Zbyněk Fiala: Jak to vidí Ilona Švihlíková

Ilonu Švihlíkovou jsme viděli u Václava Moravce v nezvykle otevřeném debatním pořadu Planeta Země 2011. Tvrzení z úvodu je součástí argumentace, že jsme uprostřed toho, čemu se říká formační krize. Staré nástroje liberální ekonomie se vyčerpaly a pociťujeme nutnost přechodu do jiné formace. Švihlíková se přitom odvolávala na svoji knihu Globalizace & krize - Souvislosti a scénáře, která vyšla v posledních dnech loňského roku v nakladatelství Grimmus.

Uvedená knížka si zaslouží pozornost ze dvou ohledů. Tím prvním je systematický přístup vysokoškolské učitelky, za kterým lze vyčíst seriál navazujících přednášek. Jejich obsahem však není standardní ekonomické náboženství neoliberalismu - a to je ten druhý důvod, pro který stojí za to knížku pročíst. Autorka zaznamenává změny v myšlení institucí, jako je Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, které pochopily, že tradiční rozhánění bubáků inflace, protekcionismu či sociální rozmařilosti je v tuto chvíli k ničemu. Pozorně porovnává různé přístupy a docela objevně upozorňuje, že jedna z nových škol už má i svou významnou základnu, Konferenci Spojených národů pro obchod a rozvoj UNCTAD.

Třeba loňská zpráva UNCTAD Zaměstnanost, globalizace a rozvoj, která byla zveřejněna 14. září v Ženevě, poukazuje na to, že rozvojové země by měly povzbuzovat domácí poptávku a dovolit růst mezd odpovídající růstu produktivity. Globální hospodářská a finanční krize podle této instituce ukončila éru růstu ekonomiky založeného na exportu, protože – citát generálního tajemníka Supachaie Panitchpakdi - aby systém fungoval, musí být také někdo, kdo dováží. Platí to jen pro rozvojové země? Stejnou úvahu zhruba ve stejnou dobu přednesl v Praze německý ekonom Hans-Werner Sinn a orientoval ji pro změnu na svou vlast. A německé statistiky už začaly ukazovat na obnovený růst mezd po desetiletí mzdové deflace.

Mzdová deflace představuje úhelný kámen systematického výkladu, kde se současná finanční pohroma vzala. O mzdové deflaci mluvíme tam, kde průměrné mzdy zaostávají za produktivitou a hospodářským růstem. Svádí se to na asijskou konkurenci, která začala odsávat průmysl nejprve ze Spojených států. Jenže v průmyslu se obyčejně tvoří základní mzda, od které se odvíjejí mzdy v ostatních sektorech (s. 47 a dále). Zmizela kotva. Podíl mezd a platů v USA k HDP mezi lety 1970 a 2005 klesl z poloh nad 50 procenty ke 45 procentům.

Druhým koncem mezd je však spotřebitelská poptávka, která je tahounem hospodářského růstu USA. Řešením se stala spotřeba na dluh. Vznikal přitom trojí dluh – domácností, státu (dalším tahounem ekonomiky bylo zbrojení a válka, prosadilo se i snižování daní) a dluh z obchodní bilance, kdy domácí spotřební zboží vytlačovala zahraniční produkce. Trojí dluh předstíral hospodářský růst a dal křídla sektoru finančních služeb, který si nově musel poradit také s umisťováním přebytků eurodolarů vznikajících na ropném trhu.

Měnové autority usnadnily dluhový model udržováním nízké úrokové míry. To samo o sobě snižovalo ziskovost finančních zprostředkovatelů. Nastal hon za objemem transakcí, aby se drobné marže znásobily. Řešením byla deregulace, umožňující pracovat s velkou finanční pákou. Spekulativní investice mohly volně sáhnout pro zdroje do bank a prohánět trhem i peníze netušících střadatelů a penzistů.

Pro spekulace se používaly především deriváty, komplikovaně strukturované finanční nástroje, které postupně ztrácely vztah k reálným aktivům, jež měly reprezentovat. Neprodávala se aktiva, ale výnosy z aktiv. To umožnilo sesýpat různé zdroje výnosů na jednu hromadu. Hromady se přesýpaly, rozesýpaly a znovu sesýpaly. Tak se stalo, že důstojně znějící dluhová obligace s kolaterálem CDO a ratingem AAA obsahovala i hypotéky nezaměstnaných, které dealer pochytal někde na ulici.

