Záhada baronesy Taube, aneb fenomén naivní fifleny

Pokud se vezmou do úvahy všechna dosud dostupná literární a životopisná fakta, hlavně zaměření zde rozebíraných vzpomínek na porevoluční Rusko, sloužící k odhalení praktik a cílů židobolševické plutokracie, šlo o německou agentku, kterou převzala po r. 1920, a znovu po 1945 nějaká sovětská rozvědka (zpět), přičemž je možné, že původní hrdinka někdy (18. Května 1926, datum její emigrace z Ruska) někde zmizela v neznámu (viz ta rozdílná data narození a její možné úmrtí v Praze!). V polovině 30. let se sovětské, německé a monarchistické zájmy se sejdou dohromady a vzájemně se podpoří.

Název této drobné črty jsem si dovolil vypůjčit od samotné paní baronesy, které vydala své postřehy o svém životě v porevolučním Rusku v roce 1935 v Praze v ruštině, v r. 1941 v češtině, které byly opatřeny jejím doslovem, určeným výslovně českým čtenářům, vyzdvihujícím příznivé přijetí ruského vydání tohoto dílka v ruském emigračním tisku „Naše Vremja“ (Polsko), „Novoje Russkoje Slovo“ New York, „Rossija“ (New York), obsahující zajímavou narážku na Trockého, že přes jeho protisovětské knihy bylo zveřejněno oznámení v sovětských oficiálních „Izvěstijich“, že „Politbyro se rozhodlo vypláceti  soudruhu Trockému plat ještě po dva roky“ jako důkaz potvrzující, že do posledních dnů svého života byl činným agentem bolševiků, jako důkaz potvrzující slova agitačního komisaře z r.1918, že „naše spory jsou jen hrou“.      

Tyto postřehy lze nalézt dnes ve Slovanské knihovně pod příslušným  katalogizačním záznamem s portrétem autorky (Aničkova-Taube, Sofija Ivanovna, 1879-1957; Zagadka Lenina : (iz vospominanij redaktora) S. Aničkova (baronessa Taube). -- Praga : Izdanije Morskogo žurnala, [1935]. -- 223 s., [2] l. obr. příl. : portréty ; 22 cm. Česky pak publikace byla vydána v r 1941, tamtéž lze publikaci vyhledat pod příslušným katalogizačním záznamem s portrétem Lenina: [Aničkova, Sofija, Mluvila jsem s Leninem: redaktorkou, přednašečkou a tanečnicí v SSSR / S. Aničkova. -- Praha : Orbis. Do angličtiny je název překládán jako „The Enigma of Lenin“. e Slovanské knihovně jsou dále k dispozici od této autorky následující tituly: Bezkonečnost' - bez mgnoven'ja [Praga : Češskaja belletristika, 1928. 122 s.]; Sčast'je čoloveka [Praga : Morskij žurnal, [1930, po r. 1939? ].  167 s.]; [Zapiski molodjaščejsja staruchi / S. Aničkova (Baronessa Taube). -- Pariž : [s.n.], 1928 (L. Beresniak). -- 126 s.].

Jiné vědecké knihovny ve světě jsou na tom daleko hůře. Ani Alexejevova bibliografie ruské zahraniční literatury neuvádí více knižních titulů, jejichž původcem by byla baronka Taube. (http://www.pushkinskijdom.ru/LinkClick.aspx?fileticket=lEoa1BRlwDI%3D&tabid=10317 ). Přesto i výše uvedená bibliografie i výše uvedený knihovní katalog jsou velmi neúplné, chybí v ní nejméně tři tituly, přinejmenším jedna scifipovidka o a jeden scifiromán Komuna Pozemský svět, který měl být na pokračování zveřejňovaný v časopisu „Nové Jiskry“ a rukopis o Antikristovi, čtený v kroužcích monarchistů. V čtyřicátých letech sepisovala román O čem toskujet mir. Celá její pozůstalost včetně dokumentů týkající se jejího pobytu v Československu je uložena dnes na Kolumbijské univerzitě v USA.

Když se soudružka baronesa na strastiplné cestě za Leninem zastaví v Moskvě v bytě předsedy továrenského komitetu moskevské pobočky závodu Expedice, komunisty Bogdanova, „typického, velmi zatemnělého řemeslníka dřívější doby, bývalého člena strany sociálních revolucionářů (s.57), tak ho jeho manželka, zřejmě jinak velmi dobrá kuchařka, „zcela prostá vesnická žena, mladá a velmi nesympatická“, zeptá: „Kde jsi sebral takovou fiflenu? Bylo jich až běda, a jak je vidět, ještě je nechali na plemeno“ (s.60) „Já jsem byla nucena spokojovati se jen z předsedovy kuchyně vanoucí se libou vůní polévky a pečeně, které mi ovšem nenabídli“ (s.61). Mimochodem charakteristika nějaké vdané ženy jako mladice něco naznačuje o datu narození baronesy. 

Paní baronesa jako správná mánička rada provokovala své okolí: „Lilina, ještě ne stará Židovka bezvýrazného obličeje, pohlédnuvši na mé drahé kožešiny, které jsem si demonstrativně brala na sebe, když jsem navštěvovala různé komisaře, usmála se a vlídně mě vyzvala, abych si sedla“ (s.48)  Když jde v říjnu 1919 v podmínkách hrozícího vpádu Judeničovy armády do Petrohradu, což ji naplňuje radostným očekáváním (s.88-90) pod falešnou záminkou (vydání druhého čísla časopisu Nové Jiskry) žádat vojenského velitele Petrohradu v Gogolově ulici po třech dnech hledání v komunálních institucích Lotyše Českiu úspěšně o zapojení telefonu, oblékne si jasně červené šaty a vezme si takový výstřední klobouk, že tím doslova ohromí vojáka stojícího na stráži.    

Z črty „Mluvila jsem s Leninem“ vyplývá na první pohled, že tehdejší aktivity paní baronesy mohly být pravzorem pro všechna další hnutí vedených dle vzoru Charty 77. Význam i důvěryhodnost této spisovatelky, milovnice dobrých mravů a krásy  musely být v tomto případě velmi posíleny informacemi o osudech barona Sergeje Michajloviče Taube, který v letech 1918-1923 sloužil v Rudé Armádě a byl na konci 20.let souzen spolu s dalšími jako člen nelegálního kroužku, zabývajícího  do r. 1926 „posuzováním církevních a politických otázek v monarchistickém duchu a četbou takových antisovětských materiálů, jakými byl spis Antikrist od  Aničkové, přesvědčené  monarchistky“ (viz  webové stránky, věnované panu baronovi). 

Jak mluvit se Zinověvem

Název české verze této publikace „Mluvila jsem s Leninem“ je daleko přiměřenějším a odpovídajícími jisté rovině příběhu, který však pouze tvoří vnější rámec pro prezentaci názorů a osobnosti Zinověva. Základním předmětem zájmu této publikace není totiž Lenin, ale Zinověv jako nositel toho nejhoršího, co mohl přinést ruský komunismus lidstvu, a to právě v době ( 1935-1936), kdy byl souzen a odsouzen za kontrarevoluční činnost.

Zinověv s Kameněvem byli zatčeni a vyloučeni ze strany ve spojitosti s platformou Rjutina, na pět měsíců vyhoštěni z Moskvy a po prohlášeních, jež učinili v květnu a červnu 1933 znovu přijati do strany (Aragon, Luis. Dějiny SSSR v letech 1917-941. První díl. Praha: Mladá Fronta 1966, s.350-351), v lednu 1934 pak oba promluvili  na Sjezdu  vítězů (Tamtéž, s. 358), aby 15. prosince téhož roku byli v souvislosti s vraždou Kirova opět zatčeni spolu s dalšími a v lednu 1935 odsouzeni k pěti letům žaláře, v srpnu téhož roku stanuli znovu před  soudem, odsouzeni a popraveni.

Postava Zinověva je zde líčena tak, že každý proletář internacionalista i britský, francouzský i německý buržuj si museli zhluboka oddechnout, že taková figurka ve službách židovského kapitálu už opustila tento svět. Proletář pro rozmařilý způsob života a cynismus, buržuj pro snahy exportovat revoluci přinejmenším do Evropy.  Pokud navíc spisek „Mluvila jsem s Leninem“ se dostal do rukou sovětských představitelů v druhé polovině roku 1934, tak nutně sehrál stejnou úlohu, jakou hrál dopis Velkému Metaři v přípravách procesu se Slánským.  

  Soudružka baronesa hovořila s velitelem III. internacionály na podzim roku 1920 v přítomnosti dvou tajemníků v jednom z nejlepších pokojů hotelu Astorie, který Zinověvovi sloužil jako pracovna:

Baronesa: „Čeho je třeba, aby svět co nejdříve byl změněn v komunu?“

Zinověv: „Odstranit ze světa všechny nepřátele komunismu, nechť patří ke kterékoliv třídě a byť bylo k tomuto cíli nutno jednati jakýmikoliv způsoby“,

Baronesa: Odstranit, to znamená zničit? Dá se to však uskutečnit?“

Zinověv: Eh! Vypadalo to jako utopie, dokud Rusko nebylo v našich rukou. Teď je to jen otázka času, a to tím spíše, že všechny kapitalistické vlády pracují pro uskutečnění této ideje."

Baronesa:,,A jak přibližně mnoho času bude třeba na tento »úklid«?"

Zinověv:„Ne více než dvaceti pěti — třiceti let, půjdou-li věci tak jako nyní."

Baronesa: „A nemyslíte, že obyvatelstvo Ruska bude degenerovati za tak dlouhého revolučního období a za ne­dostatečné výživy a jiných pohrom, které nezbytně s tím obdobím budou spojeny?"

Zinověv: „A co je nám do toho? Bude vystřídáno jiným. Naše úkoly jsou širší. Nestaráme se o obyvatelstvo Ruska, nýbrž o celé lidstvo. Čtvrtstoletí úplně stačí, aby svět byl očištěn od parasitů a aby byl nově vy­chován."

Baronesa: „Čím se to nové lidstvo bude lišiti od lidstva dří­vějšího?"

Zinověv: „Tím, že bude žíti skutečností, nikoli klamy, které vytváří jeho fantasie."

Baronesa: „Bude míti nové lidstvo své náčelníky?"

Zinověv:„Bez náčelníka stádo může zabloudit."

Baronesa: „Ale vždyť nové lidstvo už nebude nerozumným stádem."

Zinověv: „I rozumné bytosti se mohou dáti nesprávnou ces­tou, když jsou shromážděny v masu."

