Eman Pluhař: Sociální stát.de

Výraz sociální stát v tomto citátu nereflektuje pouze sociální cítění a osobní názor Helmuta Schmidta z roku 2008, ale je i ústavně právním pojmem a součástí jednoho z tzv. nezměnitelných článků německé ústavy z roku 1949. Ta v článku 20 odst. 1 stanoví: „Spolková republika Německo je demokratický, sociální a federální stát.“ Vnucuje se porovnání s českou ústavou. Výsledek: česká ústava nic takového nestanoví, český stát sociální rozměr nemá (kdo všechno to mluvil o Masarykovi).

Německá ústava zřejmě vznikala v jiném světě. Přesně vzato v kritickém období 1948 až 1949, v myšlenkovém světě sociálně a ideologicky vyhraněné poválečné doby. Ale kryla se dobře se sociálním programem konservativců a liberálů (ordoliberálů), s křesťanskou sociální etikou konservativní CDU a regulovaným kapitalismem liberální FDP freiburgské školy (ODS s nimi porovnávat nelze). A samozřejmě se kryla s programem SPD. A vzhledem k německé situaci poražené země musela se krýt především s národními zájmy USA. Ale zájmy Spojených států se mění. Jestliže Američany těsně po válce ani ve snu nenapadlo, že místo odchodu z Evropy (jako po první světové válce) budou muset v Evropě zůstat a stavět bariéru proti Stalinově imperialismu (i s pomocí právě poraženého Německa), pak se tato politika v období 1947-1949 již stala každodenní politickou realitou. Charakterizoval ji výrok generála Robertse, velitele britské okupační zóny v Německu: „Jednoho krásného dne se probudíme a prapory se srpem a kladivem budou vlát nad Rýnem.“

A jak vyplývá z odtajněných dokumentů, pohyb sovětských tanků dále na západ nebyl chimérou ani účelovým argumentem USA, které v případě konfliktu počítaly v první fázi s porážkou na evropském bojišti. Což je i dnes v rozporu s četnými názory na politiku tehdejší doby (viz očekávání synů generála Mašína o americké pomoci v boji proti komunismu). Ale politická, hospodářská a vojenská situace Spojených států byla při bližším pohledu v případě konfliktu více než kritická a tím pádem mizely i naděje pro celou střední a západní Evropu. Sovětský svaz navíc nebyl v Evropě bez významných spojenců, protože požíval sympatie v důsledku zásluh na porážce Hitlera. V evropské veřejnosti převládaly v této souvislosti dokonce i iluze o mírovém a sociálním charakteru sovětského státu a dlouhodobém obratu k demokracii. A přinejmenším v Itálii a ve Francii (ale i v Británii) nebylo problémem najít velmi radikální spojence -jako všude tam, kde byly připraveny silné komunistické strany. V případě sovětské expanze by patrně sehrály stejnou úlohu jako komunistická strana v Československu v roce 1948. Ve východním Německu se za pomoci komunistů z moskevského exilu (z pěti tisíc jich exil přežilo 1600) se Sovětskému svazu již podařilo vybudovat základy německého komunistického státu. A kdo si dá námahu s rešeršemi ve washingtonských archivech, zjistí, že východně od Labe byly připraveny válkou vyzkoušené a moderní tankové svazy Rudé armády a USA (s pomocí předchůdkyně CIA) narychlo zakládaly podzemní zpravodajské sítě ve státech (např. v Itálii), které se v případě konfliktu stanou územím protivníka (a do této kapitoly zřejmě patří i osudy českých průzkumníků americké zpravodajské služby, kteří přecházeli hranice na Šumavě a stávali se obětí československých strážců hranic, kteří bohužel bojovali hrdinně viz Král Šumavy).

