Proč naše svatba způsobila takové pozdvižení? Je to vlastně podstata vztahu mezi mnou a Jirkou plus neutichající zájem médií o každého stávajícího šéfa sociálních demokratů. Zájem médií se dá vysvětlit snadno. Sociální demokracie se obecně v Evropě těší větší pozornosti médií, tedy ne v tom kladném slova smyslu, než pravicové nebo středové politické strany. Evropská média se různým poměrem dělí na pravicová a levicová, pravici je obvykle nakloněna jejich většina (třeba 60 nebo 70%). U nás je situace velmi neobvyklá. Tištěná média až na výjimku jediných komunistických novin pravici adorují, omlouvají nebo alespoň trpí. Ostatní média se kloní doprava hlavně prostřednictvím svých redaktorů. To, co by se nikdy neodpustilo sociální demokracii a jejímu předsedovi už vůbec ne, pravici prostě prochází. Většinou to vychází z osobního přesvědčení žurnalistů. Vydavatelé jsou až na pár výjimek cizinci. Vždy je zajímají pouze čísla v bilanci, zisk. Tento malý exkurz jsem si dovolila ne proto, abych si stěžovala na svoji výchozí pozici. Politickým smýšlením žurnalistů si vysvětluji jejich superzájem o nás dva a vše s námi související. Vždyť během prvních 9 měsíců od zveřejnění našeho vztahu média o mně napsala asi 80 článků. Tolik pozornosti za tak krátkou dobu nevěnovala žádné jiné političce, dokonce ani Lucii Talmanové. A už vůbec ne žádné manželce politika. Vtipné je, že asi kromě 5 článků všechny byly negativní, zesměšňující nebo lživé. Média jsem jistým způsobem fascinovala. A jejich zájem zase fascinoval mě. Dala si práci zjistit o mně takové věci, které jsem o jiných nikdy neslyšela. V té době měl logicky být centrem zájmu čistě politický pár Lucie Talmanová - Mirek Topolánek, později třeba „zlatý pár české politiky“ Kateřina Klasnová - Vít Bárta. Oba páry žily z našich daní, oba byly dobrovolně veřejnými osobami. Ten první tolik o mediální zájem vzhledem k nemanželskému statutu nestál. Ten druhý médiím poodhalil již vše – od svatby až po polonahé fotky dámy. Jedině v mém případě média jela na gymnázium, kde jsem studovala, aby přinesla zaručené drby („Blesk pátral po svědectví lidí, kteří si ji ve slovenské Nitře, kde do roku 1992 žila, pamatují jako malou holčičku.“) od lidí, kteří mne nikdy neviděli (třeba od tajemnice gymnázia, která tam v době mých studií nebyla, nebo od sousedů, kteří si už nic nepamatovali a sdělili, že jsem „zůstala po škole bez práce“ – ano, ale byla jsem řádnou studentkou FF UK), nebo „že nový partner paní Kováčové do manželství přivedl svého desetiletého syna, Petřina nevlastního bratra“ (ano, mám bratra, je o 7 let mladší a narodil se mámě a nevlastnímu tátovi po několika letech vztahu a manželství). Těžké dětství! Kolem domu mých rodičů slídila reportérka zlínské redakce Blesku a snažila se vyzvídat. Sousedé mě téměř neznají, rodiče se na Moravu přestěhovali, když už jsem byla na univerzitě a jezdila k nim jednou za měsíc. Ani ve snu by mě nenapadlo, že sousedce ona reportérka nabízela za jakoukoli zajímavou informaci až 5 000 Kč. To by přece neudělala!
Proč by si novináři měli nechat ujít něco takového jako Paroubkova svatba? Tato událost je fascinovala natolik, že si dokonce vymysleli datum a v tento den jako šílení jezdili z místa na místo v mé rodné Nitře. Byli tak roztomilí, když mi to později horlivě popisovali. Já jsem místo radnice seděla na chatě ve Vraném a místo svatební knedlíčkové polévky kuchtila něco pro zatím stále ještě snoubence. Škoda jen, že jsem je neviděla. Bylo tam prý kolem 20 zástupců různých médií. Jak si je tak představuji, udělali si jistě hezký výlet.