Baronesa„Může však idea komunismu býti přijata v zemích, v nichž každý sedlák a dělník je vlastníkem? Budou drobní buržoové ochotni rozloučit se s majetkem, kte­rý si těžce našetřili?"

Zinověv: „Spíše než kdo jiný, protože drobný buržoa bude se chtít stát buržoou velkým,. A my mu zprvu řekneme totéž, co říkáme zde, to jest: „Ber!" A až nebude co" brát, my mu poručíme: „Odevzdej!" A když neodevzdají, sami si vezmeme, protože v té době budeme už ' dostatečně silni."

Baronesa: „Bude za nových forem života existovat indivi­dualita?"

Zinověv: „Pokud nebude na překážku obecenství."

Baronesa„Jaká bude v příští době ideální komuna?"

Zinověv: „Nu, na to je těžko stručně odpovědět. Celkem bude všem dobře, všichni budou mít všechno nezbytné k uspokojení svých potřeb."

Baronesa: „Fysických či duchovních?"

„Duch — duše — je pojem buržoasního světa. My známe jen fysické potřeby organismu: mozkové, ner­vové, žaludeční a pohlavní."

Baronesa: „Váš názor o ženě?"

Zinověv: „Když je nám soudruhem nebo prostředkem ob­čerstvujícím náš organismus, plní své určení, ale jest­liže se žena snaží státi se pro muže vzduchem, bez něhož nelze dýchat a žít, je na místě zabít ji jako je­dovatou zmiji. „Ale dnes už nemám více času. Jindy, až dopíšete svůj román, ještě s vámi o tom pohovořím. Jestli se nám váš román bude hodit, vydáme jej ve všech jazy­cích" (s.104-106).

Po svém návratu na pracoviště doplní předseda továrenského komitétu její znalosti o Zinověvovi docela zevrubně: „Zinověv je předsedou komunistické internacionály a zároveň je předsedou petrohradského sovětu. Jeho .nenahraditel­ný' bratr — Alexander Aronovič Radomysiskij, mimo­chodem řečeno před revolucí účetní bandážní dílny Markuse Zakse — zaujímá tato místa: místo ředitele společnosti pro vývoz obilí, místo ředitele petrohrad­ských kanceláří jatek a chladíren masa a místo ře­ditele kanceláře dopravního trustu. Druhý Zinověvův bratr je ředitelem dopravního oddělení Paláce práce. Zinověvův strýc je tamtéž přednostou státních jídelen. Bratr ženy Alexandra Aronoviče je inspektorem „Transportu" a konečně hlava této panující rodiny — Aron Markovič — je předsedou ředitelství opravní a stavební'dílny „Melioracija" a současně ředitelem mlékařské farmy Benoit. Zinověvova žena Litina, jak je vám známo, je komisařkou sociální péče, její bratr Ilja lonov je ředitelem Státního nakladatelství, druhý její bratr, Levin, je ředitelem zahraničního oddělení téhož nakladatelství, třetí její bratr je komisařem tisku a agitace. Tady máte dekrety, které zakazují ne­jen „hromadění funkcí", ale i usazování rodiny na teplá místečka. Dekrety se dělají jenom pro „maso pro děla" nebo proto, aby obratní lidé je obcházeli. Cožpak jsme hloupější než tato židárna, abychom to nedovedli také udělat?" (s.109)

Na jednom z literárních večírků se baronesa dozvěděla, že Zinověv, všeobecně známý svým rozmařilým zvířeckým životem, má čtyři kuchaře a svým vzezřením připomíná vykrmenou panskou Mimišku. (s.116) V roce 1925 zase dělníci ji informují, že válka by přinesla osvobození od sovětské vlády, ale že dávají přednost zahraniční intervenci: „Cizinci zavedou rychle pořádek a bez příčiny člověka ke zdi nepostaví. Zase bude majetek, člověk bude mít proč pracovat. Takový Angličan nebo Němec zadarmo člověka ovšem živit nebude, ale pro nic za nic zabíjet, jak se teď děje, také nebude a za práci přece jen něco dá. A teď by tě práci umořili, a při tom hladem umíráš. Ale podívej se jen, jak si vláda sama žije! Těm by se umřít nechtělo. Všichni sytí jsou a hladcí. Zinověv jaké břicho si vypěstil. Ani teď nemáme ruskou vládu, a nikdy jsme ruskou vládu neměli, protože i naší carové všichni byli původu ne zcela ruského“. (s.209-210)  

Ve svých autobiograficky laděných reportážích  autorka popisuje, jak „až do svého odjezdu z Ruska pořádala jsem v petrohradských továrnách, na venkově i ve svém bytě literární večírky [ jichž se účastnili na její pozvání např. v říjnu 1920 Alexandr Grin, 23.8.1880-8.7.1932, vlastním jménem Alexandr Stěpanovič Griněvskij, rusky: Александр Степанович Гриневский), autor romantických fantaskních románů a novel s dobrodružnou tématikou, od roku 1912 žil v Petrohradu a zde za deset let napsal mimo jiné tyto povídky: Modré kaskády Telluri, Xenie Turpanová, Ostrov Reno, Úžina mořských bouří, Kapitán Duke, Provaz, Koráby v Lisse. a Vsevolod Alexandrovič Rožděstvenskij, 10. 4. 1895 - 31. 8. 1977, básník a překladatel,  ve 20.letech pokračovatel akméistů, posléze reagoval na současnou problematiku (sbírka básní Granitnyj sad - Žulový sad, Žemnoje serdce Pozemské ;Rožděnstvenskij ji za to dokonce poděkoval básní (s.118)]  ustavičně jsem se stýkala nejenom se svými komunistickými představenými, se svými kolegy a se žáky kursů – s dělnickou mládeží, ale i  se sedláky, kteří se z hladovějících vesnic nahrnuli do stavebních družstev, v jednom z nichž pracoval můj muž, bývalý námořní důstojník. Představitelé vlády, kteří v těch dnech ještě pod sebou necítili pevné půdy, a proto si velmi vážili inteligence, jež zůstala na svých místech, a byli přístupnější a otevřenější než v pozdějších letech, ochotně hovořili se mnou nejen o mých služebních věcech, ale i o thematech, která mne zajímala. Netajila jsem se svými názory o tom, co se dělo v Rusku, a zvláště o teroru, a svou upřímností jsem si zčásti také získala důvěru těch, s nimiž také získala důvěru těch, s nimiž se musívala mluviti o komunismu. Já po každém setkání s nimi zapsala jsem pokud možno doslovně, co jsem od nich slyšela, načež jsem materiál ten prostřednictvím jednoho cizího diplomata posílala za hranice“ (s.6-7). Mohlo by jít zřejmě o německého konzula, s nímž se oficiálně stýkala v souvislosti z časopisem Ves Mir, který „vydávala finská akciová společnost „Slovo“ a finští občané a jejich majetek byl tehdy pod ochranou německého konzula“ (s.27)  

Jak psát o komunismu

Paní baronesa fungovala jako dobře zavedená agentura výzkumu veřejného mínění. Jako redaktorka a vydavatelka časopisu Ves Mir pro rubriku „Prosby z fronty“ například „stále jsem od vojáků dostávala četné dopisy, jejichž obsah se nesrovnával a někdy byl zajímavý pro sledování, jak agitace působila na mozky málo kulturní“ (s. 14).

Skutečně však musívala mluvit s představiteli vlády o komunismu?  Jednoho přinejmenším uháněla kvůli tomu měsíce.  Po zákazu vydávání časopisu Ves Mir se paní baronesa stala faktickou hlavní redaktorkou závodního časopisu tiskárny cenin Expedice „Nové Jiskry“,  „služba v továrně kromě platu poskytovala možnost při nutných projížďkách používati automobilu a koní, nakupovati v bohatě zásobeném továrenském družstvu a míti chlebenky a jiné potravinové lístky“ (s.41).

Její chlebodárci ale po ní požadovali tu verše od Gorkého, tu stať od Lunačarského, Zlaty Ionovny Zinověvové, komisařky sociální péče, či samotného Lenina. Jediným efektem její práce za půl roku (do setkání s Leninem) bylo vytištění prvního, a dle současných znalostí jediného čísla umělecko-literárního časopisu v červnu 1919, které bylo vydáno kulturně osvětovým oddělením výše uvedeného závodu (redaktor F.I. Skopov). Časopis si kladl za úkol šířit znalost o koryfejích ruské a světové literatury a malířství a rozvíjet v širokých masách umělecký vkus a lásku ke krásnu prostřednictvím popularizačních statí.

 Soudružce komisařce soudružka baronesa se svěřila, že sepsala fantastickou povídku o budoucnosti komunismu, „ale poněvadž nejsem obeznámena s Marxovým učením a podrobnostech bych mohla zkřiviti ideje socialismu, vykresliti obrazy, které by plně neodpovídaly příštímu životu, chtěla bych vědět, jak si budoucnost komunismu představují lidé, kteří nyní v Rusku přikročili k jeho uskutečňování. Jak bude lidstvo žíti v ideální komuně, až komuna ta se již bude zváti Pozemským světem“ (s. 49)

Soudružka komisařka nadějné autorce doporučí, aby si přečetla “víc naší literatury, pak se vám stane jasnou také morálka z ní vyplývající“. Její bratr Ionov ze Státního nakladatelství její výplod okomentuje hněvivě slovy: „Tahle věc s těmi svými veřejnými krmírnami, v nichž občané jsou živeni mlékem kojných, to je zlobná buržoasní karikatura velikých historických  událostí přítomné doby. Za tenhle nesmysl byste měla být strčena tam, kde byste měla čas rozmyslet si svá slova …“ (s..51)

Po těchto masážích sama autorka uzná, že „vzhledem k hladu a jiným blahům, které darovali komunisté, moje povídka skutečně byla zlomyslnou satirou na to, co se nyní dělo“ (s.51). Ale „pohybujíc se půl roku v komunistických kruzích, které byly dobře informovány o povaze a dokonce i o intimním životě představitelů vlády, věděla jsem, že  komisař tisku, mladší bratr Liliné, tedy Zlaty Ionovny, pro své dohodářské tendence byl ve straně považován za menševika, ale byl velmi ceněn svou revoluční minulost, pro svůj výjimečný agitátorský talent, pro velkou odvahu, kterou projevil při srážkách s bílými vojenskými oddíly (v Krasnem Sele), při útěku ze Sibiře a v jiných případech, a pro svou znalost jazyků, která mu s pomocí výše uvedených vlastností dovolovala, aby agitoval v cizích armádách a mezi zahraničními dělníky. … přes svou blízkost k Zinoněvovi neudělal velkou kariéru, neboť hlásal dohodu s nepřátelskými třídami a byl pro soukromý obchod  - „dokud komuna nebude pevně státi na nohou“. (s.52)      

Konečně lze určit, komu připsat autorství NEP, respektive komu bylo připsáno v r.1935. Lenin to nebyl, pouze asi podlehl kouzlu široké Zinověvovi rodiny, jak ji baronese popsal později předseda továrenského komitétu Expedice (viz výše)

Jak cestovat za Leninem

Přesto paní baronesa „v těch letních dne, kdy komunisté bojovali s bílými o Krasnuju Gorku (v červnu 1919) – poznámka J.Ř.), naslouchajíc palbě děl …  a stále ještě, stejně jako jiní, jsouc přesvědčena, že bolševická vláda se neudrží, usmyslila jsem si požádat továrenský komitét, aby mne neprodleně poslal s nějakým úkolem do Moskvy, abych ještě viděla Lenina hlavně, jestliže se k němu dostanu, abych ho poprosila o odpovědi na zajímající mne otázky o budoucnosti komunismu. V těch dnech jsem začala psát velký fantastický román se sociálním sujetem. V první jeho části nebylo nic  protikomunistického a části další jsem hodlala dopsati po pádu bolševiků, nebo po útěku do ciziny“ (s.55).

