Petra Paroubková: Téměř krevní msta uraženého ješity (a možná i dalších)

Musím se přiznat, že jsem netušila, jaký rozruch mezi novináři můj článeček vyvolá. Dost naivní a hloupé. Důvody jsou hned dva: Jednak pánové Hašek a Sobotka jsou tak nezáživní, že novináři raději pustí něco o pro nich osvědčené Paroubkové (ta jim to jistě prodá). A pak si můžou na Paroubkové zchladit žáhu za to, co o nich napsala ve své knize V botičkách od Diora.

Pro jistotu uvádím ukázku. Je jasné, že pár uražených ješitů si musí nějak léčit své komplexy. Ale myslím, že pláčou na špatném hrobě. Prostě jen stačí Paroubkovou ignorovat. Nebo někdy stačí občas navštívit dentistu.

Na autogramiádu dorazili také novináři z Lidových novin. Chtěli udělat jakýsi kulatý stůl s Jiřím Paroubkem, při kterém by mu kladli otázky a on „uvolněně“ odpovídal. Dělali to tak i s jinými politiky. Jirka s nimi debatovat nechtěl, ale chtěl jim to hezky vysvětlit. A chtěl, abych byla u toho. Bylo to pár dní po rozhovoru s Danielem Kaiserem. Jakmile jsem ho tam spatřila, klesly mi koutky. Zachovala jsem dekórum a zasedla za „oválný“ stůl ve dvoře restaurace. Seděli jsme s Jirkou vedle sebe, naproti nám sedělo asi pět nebo šest redaktorů Lidových novin. Byli jsme jako před inkvizičním soudem. „A proč nechcete jen nezávazně odpovědět?“, „A proč…?“ Jen jsem se zmohla na něco jako „pro úspěch s posledním rozhovorem si to jdeme zopakovat?“

Uznávám, nebylo to ode mne hezké. Byla jsem v ten moment přízemní a malicherná a i teď se za to stydím. Hned jsem si to uvědomila a raději sklopila hlavu. Dívala jsem se na stůl. Byl to velký kovový stůl s pletenou mřížkou nahoře. Velmi praktické, zvlášť pokud vám něco ukápne. Nesmí se ale nic vylít, to by vám to mohlo protéct na oblečení. Tak jsem se skrze mřížku dívala přítomným na boty. Nejdřív na ty svoje, byly trochu nepohodlné. Pak na Jirkovy, na špičkách mu ulpělo trochu městského prachu. Následovaly boty Martina Zvěřiny, který seděl proti mně. Byly trochu sešlapané, ale do města se ten den perfektně hodily. Pak byla na řadě Lenka Zlámalová a její boty hned vedle těch Zvěřinových. Boty jsem neviděla, zula si je. Viděla jsem jen otlačená černá kola na punčochách na jejích kloubech. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči. Asi ji bolely nohy. Doufám, že se tam dolů nedíval žádný přítomný muž. Hanbou bych se propadla za celé ženské pokolení. Taky mám občas nutkáni sundat si boty. Pokud mu podlehnu, zkontroluji si nohy, respektive stůl, a zda moje otlaky může vidět ještě někdo jiný. Nerada lekám lidi.

Raději jsem pak zvedla hlavu a začala zkoumat obličej Martina Zvěřiny. Přepadla mne nějaká poetická chvilka. Zvěřinovy zuby se leskly jako klávesy na piánu. Bílé zoubky s malými černými mezírkami. To by už stačilo. Otočila jsem se na Daniela Kaisera, ani se na mne nepodíval. Chvíli jsem je poslouchala a pak trapně pronesla, že jim stejně nejde o nezávazný rozhovor, ale už se ptají na povolební koalici. Jirka jim poděkoval a zvedl se k odchodu. Poslušně jsem ho následovala. Zážitků bylo víc než dost.

P. S.: Pro vyváženost knihy jsem v ní popsala stejný počet novinářů pozitivně i negativně. Lépe řečeno stejný počet těch, se kterými mám pozitivní zkušenost, a těch, se kterými je tomu naopak. Původně to nebyl záměr, prostě to tak vyšlo. Nakonec jsem za tu vyváženost ráda. Jen kdybyste viděli tu smrt v očích těch, o kterých jsem psala dobře. Pro jistotu mě pár z nich hned „poblinkalo“. To aby kolegové viděli, že se mnou až tak za dobře nejsou.

Bohužel, stejná vyváženost se mi nepovedla u Jirkových kolegů. Ze špiček sociální demokracie a nejbližších kolegů se k němu slušně zachovalo slovy pět lidí. Za to já nemůžu.

P. S. 2.: Nejvíc se vždy těším na reakce tak „profláknutých“ lidí jako např. J. Tvrdík. Naposledy to byl nechvalně proslulý R. Houska, faktický šéf chomutovské organizace. Normálně jeho jméno nikomu nic neříká. Tedy kromě několika novinářů, České televize, Jirky a dalších, na které podal žalobu na ochranu osobnosti. Dnes jsem mezi nimi i já. Tvrdík, Houska a podobní lidé s ne moc valnou pověstí se k mé osobě s radostí vyjadřují. Slabší duchem to mají na světě jednoduché. Prostě jim některé věci nedochází. V případě zmíněných pánů je to fakt, že jim opravdu nikdo nic neuvěří. Kdyby jim někdo uvěřil, to by bylo stejné sci-fi jako, že J. Tvrdíka má v ČSSD někdo rád nebo si ho váží a že R. Houska je subtilní intelektuál hájící zájmy pracujících.

Má kniha jistě nebyla z hlediska vztahů s médii rozumná. Ale proč bych měla být rozumná? Prošla jsem si během několika let peklem osobních útoků médií a potřebovala se z toho nějak dostat. Povedlo se mi to a jako bonus jsem hezky na knize vydělala. Nedělám si iluze, že by si někdo ze mnou uvedených novinářů sáhnul do svědomí a snažil se něco změnit. Vždy je snadnější to vrátit a snažit se mstít. Mě je to zcela fuk. U pánů jako je Zvěřina a spol. je to směšné.

Takže hurá do útoku, dámy a pánové! Čekám.

Souvisejicí článek:

Petra Paroubková: Proč jsem vystoupila z ČSSD