Jiří Paroubek pro China Media Group

Pane předsedo, během vašeho funkčního období v čele vlády došlo k významnému rozvoji čínsko-českých ekonomických vztahů. Z vaší perspektivy sociálního demokrata, jakou roli hraje spravedlnost a vzájemný prospěch při utváření udržitelné hospodářské spolupráce mezi Čínou a Evropou?

Když jsem se stal předsedou vlády, snažil jsem se dát nový impuls česko-čínským vztahům a obnovit je, takže jsem navštívil během krátké doby na státní návštěvě Čínskou lidovou republiku, sešel jsem se s nejvyššími představiteli země a do půl roku byl u nás na státní návštěvě předseda čínské vlády, podepsali jsme několik smluv a hlavně jsme začali komunikovat.

Čína tehdy ještě nebyla na té úrovni a neměla ten obrovský hospodářský potenciál jako nyní. V tom roce 2005 ho měla možná poloviční, ani to ne. Podílela se tak 10 % na světové výrobě, na světovém hrubém domácím produktu. Dnes je to čtvrtina, možná ještě víc. Už v té době jsem věděl, že je tam ohromný potenciál, že pokud budeme umět držet krok s Čínou, která se rozvíjí více než - v té době - desetiprocentními tempy ročně (my jsme se v té době, kdy jsem byl předsedou vlády, rozvíjeli šesti až sedmi procentními nárůsty HDP), tak bude možné udržet ten vysoký hospodářský růst, který jsme v té době měli.

Samozřejmě, že to bylo mé vidění, praktické vidění světa, které se, řekněme, dostalo do souběhu, do konjunkce s viděním Číňanů, kteří také potřebovali nějakou zemi ve střední Evropě, jež by pro ně byla výchozí základnou k expanzi do Evropské unie. A tou zemí mohla být Česká republika. Pokud jde o příliv čínských investic, Česká republika je uprostřed Evropy, čili hrála by jakousi centrifugální roli pro rozvoj čínských investic a my jsme z toho mohli profitovat a mohli jsme si udržet vysoký hospodářský růst.

Když pak přišla vláda Mirka Topolánka, tak díky ministru zahraničí Schwarzenbergovi celá ta spolupráce spadla pod stůl. Ale využily toho jiné země, i velké země Západu - Británie, Francie, Německo, Itálie nebo z menších zemí střední Evropy Maďarsko - zatímco Česká republika se orientovala jiným směrem. Dokonce bych řekl, že tady začaly takové protikomunistické a protičínské orgie, pokud se hovořilo o hospodářských vztazích s touto zemí, což samozřejmě Číňany odradilo.

Čína nyní završuje svou čtrnáctou pětiletku a připravuje patnáctou, jež je považována za klíčový krok k dosažení modernizace. Která konkrétní odvětví českého průmyslu a technologií jsou podle vás nejlépe připravena na tento další krok v čínském rozvoji a jak můžeme prohloubit naše partnerství?

Mám-li být upřímný, půjde to velmi těžko, protože Čína už se dostává do úplně jiné hospodářské dimenze. To jsem koneckonců zažil i já, když jsem tam přijel na státní návštěvu a o dva roky později, když jsem tam byl v čele delegace opoziční sociální demokracie. Tehdy již bylo zřejmé, že představitelé Číny by spíš preferovali, abychom tu spolupráci rozvíjeli s těmi, řekl bych, ne tak rozvinutými západočínskými provinciemi. Což se nám mohlo líbit nebo nemuselo, ale na východním pobřeží Číny se prosazovaly nejvyspělejší západní ekonomiky - americká, britská, francouzská, německá, ale také japonská. Takže v konkurenci gigantických společností z těchto zemí jsme moc velkou šanci neměli, spíše s nějakými dílčími technologiemi, které jsou progresivní a o které mohli mít Číňané zájem, jako například nanotechnologie, ale i některé dílčí postupy v oblasti lesnictví nebo zemědělství, využívání chovu ryb v zemědělské výrobě - rybích exkrementů, k tomu, že je možné v podstatě hydroponicky rozvíjet určité typy pěstování zemědělských plodin. Vím, že tam určitá česká firma právě toto dělá, jen nevím, s jakým úspěchem v téhle chvíli. Takže pokud se objeví nějaká progresivní technologie, tak o ni samozřejmě Číňané mají okamžitě zájem. Například ultralehká a lehká letadla. Číňané mají pořád cíl rozvíjet svoji letištní síť. To znamená, že potřebují i menší letadla. Je otázka, jestli jsme schopni právě tuto poptávku uspokojit.

Čínský vývoz je obrovský. Čína je pořád druhým největším obchodním partnerem Česka - po Německu, ale poměr exportu a importu českého vůči čínskému je odhadem tak jedna ku osmi. Tudíž my nyní nedisponujeme takovými technologiemi a takovými druhy zboží, pochopitelně kromě těch tradičních. Zájem mají Číňané třeba o broušené sklo a umělecké výrobky ze skla, ale to je náročné na dopravu. Já sám jsem viděl prodávat v Číně broušené české sklo za horentní peníze. To znamená, kdyby se toho ujal přímo nějaký český vývozce, pak by to mělo mnohem masivnější možnosti odbytu.

Koncept »čínské modernizace« klade důraz na inovace, ekologický rozvoj a otevřenost. Jaké konkrétní příležitosti to podle vás otevírá pro evropské firmy, zejména v oblastech, jako jsou zelené technologie, digitalizace nebo udržitelný rozvoj měst. Jaký je váš názor?