Dle otištěné faksimile potvrzení (s.58) vydaného předsedou továrenského komitétu Expedice přípravny státních papírů v Petrohradě, Fontanka 144, telefon 46954 v Ruské socialistické sovětské federativní republice (podle ruského originálu Российская Социалистическая Советская Федеративная Республика) dne 6. srpna 1919, č.9765, kulaté razítko, dále podepsáni ředitel expedice, ředitel kanceláře, tajemník „Expedice přípravny státních papírů potvrzuje, že předložitelka tohoto, redaktorka časopisu „Novyje Iskry“   Sofia Ivanovna Taube (Aničková), zde před svědky vlastnoručně podepsána S. Taube (Aničková) (v ruském originálu je přetištěn přímo její podpis), posílá se v služební věci do Moskvy, aby se tam obeznámila s tamnějšími nakladatelstvími Ruské sovětské republiky. Expedice žádá všechny sovětské, vládní instituce a úřední osoby, na něž se obrátiti soudružka S. Taube uzná za nutné, aby ji poskytovaly všeliké přispění pro splnění vloženého na ní úkolu, pro rychlejší její přibytí na místo určení a pro její ničím neztížený návrat do Petrohradu. (s.59)

Nebáli byste se o paní baronesu? Naprosto oprávněně, neboť ten hlavičkový papír je buď falzum, nebo pochází z doby před přijetím Ústavy Ruské socialistické federativní sovětské republiky z 19.července 1918, kdy alternativně bylo občas použito pojmenování Země Sovětů jako Ruské socialistické sovětské republiky. Že by ale při tehdejším nedostatku papíru bylo vytištěno ne dříve než v druhé dekádě ledna 1918 přinejmenším 10 000 formulářů s touto hlavičkou, tak o tom lze přece jenom také úspěšně pochybovat.

To, že soudružka baronesa věděla, že má její pověření jisté formální nedostatky, svědčí její subjektivní pocit při kontrole jejich dokladů v Kremlu: „Čekista si pozorně přečetl svůj mandant i jiné moje dokumenty a po jistém váhání ještě jednou na mne vrhl zkoumavý pohled a vydal mi osm propustek. Propustky ty odebírali strážci stojící na mé cestě, až jsem se nakonec dostala do kanceláře, v níž čekisté znovu prohlíželi mé dokumenty a znovu mne vyslýchali“ (s.65).

Zvláštní také, že soudružka baronesa se ještě předtím zkontaktovala přes bývalou spolupracovnici časopisu Ves Mir s jejím nynějším nadřízeným, s inženýrem, který ji měl sdělit: „Mám styky s Kremlem, výborně znám řád, který tam panuje, a vím, že od té doby, co na Iljiče byl spáchán atentát, dokonce i osoby proletářského původu těžko se k němu dostávají“ (s.63).

„Vědouc, že stejně jako všechny, kteří chtějí být přijati Leninem, sleduje mne nedřímající oko Čeky, vynasnažila jsem se pokud možno od sebe odvrátit podezření z nespolehlivosti. K tomu cíli, využívajíc toho, že příroda mne neobdařila solidním zevnějškem, oblékla jsem si křiklavé, nafintěné šaty, které vnukaly myšlenku, že smýšlení jejich nositelky nemůže míti nic společného s teroristickými záměry“ (s. 65).  

Jak dostat komisaře do rudého nebe

Přemýšlení o teroristických záměrech by tam tedy bylo, jenom je bylo třeba dobře zakamflovat. Soudružka baronesa s tou teroristickou činnost měla své zkušenosti, věděla o ní své.

 Její první tiskový dozorce, komisař tisku Vladmir Volodarskij, vlastním jménem Moisej Markovič Goldštejn, 1891-1918 „elegantně oblečený mladý žid s obličejem až chorobně nervosním“ (s.27), jehož  jako „vůdkyně spolku, který bojoval proti krutosti a který nelegálně fungoval dále“ (s.26) vyzve, aby zastavil štvaní v tisku, popuzující lid proti důstojníkům a inteligenci, na což ji sděli, že „starou ideologii je možno z vás vykouřit jen dýmem střelného prachu, což jsme dělali a budeme dělat až do vítězného konce, tj. do světové revoluce. … Revoluční stavby se stmelují krví, nikoli růžovou vodičkou“.

Je možné, že soudruh komisař se šibnutými preferencemi podobně jako Jiří Wolker trpěl tuberkulozou, kterou zřejmě chytl v carském kriminále v podstatě za politickou agitaci mezi dělníky, a že mu tedy už bylo všechno jedno. Baronesa musela něco vytušit, protože hrdina jejího budoucího románu („tvůrce světové revoluce“) o budoucnosti komuny páchá sebevraždu pro ženu (Krupskou ???) vlivem nervového onemocnění. K tomu Lenin poznamenal, že „pro skutečného revolucionáře žádná žena nemůže soupeřit s revolucí“. 

Soudružka baronesa: „Ale to tedy ani ti, kteří se ideově přimkli k vám, dříve či později neujdou osudu vašich nepřátel, neujdou mu proto jen, že byli vychováni podle jiné ideologie“.

Soudruh komisař: „Revoluce vyžaduje oběti, a my jsme povinni jednati podle jejich zájmů“.

Soudružka baronesa: „Co si však o takovém přinášení obětí pomyslí Evropa?“

Soudruh komisař: „No, s tou se rychle shodneme, až toho bude třeba. Několik almužen rychle jí zavře ústa“.

Na dalších pracovních poradách s touto představitelkou „reakčních baltických baronů“ (Bruce Lockhart) poukáže soudruh komisař, že „ani vy, být na místě vlády, bezpochyby nenechávala na pokoji nepřátele, bouřící se proti novému řádu, aby mohli pokračovat ve své činnosti. Kterak to, že při svých názorech a při své smělosti dosud jste nezosnovala bělogvardějské spiknutí?

Soudružka baronesa: „Nezměníte-li svou taktiku, třeba k tomu dojde“.

Soudruh komisař: „ „Nu, ani myslit na tom vám neradím, je vám známo, jak se vypořádáme se svými nepřáteli, nechať se skrývají pod maskou jakkékoliv nevinnosti“

Na dalším setkání se soudruh komisař nevinné fifleny, kterou tím silně poplaší, při příležitosti kontroly obsahu jednoho článku se optá:

„Slyšel jsem, že máte obraz od Rubense. Jestliže je pravý, tak vám ho musíme rekvírovat pro jedno komunální museum. Pozítří kolem deváté pojedu kolem vašeho domu do redakce „Krasná Gazeta“ a článek vám přivezu. Při té příležitosti osobně se podívám na Rubense a také na to, zda-li se v komuně buržoazním spisovatelům žije opravdu tak špatně, jak do světa vykřikují naší nepřátelé. Jenom mějte na zřeteli, že stane-li se mi něco ve vašem bytě, až vstoupím do vašeho domu nebo až budu z něho vycházet, budete se za to odpovídat podle veškeré přísnosti revoluční doby. A to, co jsem řekl, zapamatujte si a častěji to opakujte lidem stejně s vámi smýšlejícím, kteří se děsí teroru.“

Soudružka baronka, které nebyly nepříjemná setkání „za oficiálních okolností, a on byl objektem mých pozorování, nemohla potlačit v duši pocit bezmocné zlosti, že proti své vůli bude muset ve svém bytě (v němž byla právě prováděna pečlivá prohlídka), přijmout vraha, jehož obyvatelstvo Petrohradu nenávidělo jako morálního viníka nesčetných vražd“, má pro tentokráte velké štěstí: „Večer asi dvě hodiny před komisařovým příjezdem, zaběhl ke mně jeden z mých spolupracovníků, aby mi sdělil sensační novinku: Volodarskij byl zabit pumou, která byla hozena do jeho automobilu“. (s. 26-31). Mezi jejími spolupracovníky byli i bývalí novináři, kteří ztratili díky tlaku Volodarského na omezování buržoazního tisku zaměstnání a které laskavá baronesa přijímala k sobě na účet tiskárny cenných papírů.

To, co se stalo 20. června 1918, je popsáno zde

(http://funeral-spb.narod.ru/necropols/marsovo/tombs/volodarsky/volodarsky.html; http://kuraev.ru/index.php?option=com_smf&Itemid=63&topic=472354.0 [Юрий Чекалин, Загадка убийства Володарского, publikováno od r.3.1.2011).  Tyto materiály však neberou do úvahy svědectví soudružky baronky, z něhož vyplývá, že veškerý pozdější bílý i rudý teror měl jedinou příčinu: hrozba exekuce obrazu od Rubense v bytě baronesy, která ani nevěděla, zda se jedná o kopii, či originál .

Jak už pouze z časových souvislostí vyplývá, událost se odehrála v těsné blízkosti jejího bydliště. Došlo k tomu u domu č. 13 v Прямом переулке, kde žil Pavel Michajlovič Peščerov (Павел Михайлович Пещеров, svědek). Podle něj současně Marie Ivanovna z Ивановской улице mohla vše vidět lépe.

