Před 65 lety byla odsouzena k trestu smrti Milada Horáková

 Politický proces s dr. Horákovou měl jednat zlikvidovat skutečné či domnělé odpůrce nelegálně nastoleného komunistického režimu, jednak zastrašit potenciální „nepřátele" režimu, resp. celou tehdejší veřejnost. Smutné divadlo, na němž se intenzivně podíleli sovětští poradci, kteří dleli v Československu od roku 1949, se konalo 31. 5. – 8. 6. 1950. Komunističtí vyšetřovatelé při něm začali používat fyzické násilí, své si protrpěla i sama M. Horáková, kterou za války mučilo gestapo. 

   Iniciátoři procesu použili kromě těchto prostředků také masivní propagandu, kdy demagogicky zmanipulovali a vybičovali společnost k tomu, aby Horákovou a další veřejně zavrhla a odsoudila. V rezolucích tak obžalované odsuzovaly dělnické kolektivy, školy, závody a další podniky, které líčily bývalé politiky jako největší zrádce lidu, zaprodance kapitalismu a reakcionáře. Pranýřováni byli všichni, nejvíce však M. Horáková.

   Obžaloba vinila ji a její bývalé politické přátele z činů, které by v „civilizované“ zemi s fungujícím demokratickým režimem nemohli nikdy spáchat, ale které z hlediska komunistické ideologie (tautologie) byly podle komunistů činy horšími než například vražda. Protistátní spiknutí nemohli obžalovaní nikdy realizovat, protože k tomu neměli prostředky, návrat kapitalismu také možný nebyl, to by musela být násilně svržena komunistická moc. A taková (vojenská) síla v Československu nebyla. 

   Absurdní divadlo dokladuje i fakt, že řeči obhájců byly předem připravené a rozhodně své klienty nehájili, naopak jim přitěžovali. Stejně jako v dalším velkém monstrprocesu s R. Slánským v roce 1952, kde obhájce Slánského v podstatě souhlasil s obžalobou a schvaloval, že jeho klient si nezaslouží vlastně nic jiného než trest smrti.

   V každém politickém procesu, kde je navíc zapojená veřejnost a kde jsou odsouzení hanobeni a dehonestováni, musí zákonitě padnout nejvyšší tresty. Vyplývá to z logiky a z mechanismů tvorby těchto procesů. M. Horákovou komunisté nenáviděli (stejně jako její spolustraničku F. Zeminovou, již lidsky nesnášel K. Gottwald) pro její osobní statečnost, kdy se několikrát během soudního stání odchýlila od předem naučených vět. To bylo pro iniciátory celé justiční mašinérie velkým překvapením, protože nepočítali s jakýmkoliv náznakem odporu.

   Na každý pád byl rozsudek nad M. Horákovou předem daný zhruba týden před samotným začátkem soudního líčení a nebylo síly, která by zvrátila tuto skutečnost ve prospěch Horákové a dalších obžalovaných. Politický proces skončil tragickou popravou političky (27. 6. 1950), která již před únorem 1948 varovala před nastupující komunistickou mocí, a sérií tzv. následných procesů, v nichž byly souzeny stovky nevinných lidí. M. Horáková se stala v celém východním bloku jedinou ženou popravenou v politickém procesu.