Jindy za námi reportéři přijeli na seminář až do Německa:
Aha! 22. 10. 2007 - Kováčová a Paroubek: Tajná svatba v Německu?
Z jednoho z nejsledovanějších českých mileneckých párů, expremiéra a šéfa ČSSD Jiřího Paroubka a Petry Kováčové, se o víkendu prý stali manželé! Podle informací deníku Aha! mělo ke svatbě dojít na zámečku Starnberg nedaleko Mnichova. Paroubek s Kováčovou se zúčastnili semináře sociálních demokratů v Brannenburgu, kde expremiér převzal cenu Wenzela-Jaksche. Přijeli však o den dříve a jejich sobotní odpolední program je velkou neznámou. Podle českých účastníků semináře mělo v té době dojít na zámku k úřednímu sňatku.
Samozřejmě hlavní pointou jejich neskonalého zájmu nebyl pouze fakt, že Jirka byl šéfem socanů, jak ho novináři něžně oslovovali. Hlavní pointa byla někde úplně jinde.
Za těch pár let, co byl Jirka na politické špici, si ho eufemisticky řečeno zošklivilo hodně novinářů. Ani ho nemuseli znát osobně (Jiřího Paroubka osobně neznám, ale z médií a vyprávění je mi jasné, že je to samolibý, namyšlený, protivný, agresivní a vůbec nesympatický chlap. K.Škrabal: Tlusťoch je také člověk - 1. srpna 2007, MF Dnes). Prostě z něj udělali arogantního hnusáka. Vlastně nevím, proč. Možná se jen málo usmíval. Možná jen jako jeden z mála dokázal oponovat pravicovým názorům a někdy i bludům. Tedy pravicové ideologii, které většina novinářů věří. Nebo měl prostě nad některými (bohužel pro ně nad většinou) intelektuálně navrch. V tom případě se musela nutně projevit stará dobrá česká závist. Možná nemám pravdu, no v tom případě to prostě nechápu. Možná má pravdu můj muž, když říká, že někteří měli smutné dětství. Nebo je to ještě jednodušší. Sami novináři přiznávají, že média potřebují svého otloukánka. V té době to byl Jiří Paroubek. Celé roky neustále pracovali na vytváření jeho strašidelného mediálního obrazu. V čase naší svatby už z něj byl veřejný zachmuřený bubák. Téměř netvor. A najednou se začala plnit stará dobrá pohádka. Po boku netvora se objevila kráska (budu k sobě trochu víc než velkorysá). Ale v českých poměrech si přeci mediální hnusák nemůže vzít neznámou krásku! Takže i v tomto státě českém bylo něco shnilého…
Ale pěkně po pořádku…
Kráska není zase až taková kráska. Různé vady mého vzhledu byly postupně podrobně popsány, a to nejen v bulváru. Na druhou stranu je hezké, že mi někdo nastavil tak dokonalé zrcadlo. Je dobré zkusit srazit někomu sebevědomí, hlavně pokud jde o manželku šéfa socanů. Samozřejmě jsem nikdy neměla vkus. To je to nejmenší. Byla jsem přeci z nejhorších možných poměrů (Lidé z okolí se shodují, že rodina Kováčova patřila k těm chudším, bylo to vidět na jejich ošacení i na nákupech v nedaleké samoobsluze.) a už vůbec jsem neuměla svoji práci (Český diplomat, který byl svědkem jejího tlumočení z anglického do českého jazyka, říká, že neuměla dobře ani jeden.) Co na tom, že jsem na kariéře makala od svých devatenácti let? Tlumočnice je jen trapný nástroj. To kdybych byla lékařkou, novinářkou, učitelkou … To bych neuměla léčit, psát, učit… Zkrátka a dobře bylo důležité ukázat, že sice Paroubek má novou choť, ale taková výhra to zase není. Nejlepším a jistě tím nejsprávnějším názorem bylo, že jsem si ho brala pro peníze, lepší postavení a moc (Paroubek se oženil se ženou, která si jej vzala pro peníze, moc a kariéru. Fámy o sexu, MF plus). Taková jsem prostě já.
Nehledě na odpor médií k Jirkově osobě - a částečně posléze i ke mně - jsme se jeden druhému vůbec neznechutili a vzali se. Budu předbíhat, ale musím to říct. I na konci této knihy jsme spolu. Ale tato pohádka má řadu dobrodružství a nesnází, které ve velkém začaly právě svatbou.