Dále jedině soudružka baronesa mohla vědět, kudy komisař může jet, pokud pojede k jejímu domu a kdy.  Aby soudruh komisař soudružce baronese mohl dovézt článek, tak pro něj musel zajet nejprve do redakce. Její přátele, aby vyloučili jakoukoliv spojitost s baronesou, museli komisaře odchytit ještě před jeho návštěvou redakce. Pro nepředvídané zajíždky jeho automobilu došel benzín, což se stalo 100-150 metrů od místa, kde již pět hodin čekal na Volodarského terorista, údajně člen strany pravých eserů. V sedm hodin unavený atentátník pochopil, že komisař z nějakých příčin zrušil jízdu do práce. Už se chtěl vrátit domů, když uviděl stojící automobil Volodarského. Terorista, vyzbrojený browningem a granáty, mu vyšel v ústrety a vypálil do komisaře kulky, napuštěnými jedem z kurare. A jeden granát použil při útěku, aby se zbavil pronásledovatelů.

Jak pohovořit s Leninem

Když takto byla zbavena mravně pohoršená baronesa problému s lupičem svého milovaného Rubense s pomocí svých přátel, tak o to kurážněji si mohla počínat v kremelských zdech, kde se z ní stala expertka na bezpečnostní systém. Lze se pokusit její pohyb zmapovat díky níže uvedené zmínce o pobytu Lenina v Gorkém, který se odehrál dle jeho biokroniky (viz http://leninism.su/) mezi odpolednem 23.8.a dopolednem 26.8.) Příslušné časové údaje jsou vloženy do citací v kulatých závorkách. Jenom by mě zajímalo, jak soudružka baronesa to dělala se spodním prádlem a jak měnila ty křiklavé, nafintěné šaty, v nichž mimochodem předtím spala i ve vlaku cestou do Moskvy.  To snad do té Moskvy musela táhnout lodní kufr, včetně celého svého bohatého literárního díla.

Třetího dne (10.8) po příjezdu do Moskvy (v žádném případě tedy ne dříve než jejího odjezdu 7.8. z Petrohradu) dosáhne téměř vytoužené mety, převezme ji do péče „mladý typický Žid, zřejmě tajemník, kterému vysvětlila účel své návštěvy (s.65-68):

Soudružka baronka:“Dělníci mi uložili, abych soudruhu Leninovi předložila první číslo časopisu, který vydávají svým nákladem, a abych ho požádala, aby pro příští číslo napsal článek o hospodářských otázkách“

Soudruh tajemník (po nějaké době): „Iljič je dělníkům za to věnování velmi vděčen. Časopis se mu líbí a po zasedání určitě vás přijme“. Mimochodem, baronesa ten den má spatřit Kameněva, který deputaci rolníků k Leninovi objasňuje, že o svém problému mohou hovořit s nim, že „nemám kdy dlouho s vámi rozprávět. Já jsem ve Svazu zrovna to, co Iljič, a také mohu rozhodovat všechny otázky“. 

Soudruh tajemník 10.8. (po dvou třech hodinách): „Teď jsou již čtyři hodiny. Ijič je již velice unaven a prosí Vás, abyste přišla za dva dny“ Ale dle Leninovy biokroniky se toho dne žádné zasedání nekonalo, den předtím naopak se Lenin rekreoval v Gorkém.    

Když tam baronesa přijde (12.8.), tak tajemník opět sdělí, že „Ijičovi dnes není dobře, zase ho začala zlobit rána, kterou utržil, když byl spáchán atentát na jeho život. Přiďte zítra“ (13.8). Dle biokroniky ten den toho moc neudělal, pouze si přečetl seznam zatčených členů rodin účastníků kronštadtského spiknutí a další dokumenty.  Ještě v noci pracuje, piše telegram revolučnímu vojenskému sovětu Jižního frontu v souvislosti s přípravou ofenzivy proti Děnikinovi.

„Po celý týden (13.8-19.8) den co den jsem chodila do Kremlu, ale mé přijetí stále bylo odkládáno. … Majíc na paměti, že na tajemnicích za všech režimů mnoho záleží, a dozvěděvši se, že Leninův tajemník se zajímá o literaturu, věnovala jsem mu sbírky svých veršů a povídek. V rozhovoru s ním otevřeně jsem přiznala, že o setkání s Leninem mně jde ani tak proto, abych dostala článek“, ale proto, abych pro další rozvinutí svého román Komuna Pozemský svět, který má být otiskován v časopise Nové Jiskry, získala přesných informací o tom, jak budoucnost Komuny si představuje jeho tvůrce.  Soudruh tajemník mi poradil, abych rukopis příštího dne (20. 8.) přinesla do Kremlu, že si ho večer sám přečte a snad se mu ho příležitostně podaří ukázat Iljičovi, který někdy čte beletrii, aby se rozptýlil“.  

Ten týden sice měl Iljjič napěchovaný časový program, ale přece jenom mohl dát přednost fifleně před četbou prosby rolníka Romanovského o vrácení koně, zrekvírovaného Rudou armádou (13.8),  usedlou a solidně vypadající Krupskou (polovina srpna) a četbou knih, mezi jinými „Zločinů kapitalismu“ od Charlese Fouriera.

„Když jsem odevzdala svůj román  (s.68), a pak znovu přijela, tajemník mi oznámil, že  pozítří (26.8.) ji Iljič přijme, cítí už se značně lépe, včera si vzal do Gorek (23.8.) se sebou svůj román a shledal jej velice zajímavým“(s.68). „Den poté (25.8.) tajemník mne jako obvykle přijal v přijímacím pokoji, ale pak mne poslal zpět do kanceláře, kde čekisté prohlíželi dokumenty“.

Baronesa dostala jídlo, kupu sovětských časopisů a pokyn, že zde bude muset přenocovat, že si ji Iljič může nechat předvolat třeba v noci. V noci ji prohlédnu kabelku jakoby omylem, což mělo být důvodem pro poskytnutí toho noclehu a konečně „po obědě (26.8.) byla jsem konečně dovedena k Iljičovi … a přijata v nevelkém salonu za přítomnosti svědků, tajemníka a rudého důstojníka, který si pozorně prohlížel revolver za přítomnosti svědků. Dychtivě jsem se pohledem vpila v jeho tvář a nenašla jsem v ní nic výrazného. Tupý výraz, apatie a podivný, vychytralý úsměšek, v němž, jak se mi zdálo, bylo něco nenormálního“ (s.71-72).

Ještěže si čeští čtenáři memoárů baronesy „Mluvila jsem s Leninem“ mohli opravit tento dojem pohledem na Leninův portrét na obálce knihy. Naopak čtenáři knihy Dějiny Ruska z roku 1998 dle tam publikované fotografie koryfeje by mohli dojem baronesy pouze potvrdit. Podle biokroniky Lenin ukončil svůj pobyt v Gorkém (započatý 23.8)), kde mimochodem stále něco spisoval a úřadoval, v dopoledních hodinách 26.8.  I po setkání s baronesou ještě studoval a podepisoval různé materiály. Shodou okolností tentýž den obdržel materiál o práci komunistů v Petrohradu, který se zmiňoval o subotnicích, tedy o dobrovolné práci ve prospěch společnosti, kterou Lenin označil později za charakteristický znak pro komunismus. Setkání s baronkou se ukázalo být velmi inspirativní. Již 20. prosince 1919 napsal, že „komunismem nazýváme takový řád, v němž si lidé zvykají plnit společenské povinnosti bez zvláštního donucovacího aparátu, kdy bezplatná práce ve prospěch celku se stává všeobecným jevem“ (Aragon, L. o.c.,s. 199).

Ano, tak tohoto stavu na počátku XXI. Století, přesně jak Lenin předvídal, bylo dosaženo. Sociologické výzkumy potvrzují, že valná většina lidí má pocit, že není za svou práci přiměřeně odměňována. Případně dárci práce se tváří, že už platit za práci je naprosto zbytečné, že má lidem stačit ke štěstí, že vůbec mohou pracovat.  Ve světle této skutečnosti nelze označit za překvapující průběh a závěr dialogu mezi Leninem a baronesou (s.73-74):

Lenin: „Vy, jak se zdá, chcete vykreslit budoucnost komuny po světové revoluci?“

Baronesa: „Ano, již v její ideální podobě. A abych ten obraz nepokazila svou nevědomostí, chtěla bych dříve dostati od vás pokyny?“

Lenin: „A máte nějaký plán?“

Baronesa:  „Ne, sestavím jej teprve tehdy, až od vás uslyším, jak se bude utvářet život komunistů XXI. Století. Zdali na příklad budou míti své vedoucí a jak se projeví jejich povinnosti.“

Lenin (pozorně se dívaje): „A jak to vykresluje vaše představivost?“

Baronesa: „O tom jsem ještě nepřemýšlela.“

Lenin (netrpělivě): „Ale nemůžete přece vědět, zdali váš román skončí zkázou nebo triumfem  komuny.“

Baronesa: „Chci svůj román zakončiti tím, že Mark (hrdina románu, uskutečnivši světovou revoluci), jenž, jak je vám známo z první části románu, byl v našich dnech uspán pomocí anabiosy, periodicky vždy za 50-100 let jest probuzen. Nejsa spokojen tím, co vidí, Mark po probuzení po každé prosí, aby byl znovu uspán, až se probudí již v komuně dokonalé. Potom, uspokojen svým okolím, rozhodne se bdíti již až do smrti.“

Lenin (po chvíli mlčení, zadumčivě se dívajíc na baronesu, zběžně popoohlédnuv k důstojníkovi a tajemníkovi, hlasem ještě tišším): „A já bych román zakončil jinak: Je třeba, aby probudě se naposled a dohledna na vše kolem, poprosil … aby byl uspán navždycky“.

Baronesa, takto nečekaně těžce zkoušená vůdcem světového proletariátu, který ji jako správný politik řekne jenom to, co sama chtěla slyšet, se po návratu domů do Petrohradu, seznamuje s obsahem rozhovoru vedení Expedice a ptá se na vysvětlení: „Nerozluštíte-ji snad vy? Tak nesouhlasí s jeho jednáním, že já sama tento úkol nerozřeším za nic na svět“.

Ano, soudružko Taube-Aničková, učit se, učit se, učit. Marxismus nikdy netvrdil, že za prvé sociální revoluce jsou jediným řešením, za druhé že komunismus nemůže vyčerpat své možnosti, pouze tvrdil, že se jeho proměny obejdou bez sociálních revolucí, protože se v něm nebudou vyskytovat třídní antagonismy. Mimochodem, právě v době její návštěvy Lenin  musel doslova hýřit optimismem, co se budoucnosti komuny týče, protože kromě přípravy ofenzivy proti Děnikinovi se věnoval problematice využití nerostného bohatství Ruska v delší časové perspektivě.

