Před 64 lety zemřel prezident - budovatel a národní socialista Edvard Beneš

Kdysi nadějný fotbalista pražské Slavie se v roce 1914 zapojil do protirakouského odboje a v roce 1918 se stal na dlouhých 17 let prakticky nezpochybnitelným ministrem zahraničí. Zároveň pracoval v Radě Společnosti národů, kde prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Byl místopředsedou této organizace a v roce 1935 se stal předsedou. Brzy také vstoupil do tehdejší Československé strany socialistické (od roku 1926 Československé strany národně socialistické), v níž si vytvořil plnohodnotné členství v roce 1924.

Významný byl jeho vliv na koncepci tzv. Benešova programu, který ČSNS představila v roce 1931. Prakticky sám vypracoval příslušnou kapitolu o zahraniční politice, ale jeho rukopis se odrazil i v jiných kapitolách. ,,Benešův" program byl vrcholem teoreticko - intelektuální tvorby politických stran v éře první republiky a strana národních socialistů tak disponovala velmi dobrým programovým zázemím. V roce 1935 byl Beneš zvolen druhým československým prezidentem, když jej předtím do funkce doporučoval T.G. Masaryk. I když jeho zvolení provázely zákulisní boje v rámci tzv. prosincového bloku, nakonec byl zvolen (dostal víc hlasů než T.G.M.) nejvyšším představitelem státu, čímž byl posílen demokratický charakter republiky a zároveň odraženy pravicově - revizionistické tendence směřující plíživě k fašizaci státu.

V září 1938 utrpěla československá demokracie citelný zásah v podobě přijetí hanebného mnichovského diktátu. 5. října 1938 Beneš odjíždí do exilu, aby tam rozvinul boj za restituci národní a územní suverenity státu, po 15. březnu 1939 pak za obnovu československého státu v předmnichovských hranicích. Tento boj byl nakonec v roce 1945 vyhrán a Beneš se vracel 16. května 1945 do osvobozeného státu jako nezpochybnitelná autorita, kterého uznávaly všechny strany Národní fronty. Brzy však poznal, že poválečné Československo již není pouhou kopií předmnichovské republiky, že je výrazně levicově orientováno, z čehož nejvíce těžili komunisté. V období třetí republiky (tzv. řízené demokracie) měl prezident značně zúžený manévrovací prostor, aby mohl svou autoritu postavit na misku vah. V měření sil mezi nastupující totalitou a demokracií jej přirozeně měly zastoupit nekomunistické strany, které však svou úlohu nezvládly. Výsledkem, který přišel ani ne tři roky po osvobození země, byl únorový převrat, který zničil relikty řízené demokracie a zemi na dlouhých 40 let ovládla rudá totalita. V tomto boji nekomunisté neslavně padli.

Prezident Beneš po únoru 1948 zůstal ve své funkci a byl vlastně posledním symbolem demokracie. Nemohl nikterak zabránit komunistickému agresivnímu pochodu k moci. Vyčerpaný a chřadnoucí prezident pak 3. září 1948 umírá a s ním také hodnoty demokracie a humanity, které Beneš po celý svůj život vyznával. Ideály a mravní postuláty, které Beneš vyznával, jsou však živé dodnes a česká politická scéna by se jimi měla v praxi inspirovat.