Už výběr data byl podle médií špatně. 17. listopad. Taková drzost. Ono drzost je už to, že Paroubek se narodil 21. srpna. Ale ten listopad je opravdu výsměch.
Seděli jsme doma na gauči a hledali datum. Ano, podle diáře. Tenkrát mi to divné nepřipadalo. Brala jsem si velmi vytíženého politika. Takže kdypak to má pan snoubenec volno? Která první sobota bude volná? Bez rozmyslu jsme viděli, že 17. listopadu. A bez rozmyslu se shodli, že to chceme mít rychle za sebou. Tušili jsme, že po slovenském a německém šílenství budeme pro média velkým lákadlem. Ještě zbývalo domluvit koho pozvat a kde to provést. Času moc nebylo, a já byla v ohromném stresu. Byla jsem posedlá tím, aby se to nedozvěděla média. A nezkazila nám to. Tak naivní, jako když si někdo myslí, že slepice snese kuře. Oprava. Tak blbé…
Jirka z dob svého působení na pražské radnici znal hoteliéra Vlastimila Dvořáka, kterému patřili 3 hotely, z toho dva v Mariánských Lázních. Jeho hotel Ambassador v Praze je známý nejen díky své výhodné poloze na Václavském náměstí, ale také díky velké kapacitě, která je využívána pro kongresy a velké společenské akce. Pravidelně se tam pořádají konference, plesy a různé jiné prestižní akce, kterých se účastní také řada politiků. Pokud je na akci v hotelu Vlastimila Dvořáka třeba Pavel Bém, není na tom nic divného. Pokud je to Jiří Paroubek, Vlastimil Dvořák je rázem médii označován za agenta StB (LN: Barman, který špehoval cizince pro StB. Majitel luxusních hotelů, který ke svému majetku přišel nejasným způsobem. LN: Paroubkovu svatbu pořádá agent StB, 14. listopadu 2007). V momentě, kdy jsme chtěli uspořádat svatbu, byl Vlastimil Dvořák poskytovatelem služby, obchodníkem. Tak jako pekař, co peče housky. Také má možná spis, ale nebudete proto u něj kupovat housky? Navíc Vlastimil Dvořák je dobrý obchodník a umí si to spočítat. Nabídl nám svatbu v superutajení, sám měl skvělé mediální pokrytí po celý týden, jistě v hodnotě několika milionů. Nakonec svatba nebyla vůbec tajná a hoteliér měl také v médiích z ostudy kabát, ale i špatná reklama je reklama. A někdy je účinnější než ta dobře míněná.
Takže když nám Vlastimil Dvořák nabídl, že naše událost může proběhnout v jeho hotelu v Mariánských Lázních, neodmítli jsme. Šaty mi kamarádka ušila rychle v malém předstihu, našim asi 20 většinou rodinným hostům jsme sdělili, že to bude jednu sobotu v listopadu a že jim to upřesníme tak 3 dny předem. S Vlastou Dvořákem jsme narychlo domluvili ubytování, menu a ochranku (pro jistotu, tedy pro moji jistotu, Vlasta tvrdil, že to zvládne sám – asi nemyslel sebe, ale personál, i když svým tělem by nás před pár novináři do jisté míry, tedy spíš šíře, ubránil).
V týden svatby jsem utrpěla dva (asi více, ale ty další jsem pak už ani nepočítala) šoky. První byl, že už v pondělí téměř všechna média věděla, kdy a kde se bereme. Kdopak to asi vyzradil? Věděli jsme to my dva, Vlastimil Dvořák a oddávající. Nejvtipnější na tom bylo, že celá rodina včetně svědků se o datu svatby dozvěděla ne od nás, ale z médií. Pozvánky jsme nechtěli, ušetřili jsme. Tak nám to zařídil někdo jiný.
V úterý nebo středu jsem byla u Vlastimila Dvořáka v jeho pražském hotelu na jakési akci, měli jsme domluvit zbytek podrobností. Jaké bylo moje překvapení, když jsem tam narazila na fotografa a reportérku Blesku (možná dělá i pro Aha!, koneckonců jsou pod jedním vydavatelem). To by ještě takový šok nebyl. Ten nenastal ani v momentě, když jsem na vlastní oči viděla, jak tito dva v nějaké trapné tombole vyhráli pobyt v Mariánských Lázních. Ne, že bych jim to nepřála. Až na svatbě mi bylo sděleno, že vyhráli pobyt ve stejném hotelu a na stejné datum, kdy se konala naše svatba.
