupněm civilizace, demokracií, o jejíž existenci nepochybují, a také hodnotami, které sice nikdo blíže nespecifikoval, ale snad právě díky tomu, že nebyly pojmenovány, jsou chápány jako něco úžasného. Vše, co není pojmenováno, a hlavně blíže prozkoumáno, může být ozdobeno aureolou. Kdo je oprávněn vládnout, tedy vládne. A kdo vládne, smí si vzít, co chce. Takto asi smýšlejí tito lidé a mají možná i pocit, že také oni sami jsou vyvolení a patří k hegemonu, což je nesporně hladí po duši a hřeje jejich sebevědomí. A to i v případech, že vůbec nejsou vyvolenými a nepatří k hegemonu. Žít v iluzích je ale příjemné.

A konečně jsou zde Evropané, kteří nesouhlasí s dvojím metrem posuzování jevů a událostí, a už vůbec jim není milé stávat se spoluviníky, spolupachateli na agresívní politice především anglosaského jádra západní oligarchie a s ním spojených různých evropských revanšistických kruhů, jež právě v těchto letech procitají z dlouhé nečinnosti, neboť větří svou novou šanci k odvetě za předchozí porážky. Vlády států střední a jihovýchodní Evropy se občanů neptaly, zda chtějí vstoupit do Severoatlantické aliance. Ale hlavně jim ani nevysvětlily, že půjde o spojenectví se státy, jejichž majetkové a politické elity (často je to totéž) mají už historicky úplně jinou představu o světě, než jaká odpovídá potřebám lidí, kteří chtějí žít v míru a v bezpečí. K čemu mír a bezpečí občanů, když hrozí, že unikne kořist?

Nevysvětlily ty vlády vlastním občanům, že imperialismus a kolonialismus jsou absolutně nevyléčitelné choroby, se kterými nepohne žádná deklarace o mírumilovnosti. Že „elity“, které jsou obojím nakaženy, se nikdy nevzdají hegemonie a dobývání zdrojů, surovin, energií, a to i za cenu válek a ohromných krveprolití. Přivítáním nových členů pro NATO získal hegemon jen další síly, prostředky, peníze a prostor k výrobě hrozeb formou ohrožování jiných, což je hlavní předmět „podnikání“ tohoto paktu. A také získal apriorní souhlas jakoby celého Západu s každou špinavostí, které se dopustí. Kdo se stal spoluviníkem, nemá právo s pachatelem nesouhlasit. O nic jiného se vstupem „nových“ členských států do NATO nejednalo. Hlavně ne o bezpečnost nových členských států!!! Šlo o tvorbu všeobecného souhlasu, nebo alespoň tiché rezignace na právo a spravedlnost. Je samozřejmě otázkou, zda bylo opravdu nutné, aby vazalové holdovali svému suverénovi s tak ostudnou devótností. Skutečně málem vkleče jako za feudalismu. Sledovat audience evropských „lídrů“ u „Bílého otce ve Washingtonu“, to už není ani k pláči.

Občanů, kteří žijí na takzvaném Západě, a kteří s chováním hegemona a svých vlastních „elit“ zásadně nesouhlasí, je hodně a stále jich naštěstí přibývá. Politické špičky, které s hegemonem kolaborují, po zásluze ztrácejí podporu voličů, přesto stále vládnou. Bude tedy trvat ještě velmi dlouho, než nad západní civilizací ztratí stávající (neo)koloniální militaristický hegemon, ona skutečná HROZBA pro samotný Západ, svoji destruktivní moc. Hegemon se toho velice bojí, a tak je schopen oddálit svůj pád vyprovokováním velkého válečného konfliktu. To se ostatně právě děje v jeho vztahu k Ruské federaci. Ničivá válka by nakonec mohla smést všechny figurky na šachovnici, aby znovuzrozený hegemon (věří, že je nezničitelný) je mohl rozestavit pro svoji novou hru, která by sice mohla vypadat jinak než ta stávající, ale pro občany by byla ještě hrozivější. Na otázku, zda by se hegemon zastavil před rizikem několika stovek miliónů mrtvých Evropanů, je možno odpovědět okamžitě a bez zaváhání. Takové riziko jej nezastaví! Hegemon se bojí pouze sám o sebe a o své zisky.

Už evropský kolonialismus přinesl desítky miliónů mrtvých a další milióny zraněných, utýraných a ponížených lidí. Součástí kolonialismu byl také obchod s černými otroky. Během čtyř staletí existence tohoto obchodu s otroky bylo z Afriky dopraveno do Karibské oblasti, hlavně na Kubu a na plantáže v jižních státech pozdějších USA více než 12 miliónů osob. Tento obchod trval až do druhé poloviny 19. století, a pokračoval i přesto, že abolicionistické hnutí už počátkem 19. století tu a tam někde prosadilo oficiální zákaz obchodování s otroky. Jen se tak dělo tajně nebo se status otroka formálně proměnil ve status „svobodného dělníka“, přičemž se ovšem vůbec nezměnilo zacházení s těmito nešťastnými lidmi.

Španělsky se černému otroku dopravenému do sběrných lágrů v Karibiku říkalo „el ébano (ebenové dřevo) nebo v množném čísle „los sacos de carbon“ (pytle uhlí) nebo prostě „los bultos“, tedy balíky, náklad. Skutečně žádný respekt k lidské bytosti. Přece tyhle otroky přiváželi z džungle, že? Milióny Afričanů umíraly během převozu na evropských obchodních lodích speciálně vyráběných k tomuto účelu v evropských loděnicích. Nebo tito lidé umírali během „lovu“ na otroky ještě v Africe. S otroky podnikaly britské, francouzské, španělské, portugalské nebo nizozemské společnosti, které se navenek tvářily velice kulturně a úctyhodně. Na americké plantáže cukrové třtiny, kávy, kakaa, bavlny, tabáku a jiných produktů byli dováženi také „dělníci“ z Číny. Jejich pracovní podmínky se vůbec nelišily od otrockých. Mezi takto dopravenými Číňany bylo nejvíce sebevražd. No a obě světové války, abychom nezapomněli na další „produkty imperialismu“, měly za následek rovněž desítky miliónu smrtvých a bezpočet zraněných a zneuctěných. A to všechno má jeden jediný úplně základní původ v bezohlednosti, chamtivosti po kořisti a v neukojitelné touze vládnout a nikomu se za nic nezodpovídat. S tím se pojí iluze nadřazenosti, z níž plyne další iluze o právu na výsady, na jakékoliv jednání a na beztrestnost. Opravdu je tohle děsivé dědictví západní minulosti pryč? Jsme nyní s (neo)koloniálním západem spojenci v díle již požehnaném, spravedlivém, mírumilovném a obtěžkaném hodnotami? Velcí optimisté, kdo si tohle myslí…

Ivo Šebestík

Nové slovo