Jak se ubránit Rusům? Jednoduché. Dát jim konečně pokoj!

Tím řešením je dát Rusům už konečně pokoj. Přijmout fakt, že Rusové existují jako tisíciletý vyspělý kulturní a plnoprávný národ, který nemá ani ten nejmenší důvod nechat se zařadit do pozice domorodců anglosaských či jiných imperiálních kolonií v Heartlandu a celé Eurasii, ale naopak má plné právo na totéž, co Spojené státy nebo Evropská unie či kdokoliv jiný. To znamená, že i Rusové mají právo na vlastní bezpečí, tedy nebýt arogantně odmítáni, když chtějí jednat, a zároveň permanentně ohrožováni a provokováni, když nechtějí rezignovat na vlastní nezávislost a odmítají nechat se vykrást. Bez onoho plánovitého provokování a systematického trvalého ohrožování Ruska by Rusko nebylo donuceno řešit silou problém vlastního bezpečí (a bezpečí Rusů na Ukrajině) a připravovat se na nikdy nekončící nové a nové konflikty se Západem, což Západ samozřejmě vykládá jako „ruskou hrozbu“. Ta bohužel představuje hlavní byznys-projekt západních militaristů, proto se s ní pracuje tak „tvořivě“.

Správná řešení zdánlivě neřešitelných úkolů bývají nejčastěji velmi jednoduchá. Samozřejmě, že při pouhé vzdálené mlhavé představě opuštění vysoce konfliktní agresívní politiky hegemonii a koloniálním ziskům zcela propadlého jestřábího hnízda hlubokého státu v USA a jeho evropských odnoží se členům západní „supertřídy“ kalí zrak a všechny vlasy vstávají hrůzou na hlavě. Ani jíst, ani pít jim nechutná… Nicméně, pro téměř úplně všechny občany zemí Západu by toto řešení bylo velikou úlevou. Peníze z jejich daní by mohly jít na užitečné projekty, nikoliv aby se formou úplatků a provizí za prodej zbraní vracely na konta obchodníků se smrtí. Skutečně občan Západu tak neskonale zbožňuje své miliardáře? Že by pro ně i do ohně skočil? Mlčky trpí jejich politiku, takže ono to tak málem opravdu i vypadá. Je zastupitelská demokracie v éře už otevřené bezohlednosti zisků skutečně tak bezmocná?

Jistě, parlamentní zastupitelská demokracie nacházející se v železném sevření peněz a nevyléčitelně deviantní chamtivosti po nich, skutečně plní vůli jednoho či dvou procent lidí, zatímco zbývajících 98 – 99 procent lidu má pouze za úkol pochopit, že co je dobré pro vyvolené, musí být akceptováno i nevyvolenými. Medové oslazení této hořké nezbytnosti mají na starosti média hlavního proudu, najaté politické figurky, nevládní organizace, příjemci grantů a zahraničních stipendií, aktivisté, neužiteční hlupáci, užiteční idioti a fanatici z přesvědčení, jež se obejde bez poznání skutečnosti. Možná k tomuto souboru zvěstovatelů jediné přípustné pravdy patří i někteří aktivní účastníci „sametové revoluce“, kteří se dost možná ihned po ní oddali dlouhodobé hibernaci, takže 35 let „svobody a demokracie“ asi přečkali ve zmraženém stavu. Právě se ale nechali rozmrazit, takže myslí a mluví, jak by se zatím, co svým skupenstvím připomínali špenát v mrazicím boxu, ve světě ani doma nic nezměnilo.

Cesta ke správným řešením ale patrně a nejspíš začíná usilovnou, a ne vždy snadnou tvorbou vlastního mínění na bázi poznávání skutečnosti, a zároveň důsledným zabouchnutím dveří i okenic před průvanem toxických plynů, jež se uvolňují z metanem nasáklé bažiny „oficiálních režimních pravd“. V minulosti se říkalo lidově, že „myšlení bolí“. Jenomže důsledky nemyšlení bolí potom desateronásobně. 

 
Ivo Šebestík

Nové slovo