Předseda opáčí, že „vypadá to tak, jako by měly pravdu pověsti, podle nichž je úplně v rukou té bandy a mluví a dělá, co mu poručí. Kdopak ví! Nám do toho nic není. Horší je, že nám dýchat ani nedají. Zinověv nám zrekvíroval papír, který si vyžádal pro tištění časopisu Tretij International, jeho četba přinese dělníkům větší prospěch než výmysly buržoasních škrabalů. Časopis Novyje Iskry nelze tisknout ani na odřezcích papíru, teď k tomu není vhodná chvíle, vláda je poplašena pověstmi o nové ofensivě bílých a patrně nebude povolná.“.

Načež baronesa si vzpomene, že „v Petrohradě kolovaly úporné pověsti, že Lenin byl podplacen jakousi organisací, která je činná nikoli ve prospěch ruského národa, nýbrž pro své vlastní cíle, a ve vesnicích sedláci říkali, že komisaři-Židé, kteří uchvátili vládu, nedovolují Leninovi dělat to, co by dělat chtěl“ (s.76-77)

Jak se Židé účastnili ruské revoluce a jak připravovali revoluci světovou   

Později v roce 1925 v rámci svých výzkumů religiozity ruského obyvatelstva „jednoho dne v té době, kdy jsem se zabývala studiem různých náboženství, v našem bytě se konala schůze domovního komitétu. Občasné ty schůze se konaly postupně u všech nájemníků, kteří měli velké byty. Já jsem se tomu mohla vyhnouti, neboť jsem mohla využít svého postavení v Expedici, ale nechtěla jsem, poněvadž jsem se zajímala o náladu dělníků, kteří do těch schůzí chodili. Tentokrát se mělo ve schůzi jednati o otázkách pro každého důležitých, což do ní přivedlo většinu obyvatelů našeho domu. Mezi nimi byl také známý milionář Žid N., jenž obýval jedno celé poschodí nad baronesou“.   

Jak už víme, konali se v jejím petrohradském bytě literálně umělecké sešlosti a v domě kypěl živý společenský život. Jak však vypadal byt, vybavený telefonem (s.9), a dům, v němž paní baronka bydlela spolu s manželem a služebnou, možná i s lokaji ? To se dozvídáme postupně:  13. února 1917 “uslyšela jsem zvonek u zadních schodů. Otevřela jsem dveře. Vběhl do nich policejní inspektor, který bydlil v našem domě a nejednou mi prokázal malé úřední úsluhy …  ,v domě je prohlídka´, vrhl se do pokojíku mé služebné. Na druhém konci mého bytu, u hlavního vchodu, znovu zařinčel zvonek  … část příchozích zamířila k pokojíku mé služebné. …  prohlídka již byla dávno skončena, lidé, kteří se znovu objevili v předsíni , cosi mi řekli a odešli … šla jsem do pokojů, v nichž byla dělána prohlídka, a … objevila jsem, že zmizela láhev vína  … a zmizely hodinky“ (s.10-12). „V roce 1918, kdy začalo ve větší míře rekvírování domácích zařízení a nastěhování do bytů, po prvé jsem musila zajíti do Smolného.  Obrátila jsem na bytové oddělení s prosbou, abych jako redaktorka byla zproštěna toho, že by mi do bytu vtrhli cizí lidé. V čele bytového oddělení stál jeden námořník, zevnějškem velmi hrubý a nesympatický, který aktivně napomohl revoluci: Listinu, která vás zprostí nastěhování a rekvisice, vydám vám jen proto, poněvadž třebaže jste byla třídním nepřítelem, k lidu jste se v dřívější době chovala poměrně dobře. Vždy jsem čítal váš časopis a vím, že jste v něm otiskovala také věci našinců, které v jiných redakcích ani přes práh nepustili. Tak jsem k svému překvapení dostala to, čeho neměli ani mnozí ze strany a bez překážek až do svého odjezdu z Ruska jsem používala svého bytu a svého bytového zařízení“. „Zůstalo mi jen několik drobných věciček a perleťový náhrdelník, který jsem zahrabala mezi kořeny palmy, jež stála v mé ložnici“ (s.23) „Jednou za nočního vpádu do mého bytu … dva vojáci se v pracovně pustili do prohlídky skříní s knihami a psacího  stolu“ (s.24)

Baronesa Taube už o svém návštěvníkovi milionářovi N. mnoho slyšela a zajímala se „o něj jako o typ pro mne zcela nový. Před revolucí vyvážel do ciziny dříví. Za jeho mnohamilionové dary na školní ústavy byla mu dána vy­soká hodnost, které se však zřekl. Dokonce i mnozí členové carské rodiny byli s ním osobně známi. Než — jak mi bylo vyprávěno — přes ustavičné své styky s cizinci židovský ten milionář zůstával vě­ren zásadám a tradicím patriarchálního Židovstva, je­ho fanatické náboženskosti a jeho světovému názoru. Zevnějškem to byl starý, velmi typický Žid, anglisovaných způsobů. Když přisel do schůze, přistoupil především ke mně, „aby se se mnou seznámil jakožto s paní bytu". Při zahajování schůze mne požádal, aby si směl sednout vedle mne, a k velkému mému údivu začal mi povídat o různých, se schůzí nijak nesouvisí­cích věcech, nevšímaje si řečnícího předsedy-komunisty. Rozhodla jsem se využíti seznámení s ním pro své studium talmudu a poprosila jsem ho, aby mi řekl, kde bych mohla dostat nejpřesnější překlad toho uče­ní. „Všechny překlady talmudu jsou více méně zkomo­leny," odpověděl mi. „A na prostudování talmudu je třeba celých let. Ale jestli chcete, já sám vás mohu obeznámit s talmudem povšechně, s jeho, abych tak řekl, podstatou." Neopomenula jsem ovšem využíti příležitosti dostat informace, o něž mi šlo, od člověka tak kompetentní­ho a při tom ho lépe poznat. V určený večer Žid se ke mně dostavil s velkým starým foliantem talmudu v hebrejském jazyku.

Milionář N.:„Především vás musím upozornit„že napadne-li vás, až se obeznámíte s talmudem, přestoupit k židovství, Židé stejně se na vás nebudou dívat jako na rovnoprávného člena své rodiny. Změna nábožen­ství nemůže totiž změnit v člověku složení krve. A kromě toho na přeběhlíky k jiné víře pohlížíme s po­hrdáním.

Baronesa: „Ale vždyť mezi Židy vždy bylo mnoho takových „přeběhlíků" — odpadlíků . . ." Milionář N.: „To je něco zcela jiného. Žid může z důvodů čistě praktických třeba desetkrát změnit náboženské vy­znání, a přece vždycky zůstane Židem. Lidé jiných ná­rodností při změně náboženství někdy doslova se pře­rodí. Znám na příklad mohamedány, jejichž povaha se změnila k nepoznání, jakmile přijali křesťanství. Dá­le, aby vám naráz byl jasný všeobecný, abych tak řekl, typ Židovstva, musíte si zapamatovat, že Jehova není ústupný křesťanský bůh, nýbrž bůh pomsty a hněvu." Kristus také nebyl takový mačinka, jak ho líčí národy, které nepřihlížejí k jeho židovské­mu původu. Národy ty po staletí zkřivovaly jeho uče­ní, přikládajíce svému bohu národní vlastnosti vlast­ní nikoli jemu, nýbrž jim samým. Žid nemohl býti takový, jak ho líčí křesťané, vždyť příkaz „Oko za oko, zub za zub!" je jedním z Mojžíšových zákonů, které jsou pro Židovstvo nejcharakterističtější a hlu­boce jsou Židovstvem ctěny. V zákonech těch není ani stopy po nasládlé mírnosti „křesťanského", aby se tak řeklo, Krista."

Baronesa: „Podle příkazu ,Oko za oko, zub za zub!' jedná také sovětská vláda, může-li se věřit pověstem. Vy jste ovšem jistě slyšel, že obyvatelstvo bolševický teror vysvětluje tak, že Židé se Rusům mstí za někdejší židovské pogromy."

Milionář N.:„Možná, že je tomu tak, a bylo by to také docela přirozené a zákonné: ten, kdo nedbá přikázání: ,0ko za oko, zub za zub!', konec konců přijde o zuby a je zakousnut těmi, kteří zuby mají. ,A co­pak je na pomstě špatného? Život je boj, a boj vždy bývá krutý. O tom přece svědčí i slova vašeho Krista: „Nepřinesl jsem na svět mír, nýbrž meč," a „potrestání za hříchy" je také msta. To je jedna z oněch nečetných vět Evangelia, které náhodou zůstaly uchrá­něny zkomolení, proto také naprosto neharmonují s ostatním učením. Proto také tuto větu, jejíž smysl je jasný, křesťané se snaží „rozluštiti" a nalézti v ní „skrytý význam", který by neodporoval nesmyslné­mu, Kristovi neprávem přikládanému příkazu „Uhodí-li tě kdo v jednu tvář, nastav mu druhou!" Sama vidíte, že tyto dvě věty se logicky nedají sloučit. Kristus, jenž velmi dobře znal své soukmenovce, jistě chá­pal, že jeho učení by nemělo pražádného úspěchu, kdy­by své soukmenovce počal učiti takové hlouposti. Žid .na jeden úder odpovídá údery desíti, jinak by ani ne­byl Žid."

Baronesa (se smíchem)„Ale vždyť se stává, „ ruce jsou příliš krátké, než aby bylo možno úder opla­tit Co potom ? Nezbude než se zalknout neuspo­kojenou zlobou?"

Milionář N.: „To by také bylo hloupé. Rozumnější je nasadit si škrabošku křesťan­ské pokory, a pak nepřítele uštknout tak, aby přestal dýchat.“

Baronesa „Cožpak v židovství všecko je založeno na zlobě a mstě?"

Milionář N.:„Nikterak. Tohle, jak jsem vám už vysvětlil, je jen povšechný typ Jehovy, ale Jehova dovede býti také dobrý k těm, kteří plní jeho vůli. Vždyť mnohé krásoduché pravdy Evangelia jsou celé vzaty z talmudu."

