Zbyněk Fiala: Libye a rozpolcená levice

Prudké pohyby fronty v Libyi na východ a na západ, dobývání a opouštění ropných terminálů, výpady a ústupy rebelů, to všechno možná působí jako válka s nejistým výsledkem, ale když Kaddáfího opustil ministr zahraničních věcí Músa Kúsa, bývalý zpravodajec, který je dokonale obeznámen jak se strukturou obrany, tak s rejstříkem šéfových triků, ubývá pochyb, že loď se potápí. Kaddáfí by možná taky rád zmizel, ale nemá volné ruce, silnější slovo mají bojechtiví synové. 

Blízký konec signalizuje také náhlá ochota NATO převzít velení leteckých operací. Budou jenom letecké? Přibývá zasvěcených hlasů, že pozemní intervence je nevyhnutelná, protože cesta zpátky už není a nelze dopustit prodlužování války. Navíc ryze letecké vedení bojů je neúčinné tam, kde se vládní jednotky snaží promíchat s liniemi povstalců, když třeba používají místo tanků stejnou africkou techniku, protiletecký kulomet na korbě náklaďáčku.

Podobné promíchání linií zaznamenáváme i v nelítostných argumentačních přestřelkách, které provázejí ostrou palbu z hrubých kusů.  Tady se pro změnu míchá krajní levice s krajní pravicí. Zejména americký president Barack Obama je napadán v Kongresu republikánskou opozicí jako bezuzdný válečník, který nemá dost bezvýchodných bojů v Iráku a Afghánistánu a rád by utopil další miliardy válečných výdajů v písku severoafrického pobřeží. Od opozice by taková tvrzení snesl, ale z levé strany to schytává také a je dokonce sesypáván s válečnickými republikány do jednoho pytle. Nejhorší však je, že by byl za bídáka, i kdyby neudělal nic.  Předtím se zase mezinárodnímu společenství vytýkalo otálení, když Kaddáfí začal protiofenzívu a naznačoval, že vzbouřenecké krysy v Benghází začne vyhlazovat dům od domu.

Právě tuto situaci připomíná Otevřený dopis levici na libyjské téma, který publikoval jako blog na webu democracynow.com americký historik Juan Cole a ve kterém navazuje na předchozí výklad, proč Libye 2011 není Irákem 2003. Cole vyvolal bouřlivou diskusi a argumenty obou stran najdeme i v obdobných českých debatách, z nichž nejzajímavější je příspěvek Oskara Krejčího na internetových stránkách Res Publica.

Proberme si Colův otevřený dopis. Pochází z konce minulého týdne a zachycuje ještě situaci, kdy Kaddáfího protiofenzíva uvázla, jak byly vládní tanky ničeny zahraničními leteckými nálety. Měl za to, že porážka vlády je víceméně zpečetěna. Tou dobou měli povstalci pod kontrolou 80 procent ropných polí. Mezitím se však karta začala obracet, a tak se ve středu v Londýně na zvláštním summitu k situaci v Libyi začaly zvažovat i přímé dodávky zbraní povstalcům, a mimo jednací sál i úvahy o pozemní intervenci nebo aspoň o rozšiřování skryté přítomnosti komand tajných služeb.

Cole přesto nehledá za Libyjským povstáním nějakou spikleneckou teorii, podle které velmoci zneužily neklidu v severní Africe k novému rozdělení ropného bohatství. Vidí spíše dominový efekt lidových povstání proti zkorumpovaným diktaturám a je rád, že tentokrát se mezinárodní společenství dokázalo dohodnout a zahraniční pomoc se odehrává na základě souhlasu Rady bezpečnosti. Když roku 1968 vtrhly tanky do Prahy a drtily socialismus s lidskou tváří, nic takového se nestalo. Teď už naštěstí svět není rozdělen na dva bloky a jejich sféry vlivu, a proto má víc možností, jak skoncovat s totalitarismem. Kdyby zahraniční pomoc nepřišla, libyjské povstání by bylo krvavě poraženo (už teď stálo tisíce životů) a mohlo by to zakonzervovat tyranské režimy na mnoho desetiletí.

