Reformní proces v Československé straně socialistické přervala srpnová invaze

Strana (Československá strana národně socialistická) prožila po roce 1948 velký otřes. Důsledkem komunistických administrativně-mocenských zásahů se prakticky rozpadla její organizační struktura, ztratila přes 90% členské základny. Dne 3. 3. 1948 se přejmenovala na Československou stranu socialistickou, ideově se oddělila od její předúnorové předchůdkyně, stala se napříště stranou výběrovou. Na druhou stranu zde byla kontinuita organizační (během první pol. padesátých let se organizační struktura stabilizovala, i když to stále nebyl ideální stav) a majetková (Melantrich) a strana v nových podmínkách existovala dále, byť její reálný mocenský vliv můžeme označit jako velmi malý. Vedení ,,obrozené" strany deklarovalo, že se vrací k historickému programu z roku 1918, výrazně socialistickému, který chce dále rozvíjet.

Předsedou strany po únoru 1948 se stal národohospodář E. Šlechta. Nové jádro strany pak tvořili B. Pátková, L. Wait, J. Fleyberk, M. Klinger, A. Neuman, A. Vandrovec, L. Kapitola, L. Technik a další. Výše jmenovaní byli bezprostředně po únoru 1948 postaveni před otázku, jestli má strana zaniknout, k čemuž se někteří hlásili, nebo alespoň zachovat ,,něco" z předcházejícího vývoje. Zvolili druhou možnost.

V padesátých letech (1955 - 1960) probíhaly v ČSS emancipační snahy v rámci existujícího režimu. Šlechta si vyložil destalinizační snahy v Sovětském svazu po roce 1956 a deténte v mezinárodních vztazích jako počáteční impuls k větší samostatnosti ČSS a zvýšení jejího vlivu na politické rozhodování. Domníval se, že tyto faktory se promítnou ,,automaticky" i do vnitřní situace v Československu a stran sdružených v Národní frontě.

Strana začala nabírat nové členy, požadovala větší zastoupení v orgánech moci, což hodnotila KSČ podle svých ideologických šablon jako snahu o revizi Února 1948 a demontáž vedoucí úlohy této strany. Zbavila proto ve vhodný moment Šlechtu předsednictví v ČSS, když předtím musela jeho žena Anna odstoupit z vedení Melantrichu. Komunisté v rámci cílené kampaně proti ČSS ,,odhalila" Šlechtovou jako vůdčí postavu tzv. melantrišské skupiny spolu s J. Simonidesem, V. Hulínským, L. Technikem a dalšími. Diskreditační tažení, které mělo navýsost politické zahrocení, mělo být spojeno s hospodářskými machinacemi v Melantrichu. Šlechta byl pak doslova komunisty uštván a spáchal v březnu 1960 spolu se ženou sebevraždu.

Do čela ČSS se postavil komunistům vždy povolný A. Neuman, o jehož ambicích a touze po kariéře za každou cenu komunisté dobře věděli, nicméně v dané situaci ,,posloužil" jako stabilizátor neklidných vnitrostranických poměrů ČSS. Do roku 1968, kdy odešel Neuman z postu předsedy strany, tak není zatím možno detekovat ve straně žádný reformní pohyb.

Ten začal již před rokem 1968 a bylo jasné, že za takových podmínek nemůže Neuman coby představitel ,,starého" vedení ve své pozici dále setrvat. Na jeho místo přišel 6. 4. 1968 schopný B. Kučera, který převzal rovněž po Neumanovi ministerstvo spravedlnosti. Neuman byl za své ,,zásluhy" jmenován čestným předsedou strany. Místopředsedou strany se stal V. Jedlička a K. Löbl, ústředním tajemníkem J. Fleyberk. Kučera si začal počínat iniciativně a do strany proudili i ti členové, kteří byli předtím těsně po únoru 1948 ze strany vyloučeni či vyakčněni (J. Podsedník, M. Šilhan, A. Šulík). Kučera se především zasloužil o předložení zákona č. 82/1968 Sb. o soudní rehabilitaci, jednak byla za jeho předsednictví převedena vězeňská služba z působnosti ministerstva vnitra pod jeho resort spravedlnosti.

Strana zaznamenala od ledna do srpna 1968 nebývalý rozvoj. Členská základna se rozrostla z 15 000 členů na dvojnásobek, koncipovány byly programové teze z jara 1968 nazvané ,,Nástin ideových zásad", jež obsahovaly na tu dobu odvážné postuláty. V nástinu se mimo jiné dočteme, že strana si ,,vyhrazuje" vlastní cestu k socialismu, souhlasí v hodnotami T. G. Masaryka, požaduje odstranit strop (numerus clausus) v přijímání nových členů, rehabilitovat M. Horákovou i všechny spoluvězněné. V dubnu byl odvolán L. Kapitola z čela redakce Svobodného slova jako symbol předlednového politického kursu a nahrazen J. Pavlisem. Tisk ČSS (Svobodné slovo, Zítřek) se začal vyjadřovat ke všem závažným a tabuizovaným tématům té doby zvláště poté, co byla zákonem č. 84/1968 z 26. 6. 1968 zrušena cenzura. V ovzduší uvolnění společenských poměrů požadoval Kučera jako svého času Šlechta větší zastoupení strany na úrovni vlády a parlamentu. Kučera si postupně získával i důvěru komunistických špiček, když se mimo jiné zúčastnil ve dnech 23. 8. - 26. 8. 1968 jednání o přijetí tzv. moskevského protokolu.

Reformní kurs se šířil i do základních, resp. městských organizací strany. Nejvýznamnější byla v tomto směru městská organizace v Brně, kde působil například J. Podsedník, bývalý poslanec A. Šulík či M. Šilhan. Již v dubnu 1968 vzniká diskusní klub v rámci této organizace a můžeme říci, že Podsedník a další patřili k nejodvážněji vystupujícím členům ČSS co se týče dalšího společenského vývoje. Později, v rámci nastupující normalizace, byli zmínění členové strany husákovskou mocí pronásledováni a perzekvováni.

Slibný vývoj v ČSS ukončila až srpnová invaze vojsk Varšavského paktu 21. 8. 1968. Násilné ukončení celého ,,Pražského jara" tak zapříčinilo, že udržení reformního kursu v intencích a přáních vedení ČSS dále nebylo možné. Nicméně reformní duch je možno vysledovat i v roce 1969. Potom probíhal v ČSS proces tzv. konsolidace (stejně jako v celé společnosti) a strana se normalizovala. Tento proces byl završen na celostátní konferenci v roce 1972. B. Kučera a další neměli manévrovací prostor ani prostředky k tomu, jak zachovat z reformního procesu alespoň část. Konzervativní síly v KSČ, které v srpnu 1968 díky moskevské podpoře zvítězily, nepřipustily další emancipační snahy v nekomunistických stranách a naopak se zasadily o to, aby tvůrci reformního kursu jeho výdobytky vlastníma rukama po roce 1968 sami zadusili.

Přes neúspěch reformního vývoje v ČSS můžeme konstatovat, že ideové, programové a personální vzepětí této strany v daném údobí bylo skutečně na výši. ČSS dokázala, že vždy pokud k tomu byl v její čtyřicetileté historii v rámci vnitropolitického a mezinárodního prostor, zvítězily v ní demokraticky a humanisticky smýšlející síly.