Téhož večera dostalo se mi poučení, že rod N. „je aristokra­tičtější než mnohé rody, které se pyšní tím, jak jsou vynikající, neboť vzal svůj počátek od krále Salamou-na." A také jsem se dověděla, že bolševici na vlastní žádost N. „pro bezpečí" do bvtu, v němž bydlil se svou provdanou dcerou, nastěhovali námořníky. „Ruský lid je dravá šelma, a v souvislosti s událostmi mohlo by dojíti k nějakým výtržnostem proti Židům". Dojem, kterým na mne N. působil, úplně se shodo­val s tím, co jsem o něm slyšela, t. j. byl to člověk, u něhož evropská kulturnost podivně byla spojena s jakousi biblickou primitivností a skutečně téměř fanatickou náboženskostí. Charakteristickým však jeho rysem bylo hluboké pohrdání lidmi, které se někdy vyskytuje u osob, jež vládnou velkým kapitálem a neznají žádné závislosti. Tím zřejmě byla později také vyvolána jeho skoro cynická otevřenost vůči mně, při níž nechtěl „ponižovat se lží". A myšlenka, že patří k národu, „který bvl Bohem povolán k vyko­nání velkého poslání a poslání to již plní," — vyvo­lávala v tom naprosto ne hloupém člověku hrdost, kte­rá hraničila s velikášstvím. Tyto jeho rysy byly ovšem známy a pravděpodobně byly nepříjemné jeho dceři. Proto snad každé chvíle mu telefonovala a prosila ho, „aby se neza­seděl". Po celý měsíc skoro každého večera svědomitě jsem s N. studovala talmud. Jestliže mé úspěchy nebyly velké, nebylo to mou vinou. Pochváliv mé „umění poslouchat" N. každé chvíle „se uchyloval od thematu", mnoho povídal o sobě sa­mém a o tom, co pro mne bylo hotovým odhalením, ačkoliv odhalením rázu nikoli náboženského. Když jsem jednou řekla, že podle mého pozorování dokonce i ti Židé, kteří jsou okolnostmi nuceni poni­žovat se před lidmi jiných národností, ve svém nitru: lidmi těmi pohrdají a jsou hrdí na svůj židovský pů­vod, N. to potvrdil a dodal: „Je to zcela přirozené u národa vyvoleného Bohem samým."

Baronesa: „Sovětská vláda však zřejmě nesdílí tohoto vysokého mínění o Židech, protože místo aby se pyšnila svým židovským původem, všemožně se snaží skrýti jej, hlásá internacionalismus a v žádné bohy nevěří, jak lze souditi z toho, že pronásleduje náboženství."

Milionář N.:„To dělá proto, že musí jednat podle potřeb přitomné chvíle. Majíc co dělat nikoli se židovským, nýbrž s ruským a s jinými ještě národy, aby u nich podpořila ideu světové revoluce, chtíc nechtíc musí hlásati něco jiného, než co chce a vyznává. A její boj proti ", náboženství je vyvolán nutností vyrvat z duše národů hlavně křesťanských nasládlé vlastnosti, které u nich byly vypěstěny pokaženým učením Kristovým."

Baronesa: „Podle vás tedy Trockij, Zinověv a jiní sovětští po­hlaváři na jedné straně hlásají, že ,,náboženství je pro národy opiem", a na druhé straně se modlí a za­chovávají všechny obřady židovského náboženství?"

Milionář N.: „O Trockém to mohu říci s veškerou určitostí, protože ho dobře znám. Je to člověk hluboce věřící a jak v náboženství tak i v životě plní svou povinnost před Bohem a svým národem. Je z největších politických činitelů XX. století, ale v osobním svém životě si do­vedl zachovati všechny specifické rysy židovské. Co se týče Zinověva, tomu je sice někdy na škodu jeho bezuzdný temperament, ale ani on neodpadl od víry svých otců a jeho lehkomyslnost v soukromém životě mu nebrání, aby ve veřejných věcech byl věrným sy­nem Israele. Nu a mezi ostatními členy sovětské vlá­dy jsou sice dva — tři skuteční atheisté, ale ty odštěpence my už ani nepovažujeme za Židy a jestliže je trpíme, děláme to jen proto, poněvadž prospívají věci."

Baronesa: „Nerozumím vám! Mluvíte tak, jako by bylo ve vaší moci odstranit je. Komu jsou prospěšní? .Jaké věci prospívají? Jste členem nějaké protisovětské organisace, a ti lidé jsou vaši tajní agenti?"

Milionář N.:„Jsem naopak členem oné skupiny amerických a anglických kapitalistů — Židů, která revoluci hmotně podporuje. Již v době války s Japon­skem my, skupina největších amerických, anglic­kých a částečně i ruských kapitalistů — Židů, počali jsme dávati pravidelné podpory revolučnímu hnutí v Rusku, když jsme usoudili, že chvíle je příznivá. Nyní, po úspěchu ruské revoluce, přimkli se k nám také kapitalisté mnohých jiných zemí." Baronesa: „Vy hmotně podporujete revoluci? K čemu těm kapitalistům a ze­jména vám bylo pojednou třeba revoluce? Vždyť revoluce ničí právě vaše dílo — obchod a průmysl. A k tomu ještě, jak jsem slyšela, byl jste dokonce v dobrých stycích s členy panujícího domu a dával jste velké dary na vyučovací ústavy."

Milionář N.: „Nu ano, znala mne a dokonce mne i navštěvovala velkoknížata a dával jsem velké sumy na vyučovací ústavy, ale dával jsem je právě proto, že ty ústavy byly semeništěm revolučních ideí. Ruská studující mládež při svém idealismu byla nejvhodnější půdou pro propagandu revoluce, a kromě toho ty mé dary uváděly v omyl lidi, kteří tehdy ještě se nesměli do­vědět pravdu."

Baronesa„Ale to všecko mi neříká, proč jste kultivovali re­voluci a proč v její čelo se postavili právě Židé."

Milionář N.:„Nemůžeme býti egoisty a stále myslit jenom na sebe a své osobní zájmy: jsou důležitější věci. A Židé stanuli v čele revolučního hnutí proto, poně­vadž každý národ je povinen splnit své historické poslání."

Baronesa: „Jaképak poslání máji Židé?"

Milionář N.:„To se dovíte v talmudu. Předurčil to sám Jehova, a povinností kaž­dého Žida jest napomáhat tomu, aby konec konců všechny národy světa jako řeky v oceáně zmizely v Židovstvu."

Baronesa: (přemýšlející, že má-li každý řadový Žid třeba jen maličkou částečku takového velikášství, pak Židovstvo skutečně znamená pro svět nebezpečí a mělo by býti isolováno jako nemocný maniak):„A jaké je historické poslání Ruska?"

Milionář N.:„Aby se první rozplynulo v oceáně, to je jeho před­určení, poněvadž potom do širokého koryta proraže­ného Ruskem již bez překážky počnou proudit i jiné drobné říčky." Baronesa:„Bude si však Rusko a budou si jiné národy přát takového „rozplynutí" ?"

Milionář N. (žertovně): „Jestliže si ho nebudou přát, nechať se odvolají k svému Bohu a pokračují v mar­ném boji."

Baronesa„Tedy Židé, kteří nyní stojí v čele Ruska, třebaže plní „historické poslání židovského národa", přece jen nejednají samostatně?"

Milionář N.: „Ovšemže nejednají samostatně. Kdepak by také na to vzali prostředky! Revoluce je ženština velmi náročná, vydržovat ji může jen světový kapitál, nikdo jiný si to nemůže dovolit. Ale když jsme toto dílo svě­řili svým důvěrníkům a když jsme shledali, že se v je­jich rukou vyvíjí dobře, podrobnostmi se už nezabý­váme. Ať si počínají tak, jak se jim to lépe hodí."

Baronesa: „Kterak však vaši otevřenost v této otázce uvésti v soulad se skutečností, že sovětská vláda čili — jak jste řekl — vaši „důvěrníci" tak pečlivě před světem utajují své „vysoké poslání"?"

Milionář N.: „To je velmi prosté. My, skupina, která živi revo­luci, nevykřikujeme do světa své cíle a své akce, ale příležitostně se jimi také netajíme, poněvadž nemáme zapotřebí ponižovat se lží. Jestliže se o tom dovíte vy nebo někteří jiní lidé, kteří nehrají úlohu v politickém životě národů, pak — neurážejte se, prosím — lide ti ani zdaleka ještě nejsou „svět" a byť by jakkoli křičeli o tom, co se dověděli, nebudou moci svými slovy obrátit světové události jiným směrem. Co se pak týče toho, že sovětská vláda skrývá své pravé cíle, nedělá to tak příliš pečlivě, jak se vám zdá. Což­pak v těchto dnech neoznámily všechny sovětské lis­ty, že „američtí kapitalisté-Židé určili velké sumy na osazení Ukrajiny židovskými rodinami a, staro­usedlé ukrajinské obyvatelstvo bude postupně odesí­láno do Sibiře?. Všimněte si: Ukrajina bude osazována Židy, nikoli kolonisty jiných národností. Jaké­pak je vám ještě třeba otevřenosti před celým svě­tem? A neříká snad nic skutečnost, že v čele Ruska stanuli Židé a že všechny instituce na celém prostoru Ruska jsou naplněny Židy? A komu není známo, že revoluční pracovníci francouzské, ruské i jiných re­volucí byli hlavně Židé?  Mohou to nevidět jen lidé od narození slepí nebo úplní idioti. To je pak už jejich věc. Ale svésti nás s vytčené cesty není v silách ani vidoucího mudrce, protože jsme nadšeni pro svůj vy­soký cíl a máme v rukou všechny prostředky pro jeho dosažení."

Baronesa: „Jestliže sovětská vláda je vaše chráněnka, proč jste ji neodvrátili od zavraždění carské rodiny? Říkáte přece, že talmud je proti vraždám."

Milionář N.:„Nu ano, ale řekl jsem vám už, že do podrobností v akcích sovětské vlády se nemícháme. A pak znáte přísloví: „Když se les kácí, odletují třísky"."

Baronesa:  „Ale ,,třísky" v daném případě byli přece lidé."

Milionář N.: „Však my jsme také nenaléhali na to zavraždění, jmenovitě ne na zavraždění starých. Mladí mohli ještě býti nebezpeční jakožto následníci trůnu, ale car a carevná nebyli by již mohli býti živi tak dlouho, až by zezvířečtělý a možností obohatit se rozdrážděný  lid zase se vzpamatoval a chtěl je opět dosadit na trůn. Docela dobře bylo možno poslat je někam dál a nechat je na pokoji. Nu, naši chlapíci ve svém zápalu byli až příliš horliví.“

Baronesa:  „Ale talmud ovšem zbytečné vraždy odsuzuje . A co vraždy nutné?"

Milionář N.: „Náboženství se nesmí studovat od konce, nýbrž od počátku, jinak by smysl některých slov mohl býti pochopen nesprávně."

Baronesa: „A řekněte mi, jak byste si počínali, kdyby se so­větská vláda, až bude státi na nohou, dala jinými ces­tami, než jste jí určili?"

Milionář .: „To se nemůže stát, dokud v jejím čele stojí Židé. A pak by to pro ni znamenalo sebevraždu. Řekl jsem vám už přece, že takový grandiosní podnik, jakým je ruská revoluce, bez podpory světového kapitálu neměl by dlouhého trvání."

Baronesa: „Ale nyní všechno přírodní bohatství Ruska a vše­chny jeho banky jsou v rukou bolševiků."