Číňané, pokud jde třeba o ekologickou udržitelnost měst, a vůbec o ta Smart City, tak jsou hodně daleko. Je to překvapivé. S tím jsem se už setkal někdy před 6-7 lety v Číně. Takže je otázka, v čem jim v tomto směru můžeme být k užitku, ale tím, jak se tady budou rozvíjet zelené technologie, bude možné je pak nabídnout také Číňanům. Záleží jen, jak budou zajímavé a progresivní.

A pokud deklarují otevřenost, tak jsou otevření ekonomickým vztahům a zejména jim. O tom nemám žádný pochyb.

Evropská unie v současnosti diskutuje o konceptu »snižování rizik« v ekonomických vztazích s Čínou. Z vašeho pohledu zkušeného politika: Je možné nastavit takovou politiku, která bude chránit strategické zájmy EU, aniž by se zbytečně omezovaly obchodní a investiční toky, z nichž mají obě strany prospěch?

Neumím si představit, že se některé výroby začnou vracet zpátky do Evropy, ale u některých by to bylo žádoucí, zejména u výroby léků. Ty jsme do značné míry odevzdali jak Číně, tak Indii, kde se léky vyrábějí výrazně levněji. A je otázka, jak je možné a s jakými investicemi toto vrátit zpět, ale pokud já bych viděl nějakou vizi světa, tak je to vize světa bez válek, konfliktů a růstu mezinárodního napětí. Právě v takovém světě je možná rozumná obchodní výměna. Nikoli pokud Západ - a jedině Západ - zatím uplatňuje politiku sankcí ve vztahu k řadě zemí. Tato politika by měla skončit, aby se nabyla vzájemná důvěra, a pak není potřeba se obávat toho, že by Číňané nebo kterýkoliv jiný stát přiškrcoval dodávky jakýchkoli strategických surovin nebo čehokoliv do Evropy.

Evropa, ať je to, jak chce - a vedení Evropské unie je podle mě úplně neschopné - nicméně nejde cestou, řekl bych, takového hřmotného nátlaku a prosazování bláznivě vysokých cen a snahy přerozdělovat světové bohatství ve prospěch silnějšího, tedy ve prospěch Spojených států.

Takže s Čínskou lidovou republikou se snaží vedení Evropské unie zachovávat podle možnosti bezcelní styk, i když tam nějaká cla byla uvalená, ale není to nic tak extrémního jako v případě Spojených států.

Čína zdůrazňuje, že bude »dále vysoce otevírat svou ekonomiku«. Který krok nebo opatření by podle vás nejvíce pomohly zvýšit důvěru českých a evropských investorů a podniků a přilákat je k větší účasti na čínském trhu?

Asi jistota právního prostředí. Myslím, že to je dobrý signál pro každého investora, který přichází do země, jíž dobře nezná.

Česká republika má dlouhou tradici v mnoha technických a průmyslových oborech. Vidíte prostor pro vytvoření více rovnostářských společných podniků nebo výzkumných týmů, kde by čeští a čínští partneři spolupracovali jako rovnocenní hráči na projektech s globálním dopadem?

Já si myslím, že po překonání ideologického přístupu odcházející vlády Petra Fialy by se měly otevřít světu, a tedy i Číně (západnímu světu otevřené jsou, ale vztahu k Číně, která představuje ohromné centrum inovací a modernizací, je tomu jinak) české vysoké školy a nejrůznější výzkumné instituce, a časem nenásilně vyhledávat partnery a poznávat se, přičemž z oblasti spolupráce na úrovni vysokých škol je jen krůček k tomu, aby se to přeneslo do průmyslu, zemědělství a dalších oblastí. Samozřejmě je to běh na dlouhou vzdálenost. Ideologickými přístupy a sinofobií odcházející vlády jsme ztratili velmi mnoho a domnívám se, že koneckonců i po skončení války na Ukrajině nás čeká něco podobného také s Ruskem. Vždyť není možné dlouhodobě dovážet drahé suroviny z různých zemí, které si na tom mastí kapsu, a přitom je tady potenciál levných ruských surovin, jež by neměly zůstat bez povšimnutí. A s Čínou je to trošku jiná hra, v mnohém náročnější, protože to vyžaduje sofistikovanější přístup, a tím centrem by mohly být právě vysoké školy. Ale myslím si, že jak třeba Karlova univerzita, tak některé další univerzity se vztahu s čínskými vysokými školami bohužel v posledních letech vzdaly.

Kulturní a lidské výměny byly vždy základem čínsko-českých vztahů. Jak můžeme v nadcházejícím období posílit porozumění a přátelství mezi našimi národy, zejména mezi mladší generací, která bude utvářet budoucnost tohoto vztahu?

Existují možná stovky lidí, kteří by rádi studovali čínský jazyk, nebo by rádi studovali i v Číně. Záleží samozřejmě také na Číňanech, jakou politiku stipendií zvolí, tak aby tam mladí čeští studenti přicházeli.

Já sám jsem se při jedné z návštěv v Číně, kdy jsem přednášel na dvou vysokých školách v Chang-čou, sešel s českými studenty z celé širší oblasti, z provincie Če-ťiang. Bylo jich asi dvacet a byli vesměs spokojení i s úrovní těch stipendií. Nevím, jak se to od té doby změnilo, ale nestěžovali si.

Jen je to potřeba rozšířit a dát tomu větší prostor, což do značné míry závisí na Číňanech. V jejich vlastním zájmu by mělo být, aby tady byli čeští odborníci, kteří znají čínský jazyk a kteří jsou schopni být nositeli česko-čínských hospodářských vztahů a výměny, jak už zboží, tak investic a dalších věcí.