Tato situace formovala americké zájmy úplně jinak. Na invazi do střední či dokonce východní Evropy se nedalo pomýšlet. A zdá se, že špatná byla i hospodářská situace. Alespoň ženevská Evropská hospodářská komise v pozdějších publikacích vydávala metodicky chybné zprávy o hospodářské síle protivníka a šířila obavy z úspěšnosti sovětské ekonomiky. Míry hospodářského růstu ve východní Evropě (již po sovětizaci) jsou stejné jako v zemích západní Evropy, které obdržely pomoc z Marshallova plánu., investiční kvóty jsou vyšší a od roku 1945 do počátku šedesátých let došlo k zdvojnásobnění zaměstnanosti v těžkém průmyslu a v těžbě surovin. Za stejné období se ve východní Evropě více než zdvojnásobily počty studentů (např.: Polsko z 50 000 na 250 000, Maďarsko z 11 000 na 67 000, Jugoslávie ze 17 000 na 97 000).

V této dost bezvýhledné situaci Američané potřebovali získat nutnou loajalitu Němců vůči nově zřízené Spolkové republice (48 miliónů obyvatel), začlenit Němce do řady svých evropských spojenců a v případě eventuálního sovětského útoku je poslat do boje. A uvnitř nově budované koalice bylo nutno oslabit komunistické strany a iluze rozšířené i v občanských kruzích o sociálním charakteru protivníka.

A zhruba tak spatřil světlo světa německý a potažmo evropský sociální stát. Spojené státy jednaly pragmaticky a uznaly, že v Evropě za dané situace jinak neobstojí (dnes mají stejný problém již doma a k aktuálnímu repertoáru americké ultrapravice patří tirády proti evropskému „socialismu“ a Obamovi, který ohrožuje „kapitalismus“, protože zavádí zdravotní pojištění). To byla světlá hodina německých dějin a také americké zahraniční politiky. Lepší „state-building“ si do dnešního dne nikdy nedokázala vymyslet.

Realizace sociálního státu se ujala koalice CDU, CSU a FDP (ministerský předseda K. Adenauer, ministr hospodářství L. Erhard) jako vláda vzešlá z prvních svobodných voleb a to pochopitelně za podpory opoziční SPD. SPD získala ze situace a naprosto bez boje vždy hlásané partnerství práce a kapitálu jako předpoklad úspěšné ekonomiky, sociálně tržní ekonomiku s paritním zastoupení podnikových rad a odborů v dozorčích radách a představenstvech koncernů klíčového průmyslu (ocelárny, železárny, uhlí), odbory obdržely tarifní autonomii bez státního dohledu.

Od přídavků na děti až po důchody vykazuje německý sociální stát k dnešnímu dni na 100 sociálních služeb. Klíčové čtyři pilíře (důchody, nemocenská, nezaměstnanost a péče ve stáří) byly do roku 2001 financovány národním („průběžným“) pojištěním (i když později již s určitým podílem daní). Důchodový systém byl v roce 2001 reformován zavedením kombinace národního a doplňkového soukromého pojištění se státní podporou („připojištění“). Cílem reformy bylo zabránit snížení důchodů v důsledku demografického vývoje (méně plátců, více příjemců) a zásadním předpokladem reformy byly úrokové výnosy ze soukromých investic. Tento předpoklad ovšem po roce 2008 padl, protože očekávané výnosy a dokonce vklady ohrozila či znehodnotila krize finančních trhů a následující celosvětová hospodářská recese. „Připojištění“ tím do značné míry přestalo dávat smysl a diskuse o nové reformě důchodového systému na sebe dlouho nedá čekat. Novou váhu zřejmě získají úvahy před reformou v roce 2001, např. Kurta Biedenkopfa (CDU), o zřízení jednotného státem garantovaného důchodu jaký existuje ve Švýcarsku od roku 1948 (ve výši 1400 euro), financovaného z daní, a to v kombinaci se soukromým „připojištěním“ financovaným zvýšením platů zaměstnanců o zrušené odvody do „průběžného“ pojištění. V Německu Biedenkopf uvažoval o jednotném důchodu ve výši 800 euro.