Okovy z molekul svobody

Pryč jsou časy, kdy jsme byli totálně závislí na ruském plynu. Vždycky, když v dávných časech vznikl spor s východním sousedem, rozdávaly se přátelské rady, ať tedy mudrlant jde, udělá dírku do potrubí a podívá se, kterým směrem to teče. 

Jednou z prvních věcí po Listopadu bylo zkoumání možností nakupovat zkapalněný plyn v Alžírsku a dopravovat ho nevyužívanými trubkami z Terstu. To byl důvod cesty federální vlády do severní Afriky hned na jaře 1990. Naši závislost nakonec trochu snížil plynovod TAL a možnost brát plyn z Norska. Ale znalci poukazovali na to, že v trubce je plyn jako plyn, je jedno, jak mu říkáme a odkud se tam dostal, takže k nám pořád jde hlavně ten ruský.

Na přílišnou závislost nás upozornila plynová krize v lednu 2009, kdy spory mezi Ruskem a Ukrajinou o cenu plynu a tranzitní poplatky na spřátelených trubkách Družba skončily krátkodobým uzavřením ruských kohoutků. Moc to nebolelo, ale všichni viděli, že to jde. Jako řešení vznikla plynová objížďka potížistů Ukrajiny a Polska přímo do Německa v podobě podmořského plynovodu Nord Stream, později posíleného o Nord Stream II. Kdyby roku 2022 konečně spustil, byly by obě větve (čtyři potrubí) schopny dodávat do Evropy110 miliard krychlových metrů zemního plynu ročně.

To se nelíbilo nejen Ukrajincům a Polákům, ale taky Američanům. Rostlo napětí na ukrajinsko-ruské hranici a Washington nás chtěl ochránit před zneužitím ruského plynu jako politické zbraně. Když viděl, jací jsou v Evropě pytlíci, americký prezident Joe Biden výslovně varoval, že pokud Rusko překročí ukrajinskou hranici, bude po Nord Streamu: „Skoncujeme s ním.“

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/pokud-rusove-prekroci-hranice-ukrajiny-nord-stream-2-konci-prohlasil-biden-po-jednani-se-scholzem-23792

Ne všechny jeho výroky se musely brát vážně (to už je taková americká tradice), ale tady Biden zjevně věděl něco, co jsme nevěděli. Stačilo půl tuny armádních výbušnin, pár zkušených potápěčů, shodou okolností i námořní manévry NATO, kdy se zhasnou přístroje pro sledování trasy lodí, a potvrdilo se, že plynovod jde vypnout i z druhé strany. A když se to udělá šikovně, dá se to dalo hodit na kohokoliv. Třeba na ty Rusy.

Ale už předtím nebylo pochyb, co ruský plyn nahradí. Přece zkapalněný americký. Molekuly závislosti byly nahrazeny molekulami svobody. Volný obchod s americkou energií podpořily americké a evropské sankce proti Rusku.

„Na pomoc přišly Spojené státy. Tankery naložené v amerických terminálech přepravily velké množství zkapalněného zemního plynu zejména do evropských přístavů v Nizozemsku, Francii a Belgii a pomohly tak nahradit ruské palivo a uklidnit trhy.

Když to začínalo, Spojené státy byly skromným dodavatelem zemního plynu do Evropy s podílem asi 5 procent na konci roku 2019, ale od té doby se jejich podíl zvýšil a v roce 2025 pokrývaly více než čtvrtinu dovozu plynu do Evropské unie.“

Jenže nezměnil se jen plyn, brzy na to se změnila i Amerika. Nezávislost se změnila v novou závislost. Donald Trump, připomínají New York Times, které ho však nemají rády, využívá obchod ve sporech s jinými státy, a stejného nástroje chce využít i ve své snaze získat Grónsko.

Máme to potvrzeno i vědecky:

„V Evropě roste obava, že Trump by mohl silnou pozici, kterou Spojené státy získaly v ropném a plynárenském průmyslu, proměnit ve zbraň, kterou by se pokusil donutit ostatní země. „V poslední době si lidé začínají uvědomovat, že jsme pravděpodobně až příliš závislí na americkém LNG,“ řekla Anne-Sophie Corbeau, globální výzkumná pracovnice v Paříži pro Centrum globální energetické politiky na Kolumbijské univerzitě.“

https://www.nytimes.com/2026/01/26/business/europe-natural-gas-united-states-russia.html

To by nevzdělance nenapadlo.