Finanční sektor se stal tím hlavním, už proto, že byl několikanásobně větší než ten reálný. Jenom trh s deriváty dosáhl vrcholu v červnu 2008, těsně před prasknutím ropné bubliny, kdy měl okamžitou hodnotu všeho, co bylo na planetě vyprodukováno za posledních dvacet let – 760 bilionů dolarů (str. 150). O ekonomice už proto rozhodovali jen finančníci, které vlastnosti reálných aktiv ani nezajímaly. Trh se začal řídit pohyby těch největších a následoval je s věrností stáda. Ničivě udeřily masové obchody nakrátko (shorts), kdy prodávám půjčené, tedy něco, co nemám, a proto potřebuji, aby cena klesla, abych to pak levně koupil a vrátil. Rozdíl cen je zisk. Pokles cen akcií je zisk. Když chci vydělat víc, musím trh stlačit níž. A protože je tam velká páka a mohl bych hodně prodělat, musím zvyšovat palebnou sílu, kdyby se to nedařilo. Až se to povede.

Nejbizardnějším květem tohoto oboru pak byly deriváty CDS, oceňující riziko, že státní finance určité země zkrachují. Vypadaly jako pojistka, ale fakticky nikde pro ně neexistovaly žádné pojistné rezervy. Byly to vlastně jen další cenné papíry, kde se spekuluje s pohybem ceny, a teprve z pohybu ceny se usuzuje na pohyb rizika. Ale byli tam i zasvěcení investoři. Firma Goldman Sachs radila řecké vládě, jak zastřít hrozící katastrofu, proto věděla víc než jiní a sama ve svých obchodech s CDS na krach Řecka vsadila …

Je možné, že trhy řeší vše v dobách stability a na početném trhu s jednoduchou komoditou. Zato pro dealery a manažery, kteří jsou placeni formou bonusů za tržby a za zisk, je v dobách nízké úrokové míry stabilita trhů něčím velice nestabilním – když nevydělají více než loni, přijdou o místo. Proto musí jít za vyšším rizikem a vyššími výnosy, proto vítají spekulativní výkyvy cen. Potom přestřelují, podléhají stádnímu chování, případně ženou stádo, na jehož stereotypech chtějí vydělat. Trh bez ohlávky neřeší nic, jen rozvrací a deformuje.

Výklad Ilony Švihlíkové je pochopitelně mnohem podrobnější, prochází historií i jednotlivými regiony a poukazuje také na proměnu Mezinárodního měnového fondu. Ten v době latinskoamerických a asijských dlužnických krizí doporučoval drastické kůry reálné devalvace, spojené s depreciací měny, ořezáním rozpočtů, zvyšováním úroků a snižováním dostupnosti úvěrů. V Americe a západní Evropě však doporučuje pravý opak. Buď se tedy předtím spletl, nebo používá dvojí metr.

Knížka věnuje značnou pozornost také názorům UNCTAD, jinému fóru Spojených národů. Jsou zajímavé zejména v měnové oblasti. Vrací nás to zpátky k jedné historické křižovatce, když finanční instituce Spojených národů teprve vznikaly. Mezinárodní měnový fond měl podle původních představ Johna Maynarda Keynese zřídit také světovou měnu bancor, ale tato myšlenka se neprosadila a jako univerzální měna zvítězil americký dolar. Nyní však vidíme, jak je obtížně slučitelná funkce dolaru jako národní měny, jejíž měnová politika se musí řídit domácími potřebami (v tuto chvíli potřebou povzbudit ekonomiku), a dolaru jako mezinárodního platidla, na které je napojen třeba čínský yüan (s vytrvale rostoucím hospodářstvím). UNCTAD proto doporučuje někdejší debatu obnovit a vytvořit Globální rezervní banku, která by se o světovou měnu starala (str. 162). V každém případě snaha o diverzifikaci dolarových rezerv už začala, a nejen v Číně.

Nakonec se ještě zmiňme o slůvku „scénáře“, které najdeme v názvu knížky. Autorka se o nich vlastně zmiňuje jen krátce. Jsou podstatné spíše pro její další práci, protože Ilona Švihlíková je mluvčím Alternativy zdola, kterou jeden ze scénářů charakterizuje. Autor těchto řádků tam patří také.