Milionář N. (mávaje rukou a smějící se):. „Ženy špatně chápou hospodářské otázky. Pro pokrok revoluce nestačí ovládnouti přírodní bohatství země a kapitály ležící v jejích bankách. To vše je třeba donutit k obí­hání, tak jako v žilách člověka obíhá krev, a to ne­mohou udělat revolucionáři, kteří provedli státní pře­vrat, to mohou udělat jen bankéři a jiní kapitalisté. Kapitalisté jsou skutečnou duší revoluce, kdežto re­volucionáři jsou srdcem a rukou, která hlavně, kulo­metů skoro vždy namíří tím směrem, který jí nadik­tuje vůle kapitalistů."

Baronesa (vzpomenuvši si na zá­hadnou větu, kterou slyšela v Kremlu; „měla jsem velkou chuť citovati větu, kterou mi řekl Lenin, ale pomlčela jsem o ní, neboť jsem měla na paměti, že v sovětském Rusku mlčení více než kde jinde je zlatem a že já nepatřím k národu vyvolenému samým Bohem a nevládnu všemohoucím kapitálem, který umožňuje, aby člověk mluvil to, co si myslí.): „Ale Lenin?  Cožpak Lenin nejedná ze své vůle, cožpak není ideový revolucionář, který celý svůj život věnoval revolučnímu hnutí? Jenže jeho cíle s vašimi zcela nesouhlasí."

Milionář N.: „Ovšemže Lenin nejedná ze své vůle. To se jen po­vrchnímu pozorovateli zdá, že Lenin je samostatný. Právě ideoví revolucionáři vždy byli našimi nejcen­nějšími spolupracovníky. Čerpali od nás prostředky na propagandu, na provádění teroru, na nelegální li­teraturu a na jiné příslušenství revolučního boje. Podkopávali svět a vyhazovali jej do vzduchu, při čemž často zahynuli pumami, které vrhli, a my — my jsme na zničených místech počínali budovat to, čeho nám bylo třeba. Každý ideový revolucionář byl šroubkem ve světovém kole, každý plnil svůj úkol, ale neuvědo­moval si každý, v kterou stranu padá."

Baronesa:„Lenin je tedy také vás „důvěrník" a ve svém jed­nám je zajedno s vámi?"

Milionář N.:„Ne docela, ale pro nás je lhostejné, z jakých dů­vodů pomáhá naší věci. Řekl jsem vám přece, že ne­jednají všichni revolucionáři ve jménu našeho cíle, ale všichni bez výjimky nám hrají do rukou."

Baronesa: „A kdyby Lenin chtěl „světové kolo" otočit jiným směrem, než jak je to pro vás žádoucí?"

Milionář N.:„Toho nikdy nedopustíme, protože jsme silnější než on a protože počítajíce s takovou možností, zajistili jsme se proti podobným překvapením."

K výše uvedenému snad není třeba více dodávat, demaskování židobolševického plutokratismu je zde provedeno s příkladnou německou důkladností, ještěže dějiny jsou příběhem s otevřeným koncem, což je imunizuje vůči podobným spiknutím. Když si k tomu připočteme zdůraznění antisemitismu v SSSR (s.181-188), řeči bolševického agitátora na táboru lidu o válce a světové revoluci (s.203-206) a údajně opilého komisaře tisku o světové organizaci, kde v tajném sovětu rozhodují Zinověv, Trockij, Kuzmin, Kameněv a Lunačarskij a jehož členy byli Sverdlov a Urickij a diktátoři Lenin a Stalin hrají úlohu paňáců (s.191-192), tak se nelze bez ohledu na zcela jistě zvrácené teze Suvorova a některých německých generálů o přípravě invaze Sovětů do Německa v r. 1941 divit, že Hitler mohl považovat přepadení SSSR za pouhou preventivní sebeobranu.    

Jak vytěžit komisaře tisku

Po smrti Voldarského baronesa se rozhodne zajít za novým komisařem tisku Nikolajem Nikolajevičem Kuzminem (1883-1937, sociálního demokrata od r. 1903), absolventem Matematické fakulty Petrohradské university) s druhým, již vysazeným číslem Nových Jisker, v němž počal vycházet její román Komuna Pozemský svět s žádostí o povolení ho tisknout na odřezcích papíru, úplná hrdinka socialistické práce. O něco později soudruh Kuzmin už jako bývalý komisař tisku a jako úspěšný bojovník proti bílým ji zprostředkuje setkání s Lilianou s cílem přes ní dostat k  Zinověvovi, o čemž už byla řeč (s.101) Tohoto komisaře ovšem nikde nejmenuje, ale zhruba se shodují data uvedená v životopisech Kuzmina s tím, co nám o něm sděluje  autorka.

Pro „strašlivý nedostatek papíru“ samozřejmě neúspěšně, ale alespoň se od něj dozví jeho představu budoucnosti ideální komuny, a to v době, kdy její bílí přátelé jsou každým dnem úspěšnější:

Komisař: „Budoucnost komuny bude utvářena ideami, které budou vybroušeny událostmi minulých již etap revoluce. Ale kdybychom šli po přímé, neuchylujíce se na strany, pak by vám o té budoucnosti pověděla kterákoliv marxistická kniha“.

Baronesa: „Myslím, že o přímé linii nemůže být ani řeči, když již nyní mezi vládci komuny začaly rozepře, velký rozkol mezi Leninem a Zinověvem, vyvolaný přáním Zinověva, aby severní komuna, které stál v čele, zůstala samostatnou.“

Komisař: „Mluví o tom nejen Petrohrad, ale i škodolibý emigrantský tisk. To znamená jen tolik, že dovedeme dávat témata pro rozhovory. V naší straně nemohou být rozkoly. Dobyli jsme Ruska a v budoucnosti dobudeme také celého světa svou jednotou, svou disciplinou, která nezná slitování“.

Baronesa: „Ale Lenina a Zinověva vaše strana přece snad nepostaví ke zdi pro porušení discipliny?“

Komisař:“Pročpak ne? Spíše než kohokoliv jiného. Právě my vůdci revoluce musíme být více disciplinovaní než řadoví členové strany. Vždyť když při svém vstupu do strany pro společnou věc jsme se zřekli svých osobních názorů, své iniciativy a svých sympatií, je přirozené, že musíme slepě být poslušni direktiv strany, byť úkol nám určený byl jakkoliv těžký a nepřijemný. A kdyby týž Zinověv chtěl stranu desorganisovat svou neposlušností, strana by s ním zatočila zrovna tak, jak zatočí se svými třídními nepřáteli. Naše spory – to je hra někdy s ohledu na zájmy strany vážná, jindy však je to hra v boom, protože i největší podnik, dokonce i tehdy, když se nazývá státem, nutně potřebuje reklamu. Ochablé nervy kapitalistických zemí musí býti ustavičně vzrušovány, a kdo jim dává to vzrušení, má z toho prospěch“.  

Baronesa: „A nemyslíte, že tato hra je pro vás nebezpečná?“

Komisař: „Chcete říci, že pověsti o našich sporech mohou vaše bílé přátele povzbudit k akcím? Tím hůře pro ně, neboť co je nyní skryto, vyjde pak najevo a bude nemilosrdně zničeno. My jsme jediný nezdolný celek jako filibustýři. Tito lidé, kteří byli ztělesněním drzosti a jednoty, donutili i nejmocnější státy světa, aby s nimi počítaly. Zinověv má obdobný názor“. (s.81-83)

Později když baronesa ho seznámí se svým cílem emigrovat, rozvine se mezi nimi následující dialog (s.216-217):

Komisař: „A já vám radím, abyste od tohohle záměru emigro­vat vůbec upustila. Zde se vám zatím nežije špatně, a tam byste seděla bez práce."

Baronesa„Ale já, opakuji, nemám v úmyslu emigrovat, a i kdyby tomu tak bylo, proč myslíte, že „bych tam seděla bez práce"? Vždyť v Evropě je tisk svobodný, a já bych se mohla znovu zabývat literaturou, která by neměla nic co dělat s politikou."

Komisař:  „Zapomínáte, že devět desetin současných evropských časopisů je v našich rukou."

Baronesa: O tom slyším po prvé. Ale i když je tomu skutečně tak, je tam přece kromě cizího tisku také tisk emigrantský.

Komisař: Do nejvlivnějších jeho orgánů, kterým dáváme podpory, nepustíme lidi pro nás nežádoucí, a v dru­hých, nám skutečně nepřátelských, máme své agenty."

Baronesa: „Nejsem ovšem obeznámena s poměry emigrantských časopisů a s jejich směrem, ale myslím, že když jsou to časopisy emigrantské, jsou všechny stejně vám nepřátelské. O jakýchpak „podporách" se tu může mluvit, jestliže ty časopisy píší proti vám? Či máte na mysli časopisy komunistické?"

Komisař: „Tak to není. Může se psát proti, záleží na tom, jak se píše. Jsou fakta a fakta. Nemáme námitek, jestliže nás nazývají katy, lupiči, jestliže křiklavými barvami /malují hrůzy „mučíren GPU." nebo Solovků, protož to budí zvědavost cizinců, což je nám prospěšné. Jistě jste četla „Zahradu muk". Ta kniha se rozšířila v ne­sčetném množství výtisků a přinesla autorovi pěkný příjem, a přece se v ní nemluví o „božských zjeveních" ani o buržoasní morálce. V talmudu se praví, že nestoudná není žena, která před očima davu se sebe shodí oděv, nýbrž jsou nestoudní ti, kteří se na ni dívají."

Baronesa: „Ale i když podporujete časopisy, které vás nazý­vají katy a lupiči, čemuž já, otevřeně řečeno, nevěřím, čemu pak tedy říkáte „paskvil"? Není vám, podle vašeho srovnání s „obnaženou, ale cudnou ženou", zce­la lhostejné, co říká dav, když se na vás dívá?"

Komisař: „Je nám to úplně lhostejné, dokud nám to neškodí."

Baronesa: „Paskvilem tedy nazvete pravdu, bude-li vám na škodu? To jsou podivné představy o paskvilu."

Komisař: „Pravdu je možno osvětlit lživě."

Baronesa:„A co když do časopisů vámi podporovaných pro­niknou osoby pro vás nežádoucí? Jak si potom po­čínáte?"

Komisař: „Odstraníme je."

Baronesa: „Terorem?"

Komisař: „Ne, pročpak Jsou jiné, nevinnější prostředky."'^

Baronesa: „Na příklad?"

Komisař: „V kruzích, k nimž škůdce patří, naši agenti rozšíří pověsti, že je to provokatér, načež škůdce ovšem již  nemůže mluvit ani psát."