Podle další výzkumné organizace Breugel vzrostl dovoz amerického zkapalněného plynu do Evropy v roce 2025 o 60 procent. A měl by růst dále, protože evropské obnovitelné zdroje, ani přes jejich překotný rozvoj v posledních letech, nestačí. A ložiska ropy a plynu v Severním moři už jsou dost vyčerpaná. Těžba klesá a do průzkumu chudých zbytků se nikdo moc nehrne.

Sankcemi a politickými opatřeními omezený dovoz ruského plynu tvořil v loňském roce jen 12 procent evropské spotřeby a měl směřovat k nule. Největším evropským zdrojem se stalo Norsko, které poskytuje 30 procent spotřeby, když jede na doraz.

Evropská unie se tváří, že Grónsko nedá. Má v zásobě „nukleární řešení“ v podobě sankcí na Spojené státy, kdy zdražíme a omezíme, co se dá. Všichni doufají, že o nich bude stačit mluvit, aby se Washington vyděsil. Je tu také nemalá šance, že Trumpa mezitím napadne něco jiného, třeba útok na Írán, a Evropa znovu vystačí s pochlebováním a vyšponováním zbrojních výdajů na maximum.

Ale co když ne? Co když Trump vidí velké územní zisky jako hlavní trumf pro podzimní volby „v mezidobí“ do Kongresu, které by jinak mohly skončit katastrofou? Co když si všimne, že všechno to, co Evropa v USA prodává, auta, léky, běžné technologie, se dá v Americe vyrobit také, zatímco to, co Evropa kupuje, jako ten kapalný plyn, nemá a nemá čím nahradit.

V Evropě už vyskakují z bloků odvážlivci, kteří říkají, že bychom se měli aktivněji zapojit do diplomatického řešení ukrajinské války, aby se to nedohadovalo za našimi zády, a při té příležitosti zkusit obnovovat i obchodní kontakty s Ruskem. Ta trubka pod Baltickým mořem tu pořád je.

Starosti s plynem však mají i v Americe. Ceny futures zemního plynu stouply okamžitě po nástupu současné staleté sněhové bouře napříč Spojenými státy o 17 procent, protože nikdo neví, jak dlouho to potrvá. Doma se musí víc topit, ale tahle spotřeba se pere s potřebami exportu, nemluvě o potížích těžby a zpracování v nečekaně arktických podmínkách.

Až bouře pomine, vstoupí do hry ještě něco většího. Trump podporuje záměr, že dlouhodobá americká převaha se musí opírat o umělou inteligenci. Když necháme stranou, zda to bude opravdu převaha, podle některých jsou Číňané dál, je to strašlivý žrout elektřiny. Musí se vybudovat násobky elektrárenských kapacit, aby se zvažovaný rozvoj uživil.

Vzhledem ideologickém upřednostňování fosilních zdrojů bude potřeba plynu doma násobně růst. Pomůže mu i uhlí. V sázce na budoucnost teď Američané spoléhají hlavně na minulost. Jistě, bude i jádro, ale kdy? A kdo to zaplatí?  Microsoft to zkusil na Trumpa, ale ten státní pomoc odmítl, Vždyť neví, z čeho se bude platit příští týden samotná vláda!

Ať se poperou, když je to baví. Ale dejme si tyto plány dohromady s požadavky exportu plynu a zahajme sázky, co vyhraje.

Cenu plynu teď zvedá i geopolitická nejistota. Nejde jen o Grónsko, dřív může přijít útok na Írán. Tato nejistota je však obousměrná. Pamětníci si vzpomenou, že už rok před první Válkou v zálivu v létě 1990 prudce stoupaly ceny ropy, což tehdejší československou vládu přimělo ke stanovení směnného kurzu dolaru na 28 korun, aby nás nutné nákupy nepřipravily o veškeré devizové rezervy.

Jenže uvedené ceny ropy byly cenou za předzásobení. Když to pak vypuklo, všichni si oddechli, že nejistota je pryč, a cena rekordně spadla. Skoro celé desetiletí se pak plouhala u dna, pod 15 dolary za barel. 

Z toho se nabízí úvaha, že plyn nebude a zmrznem, nebo že ho bude tolik, až nikdo nebude vědět, co s ním. Možná bychom se tedy měli k Trumpovi lísat, ale možná to budou utopené náklady.

Ještě vědečtěji zní zajištění, že žádná ropa a žádný plyn se neskládají z molekul svobody.

Podobná věta, leč s opačným smyslem, říká, že z molekul svobody se skládá jen žádná ropa a žádný plyn. Klidně nadávejte na Green Deal, když to lidi rádi slyší, ale nikdy nepropásněte příležitost snižovat spotřebu (to jsou ty negawatty) a opírat se stále více o slunce a vítr, které nikdo nekontroluje.

Tedy aspoň zatím. Časy jsou zlé.