Levicový pohled na události je podle Cola sevřen dvěma principy, které si teď protiřečí. Prvním je podpora obyčejných lidí, druhým odmítání zahraniční nadvlády. Sám považuje události v Libyi za skutečné povstání. Do čela se pochopitelně dostala městská elita, ale než se začalo střílet, stálo za ním 90 procent obyvatelstva a zapojila se i ta předměstí v Tripolisu, kde se žije za bídnou mzdu. První dva týdny protestů měly nenásilný charakter – střelba začala na vládní straně. Tvrzení o roli al-Kájdy je nesmyslné. Cole nabízí kouzelný příklad: „Kdyby vzniklo povstání proti Silvio Berlusconimu v Miláně, asi by spojilo podnikatele i dělníky v továrnách, katolíky i bezvěrce.  Byli by to prostě obyvatelé Milána. Pár obstarožních členů Rudých brigád by se tam možná také našlo, třeba i některé osobnosti organizovaného zločinu, ale pokoušet se tvrdit, že Milán jsou hlavně oni, to je zkrátka propaganda.“   

Rada bezpečnosti podpořila intervenci do Libye, protože hrozil masakr. Pokud se levice staví proti této intervenci, je de facto smířena s tím, že Kaddáfí rozpráší hnutí, do kterého vkládali naděje libyjští pracující a chudí stejně jako velké počty středostavovských bílých límečků. Kaddáfí obnoví svoji moc, zadupe osvobozenecké hnutí do země a vrátí se k vládě tajné policie. Připočtěte bezedný zdroj peněz z ropy v rukou rozzuřeného, mstivého a raněného šílence a demokratická hnutí v Libyi, v Tunisu či v Egyptě budou znovu pod ohrožením, varuje Cole.

Argumenty proti intervenci nepovažuje za triviální, ale vyplývá z nich, že světová komunita nemá problém, když Kaddáfí posílá tanky proti průvodům civilního obyvatelstva. V této souvislosti však vyslovuje předpoklad, který je možná posledním vývojem znejistěn: Pokud mise NATO se souhlasem OSN zůstane opravdu omezená (mluví se o 90 dnech) a vyhne se zahraniční vojenské okupaci, bude tato intervence pravděpodobně celkově v pořádku.

Proč však udeříme jen v Libyi, a strpíme útok na povstalce v Bahrajnu? Nad tím se Cole nepozastavuje. Tak to chodí, intervence bývá vždycky selektivní, je závislá na konstelaci politické vůle, vojenských možnostech, mezinárodním oprávnění a praktických omezeních. V Libyi byla unikátní situace – tankové jednotky se chystaly zaútočit na povstalce, byly odpovědné za tisíce obětí a rýsovala se perspektiva dalších tisíců mrtvých. V této situaci letecká intervence světového společenství mohla přinést rychlou a efektivní změnu.

Je to rvačka zahraničních zájemců o libyjské ropné zdroje? Je to spíš opačně, Kaddáfí preferoval americké ropné firmy, spolu s BP a italskou ENI. Nová vláda možná přestane uznávat staré závazky. Omezení těžby v důsledku bojů navíc zvedlo ceny ropy a společnosti si libují nad vyššími zisky. Nemá logiku spiknutí, kterým by si to chtěly zkazit. 

A nakonec ten Nicolas Sarkozy a jeho snaha strhnout pozornost na mezinárodní scénu, když je doma bit. Přísný Cole uvádí příklad z historie, na kterém dokládá, že někdy je jedno, kdo to je, neboť jde o to, co z toho vzejde: „Už se zapomíná, že z pohledu levice Winston Churchill zastával naprosto odporná stanoviska a byl nesnesitelným kolonialistou, který odmítal indickou samostatnost roku 1947. Jeho práce jsou plné rasistických stereotypů a dodnes mají hluboce urážlivý charakter. Přesto některé jeho intervence sledovaly vznešené cíle a měly prakticky jednotnou podporu levice. Spojené síly, které dnes odrážejí Kaddáfího, dělají správnou věc, bez ohledu na to, co si kdo myslí o některých individuálních představitelích.“  

Více informací najdete:

http://www.juancole.com/2011/03/an-open-letter-to-the-left-on-libya.html
http://www.juancole.com/2011/03/top-ten-ways-that-libya-2011-is-not-iraq-2003.html
http://www.democracynow.org/2011/3/29/a_debate_on_us_military_intervention
http://publica.cz/index.php/pdfpublica/pro-a-proti/166-pro-a-proti-co-ji-vylo.html