Baronesa:„Kdopak tomu uvěří, když ten člověk „škodil" vám?"

Komisař: „Jste špatný psycholog;, třebaže jste spisovatelka. Vzpomeňte francouzského rčení:, „Calomniez, calomniez, il en reste toujours quelqe chose"!" 

Baronesa:„Ano, po tom všem, co jsem od vás slyšela o zahra­ničním tisku, člověk skutečně pozbývá chuti pracovat v něm.

Komisař: „Vždyť jsem vám řekl, že bude pro vás klidnější a prospěšnější zůstat zde. A pro osvěžení a pro nové dojmy můžete se projet na Krym.“

Ještě o něco později dostane baronesa Taube od soudruha komisaře v souvislosti s jeho připravovaným odjezdem do zahraničí, údajně na tři měsíce, aby na veřejných shromážděních, předčítala za honorář jeho řeči, tištěné v miliónech výtisků (s.233). Když pak vskutku se ji podaří vycestovat do Berlína (na jedné lodi s úředníkem německého  konzulátu), tak po hrdém odmítnutí finančně atraktivní nabídky „elegantně oblečeného mladého muže“, zastupujícího Vněštorg „mluvila a psala o velkých úspěších Sovětského svazu ve všech oblastech jeho budovatelské práce při veškerých chybách sovětské vlády, kdy si obyvatelstvo vždy více a více přivyká novému řádu, i když ona sama odcestovala, protože se nemohla smířit s panstvím dělnické třídy“ (s.241)  ve vlaku do Čech z Francie před Tulonem po proslovení přednášky o bolševicích se potká „komisaře agitace, oblečeného ve světlomodré uniformě francouzského vojáka s vojenskou torbou s charakteristickou čupřinou, rychlým, zlodějským pohledem“, který zašeptal: „Jestliže mne prozradíte – dejte si pozor! Víte, že v takových případech nežertujeme“.

Ještě o něco později portrét tohoto zákulisního předáka světové agigace baronesa spatří v jednom emigrantském deníku pod jménem čekisty Janoviče, o němž se soudilo, že unesl generála Kutěpova (s.242-243). Ano, vskutku v životopise soudruha Kuzmina je zmínka o tom, že byl v r.1931 činný jako generální  konzul ve Francii po své pestré kariéře publicisty, vojenského prokurátora atd., aby pak ještě v tomtéž roce stihl vykonávat funkci velitele politického řízení sibiřského vojenského okruhu. Po dalších peripetiích jedna soudružka v dubnu 1937 ho udala, že kritizoval chování Stalina v dubnu 1917. Po zatčení doznal, že organizoval v armádě trockistické centrum. Odsouzen a zastřelen v únoru 1938. Jeho druhá žena mu byla nevěrná s Tuchačevským.            

Fenomén naivní fifleny

Ale pro to vše výše uvedené se paní baronesu nezabývám, za daleko zajímavější považuji tu skutečnost, že tato hybatelka světových dějin byla především specialistkou na neúspěšné krátkodobé předpovědi.  „Své vyprávění začnu od únorového převratu“  (s 7).   „Předchozího večera konal se u nás velký literární večírek, jeho účastníci se rozešli až při svítání  … při večeři   se jen tak mimochodem mluvilo o revoluci  … Nikdo by nevěřil, že té noci se loučíme se starým světem“ (s.8-9).

V létě 1917 „přikročila jsem k reorganizaci Ethického spolku … dala jsem spolku název Nová ethika a 24 řijna roku 1917, v předvečer bolševického převratu, v novinách byla uveřejněna zpráva o cílech té organisace, mezi nimiž bylo uvedeno ulehčení mravních a fysických útrap a boj proti krutosti. Z nebývalého počtu telefonních a písemných dotazů … dalo se soudit, obyvatelstvo Ruska se v té době necítilo zvláště šťastným“ … Následující den se stal dnem říjnového převratu a můj spolek, stejně jako Rusko, byl již odsouzen. Tentokrát inteligence ještě více než ve dnech první revoluce nevěřila,  že by se panství vítězů mohlo dlouho udržeti, a  když se na zdech domů objevily plakáty, uvědomující obyvatelstvo Petrohradu o nové vládě, v jejíž čele stál Lenin,  nikdo nepochyboval, že ta vláda se neudrží  déle než dva dny. Čas však utíkal, nepřinášeje změn, naděje na pád vlád, které vznikaly s každým novým útokem bílých armád, se nesplňovaly a trampoty, které nová vláda vytvářela, ustavičně rostly“. (s.15-16).

Ještě v době vydání zákazu vydávání časopisu Ves Mir dodával baronese  zástupce finských vydavatelů dobré mysli ujištěním, že „bolševici se udrží jen do nového roku, a časopis začne znovu vycházet nejpozději v polovině ledna“ (s.39) To i  ti dělnici z tiskárny cenin Expedice byli většími optimisty, když nechali vytisknout 10 000 formulářů, na nichž bylo v hlavičce uvedeno Российская Социалистическая Советская Федеративная Республика Ruská socialistická sovětská federativní republika.

Zajímavé rovněž je, jak baronesa vysvětluje, proč se ta její předpověď nevyplnila: „Mezi  Petrohradčany kolovaly pověsti, že vláda úmyslně obyvatelstvu vyplňuje čas nesčetnými povinnostmi, a tím obyvatelstvo zbavuje posledních sil, aby neposkytla možnost použití těch sil k jakémukoliv vystoupení proti ní. Bolševici skutečně nikoho nenechali na pokoji. Podle nařízení občané při výměně pasů za pracovní knížky byli povinni dostatovati se na komisařství  osobně.  … Byl to snad první případ od stvoření  světa, že ženy ještě mladé se snažily dokázat, že jsou stařeny, aby se vyhnuly pracovní povinnosti.  …. Lidé, kteří vydávali pracovní knížky, musili jen žasnout nad mladistvým vzezřením sovětských občanů“ (s.22, viz též s.24).  

Baronesa připočetla svůj omyl také dalším faktorům, jejichž výčet mimochodem svědčí o tom, že ten „elegantně oblečený mladý muž“, dobře věděl, proč ji oslovuje.

1) „celkem – u srovnání let 1918-19 – život jako by se počal upravovati, železniční doprava se poněkud zlepšila, následkem čehož bylo již snažší dostati u spekulantů potraviny“ (s.98, viz též s.138-139);

2) podle jednoho dělníka, nenávidějícího bolševiky „člověk zvykne i žaláři, a za tahle léta tak nás zmučili, neprve carskou válkou, pak válkami občanskými a teď hladem, frontami a všelijakými těmi schůzemi a poradami, že člověk už nemyslí na nic, než aby měl pokoj. A k tomu ještě než se ustaví nová vláda, člověk pod starou buď shnije ve vězení, nebo se dostane ke zdi, a i když se nějakým zázrakem vykroutí, bílí mu neodpustí, že pracoval za komunistů“ (s.121)

3) vlivu židovského kapitálu

4) hypnose, využívané bolševiky, což ji měl potvrdit i známý psychiatr, profesor Bechtěrev:  „Nynější vláda používá pro své cíle hypnosy, používá ji sice podvědomě, ale velmi široce a – jak se také z vědeckého hlediska dalo očekávati – úspěšně. Lenin řekl, netuše že mluví o hypnose: Je nám třeba mocné rudé armády, třebaže naší hlavní zbraní je slovo. A Lenin má pravdu: mozek jednoho každého z nás je citlivá deska a čím je temnější, tím méně jeho vjemy jsou regulovány vědomím a morálkou, tím hlouběji se do něho vtiskuje všecko, co se mu jeví žádoucím. Komunistické agitační ústavy měly by být nazvány ústavy hypnosy“ (s.121)  Podle baronesy stačilo Zinověvovi v době kronštadtské vzpoury ke stávkujícím petrohradským dělníkům začít mluvit o blízkosti světové revoluce, která život proletariátu naraz udělá životem bohatým a šťastným a o represích, kterými dělníci budou postiženi, jestliže zvítězí povstalci. „Neminulo ani půl hodiny, a nepřátelské výkřiky utichly a po skončení řeči rozhlehla se družně zpívaná Internacionála a Zinověvovi bylo slíbeno, že se ihned začne pracovat“ (s.121)  

Možná, že toto všechno výše uvedené nesehrálo tak podstatnou roli jako divadlo, které hrál Lenin v době návštěvy baronesy, kdy se intenzivně zajímal o možnosti využití nerostného bohatství Ruska (viz jeho biokronika), tedy ukazoval veřejně svou víru v přetrvání vlády sovětů za každých okolností. Stalin se ukázal být dobrým žákem Lenina, když tutéž pevnost ukázal ve směru osvojení Arktidy.

Předpověď dvoudenního trvání sovětské vlády z baronesy Taube dělá nejméně úspěšného prognostika všech dob, nicméně dovoluje naformulovat základní otázku pro historiky, proč se sovětská moc dokázala udržet déle než ony dva dny, proč „z těch deseti dnům které otřásly světem“ se stalo více než 26 000 dnů. Jde o to ale dobře a správně analyzovat, jaké síly toto nepřetržité oživování způsobovaly. Paní baronesa na to měla jednoznačnou odpověď: židovský kapitál.  Tato odpověď ve své době se docela dobře hodila třem možným hráčům na světovém kolbišti: ruské zahraniční emigraci, rusifikující se sovětské vládě a německému nacismu. Úspěch dílka byl zaručen.

Proč to neduživé dítě nakonec zesnulo neočekávaně (!!!) v pokoji až po 70 letech své existence, to je ta správná záhada baronesy Taube, který na její počest navrhuji nazývat pro její příspěvek k zostřování třídního boje Fenoménem naivní fifleny. Tento fenomén v tomto případě však vedl k neadekvátnímu jednání jednotlivců, tedy k používání násilných forem (ozbrojeného) odporu proti němu (intervence, puče), což se stalo dalším faktorem stability sovětské moci. 

Fenomén naivní fifleny lze naformulovat asi takto: Čím menší délka trvání je (ve veřejném mínění) předpovídaná nějakému společenskému jevu, čím více je podceňována jeho životaschopnost, tím větší bude jeho šance na dlouhověkost. Nemocné dítě (pokud přežije) zdravý stařec.

Existence tohoto paradoxu vyplývá z otevřenosti lidských dějin (viz blíže Jiří Řezník K některým otázkám historiografie české a světové ekonomie. Marathon, r.11, 2007, č.1, s. 19-26. ISSN 1211-8591  8591  http://www.valencik.cz/marathon )

Pozn:  Citace jsou v některých případech kráceny a upraveny.