Celé úterý a středu jsem hystericky a horečnatě uvažovala, co s tím. Změnit datum? Místo? Médiím jsme nic nepotvrdili, spíš vyvrátili. Ano, ne. Ano, ne.
Nakonec jsme si uvědomili, že bychom celé martýrium výběru hotelu a rizika prozrazení museli absolvovat ještě alespoň jednou, a tak jsme rezignovali.
V pátek ráno jsem se vzbudila do dalšího překvapivého dne. Ranní bulvár otisknul fotky mého údajného spodního prádla a „kamarádka“ mě na to už kolem 6 hodiny ranní vesele upozornila. Dopoledne jsem pak ještě musela něco vyzvednout v centru města. Byla jsem po celém týdnu rozrušená, tak jsem si raději zavolala taxíka. Velmi rozumné. Před domem už čekala dvě auta fotografů, kteří se rozhodli mi dělat milou společnost po celý den. Chudák taxikář si myslel, že veze nějakou kriminálnici nebo velkou dlužnici, protože se na nás jedno ze těch aut pořád strašně lepilo. Fotoaparáty vidět nebylo, a tak se jeho nervozita stupňovala. Když pak auto za námi přejelo na červenou a přidávalo rychlost, abychom neunikli, zdrceně se zeptal, co má dělat. Mezitím jsem vytočila 158 a nahlásila šílence, který nás sledoval. Dispečerka byla se mnou na telefonu do té doby, než dorazil zásahový vůz. Taxikář s úlevou zastavil. Mě hned legitimovali a vůz za námi zadrželi. Vysvětlila jsem policistovi situaci a ten nás nechal odjet pryč. Taxikáři se ulevilo a dokonce mi nabídl konspiraci pomocí kolegů. Přesedat z auta do auta nebo blokovat fotografy by bylo i na mě příliš, tak jsem raději zůstala u jeho služeb. Jistě měl z toho všeho nezapomenutelný zážitek.
Do Mariánských Lázní jsem dorazila v pátek večer, tedy den před svatbou. Probíhalo to jako v trapné komedii. Před hotelem vartovali novináři, tak jsem si lehla na zadní sedadlo, přikryla se kabátem a vylezla až v podzemní garáži. Měla jsem v sobě panáka slivovice a připadalo mi to děsně vtipné. Kdybych do sebe hodila o panáka nebo dva víc, možná bych na novináře vesele mávala. Kdybych vypila celou láhev, proležela bych v tom autě jistě celou svatbu.
Teď už bych to mohla zkrátit. Svatba dopadla dobře, vzali jsme se. Třešničkou na dortu byl nájezd kmene fotografů a novinářů na oficiální fototermín. Takový zájem jsem naposledy viděla při příjezdu hlav států a vlád na zasedání Evropské rady. Tam to bylo pochopitelné. Na naší svatbě méně. Mediální výstupy dopadly dle očekávání: nevkusná nevěsta, absolutně nevkusná superluxusní svatba v naprosto nevhodném prostředí atd.
I dnes jsem ráda, že nás nezklamali. Když to srovnám s megalomanskou svatbou Víta Bárty (svatební oznámení s fotkou snoubenců shovívavě pohlížejících na budovu vlády, let balonem, výstřely z děla, vypouštění lampionů apod. jsou dle arbitrů elegance vkusným a lidovým zážitkem) v napoleonovském stylu, jsem ráda, že naše média zase jednou nezklamala. Nás by za podobné výstřelky nechala vystavit na pranýři a přinejmenším ukamenovat. Jako hodná holka jsem si tudíž vzala ponaučení, a pokud se s Jiřím rozhodneme obnovit slib, budeme mít oznámení se shovívavým pohledem alespoň na budovu OSN, poletíme tryskáčem, vystřelíme z ponorky a budeme vypouštět holubice míru. A vše to provedeme v kempu na břehu Vltavy…
Ale to až příště, dámy a pánové!
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.