Španělské střízlivění z pravicového opojení

Lidovci již před volbami avizovali drastické škrty a nepopulární opatření. Neoliberální reforma zákoníku práce z jejich dílny velmi připomíná Drábkovy experimenty – snadnější propouštění ze zaměstnání, nižší odstupné, nižší platy a vyšachování odborů z kolektivního vyjednávání. Reforma, jejíž prioritou je boj s nezaměstnaností přesahující 23 %, však podle odborů povede k dalšímu nárůstu počtu lidí bez práce. Kromě snadnějšího propouštění totiž nijak nezaručuje tvorbu nových pracovních míst. Taková ekonomická opatření nemají v historii země obdoby. Odboroví předáci Fernández Toxo a Cándido Méndez klasifikovali vládní opatření jako akt demolice právního státu, sloužící pouze prospěchu zaměstnavatelů. Rajoyův kabinet oznámil, že v žádném případě nehodlá pod nátlakem ustoupit. Premiér dělá pouze to, co mu přikázali v Bruselu. V případě Španělska požaduje EU ještě tvrdší škrty než v Řecku, Irsku a Portugalsku. Finanční trhy čekají, jestli Rajoy splní jejich zadání. Přitom všude, kde se vlády snaží proškrtat do blahobytu, dochází pouze k ekonomické stagnaci a prohloubení recese. Mnozí zaměstnanci vnímají současné dění jako třídní boj, který je nyní nejvyhrocenější za poslední desetiletí.

Na rozdíl od Čechů, kteří se omezí na nadávání v hospodě u piva, Španělé den před avizovaným schválením reforem v hojném počtu vyšli do ulic. Masové demonstrace a stávky jsou ostatně součástí jejich moderní historie. V éře druhé republiky byly téměř na denním pořádku, což umocňoval i fakt, že na levici ve třicátých letech dominovali anarchosyndikalisté. Do čtvrteční generální stávky, kterou vyhlásily dvě největší odborové centrály – socialistický Všeobecný svaz pracujících (UGT) a komunistické Dělnické komise (CC.OO.) – se zapojilo více než 80 % státních zaměstnanců. Došlo k výraznému omezení městské hromadné dopravy, zastavení autobusů, vlaků a letadel, zavřely se továrny, doly, přístavy, obchody a školy. Stávkové hlídky útočily na stávkokaze a na mnoha místech se odehrály násilné potyčky. K zaměstnancům se připojili i tzv. „rozhořčení“, součást globálního hnutí Occupy, kteří před necelým rokem zahájili masové protesty napříč Španělskem. Generální stávku podpořily i opoziční strany.

Rychlou ztrátu důvěry španělské společnosti v pravicový kabinet potvrdily i regionální volby v Andalusii a Asturii, které se konaly 25. března. Přes prognózy, které přisuzovaly Lidové straně absolutní většinu v andaluském parlamentu, bude na jihu Španělska pokračovat dosavadní levicová vláda. Konzervativci sice se 40,7 % a 50 mandáty těsně zvítězili, ale spojenectví socialistů (39,5 % a 47 křesel) s postkomunisty (11,3 % a 12 mandátů) zaručí pohodlnou většinu v 109členném regionálním sněmu. Asturie byla za druhé republiky levicovou hornickou baštou, kde v říjnu 1934 vypuklo ozbrojené povstání proti ústřední pravicové vládě. I v letošních volbách zde zvítězili socialisté s 32 % hlasů, následovaní středo-pravicovým Asturským fórem s 24,8 %, jež vzniklo teprve v lednu 2011 pod vedením bývalého lidoveckého politika Cascose. Lidová strana skončila až na třetím místě s 21,5 % hlasů, avšak koalice s Asturským fórem garantuje těsnou většinu jednoho hlasu v 45členném regionálním parlamentu.