Potřetí tureckým premiérem - mé vzpomínky na Recepa Erdogana

 

 

Sešel jsem se s tureckým premiérem Erdoganem na několika akcích EU ještě v době, kdy jsem byl českým premiérem. Pokud jsme se setkali, byla to pouze zdvořilostní a velmi krátká jednání.

 

První naše rozsáhlejší setkání se uskutečnilo 15. listopadu 2007 v Praze, v Poslanecké sněmovně, a to z iniciativy turecké strany v rámci jeho státní návštěvy. Turci sami projevili zájem se sejít s předsedou největší české opoziční strany.

 

Premiéra Erdogana zajímalo stanovisko ČSSD k členství Turecka v Evropské unii. Ujistil jsem tureckého předsedu vlády, že ČSSD podporuje vstup Turecka do EU s tím, že považujeme jeho zemi za klíčovou na rozhraní Evropy a Asie, Západu na jedné straně a muslimského a arabského světa na straně druhé. Samozřejmě, řekl jsem, že je nezbytné, aby Turecko prošlo nezbytnými reformami ve všech oblastech života státu a prošlo přístupovými rozhovory.

 

R. Erdogan mě vysvětlil zásadní změnu přístupu turecké vládní administrativy ke kurdské menšině, žijící zejména ve východní, resp. jihovýchodní části Turecka. Zdůraznil respekt vlády pod jeho vedením a jeho osobně k lidským právům a k právům Kurdů jako národnostní menšiny. To jsem velmi uvítal.

 

Druhé naše setkání se uskutečnilo před dvěma lety, v dubnu 2009, při oslavě 65. narozenin G. Schrödera v Hannoveru. Pochopil jsem, že Erdogan oceňuje přístup Schröderem v minulosti silně ovlivněné SPD, která dlouhodobě podporuje vstup Turecka do EU, a to na rozdíl od německých klerikálních stran. Seděl jsem s ním u jednoho stolu. Erdogan hovoří – pokud jsem něco nepřehlédl – pouze turecky a na oslavě popíjel jen jakýsi mléčný nápoj a choval se velmi asketicky. A to nemyslím nijak ironicky. Z chování premiéra Erdogana jsem měl dojem jeho velké serióznosti, vážnosti, ale také jeho jisté uzavřenosti. Ale uvědomuji si, že jsme spolu hovořili vždy jen přes tlumočníka, takže se v odhadu jeho lidských vlastností mohu poněkud mýlit.

 

R. Erdogan je turecký politik, předseda Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), někdejší starosta Istanbulu a od roku 2003 premiér Turecké republiky.

 

Narodil se 26. února 1954 v Istanbulu. Své rané dětství strávil v turecké Rize, kde jeho otec pracoval jako příslušník Turecké pobřežní stráže. Ve třinácti letech se vrátil do Istanbulu. Erdogan studoval na náboženské střední škole Imáma Hatipa. Po ukončení středoškolského vzdělání vystudoval v roce 1981 management na Fakultě ekonomie a obchodních věd Marmarské univerzity. Během studií na střední i vysoké škole se mj. věnoval poloprofesionálně kopané, a to až do roku 1982.

 

Od počátku sedmdesátých let se profiluje politicky. V roce 1976 stanul v čele místní mládežnické pobočky islamistické Národní strany spásy. Za vysokoškolských studií byl též členem Národní turecké studentské unie, skupiny zaměřené proti šíření komunistických myšlenek v Turecku. Na univerzitě se také seznámil s N. Erbakanem, pozdějším premiérem (1996–97), v jehož islámisticky orientovaných stranách se mladý Erdogan angažoval. Po vojenském převratu v roce 1980 následoval Erdogan většinu Erbakanových stoupenců do islamistické Strany prosperity, založené v roce 1983.

 

V roce 1991 byl za tuto stranu zvolen do parlamentu, ale nebylo mu umožněno ujmout se poslaneckého mandátu. Za Stranu prosperity byl v roce 1994 zvolen starostou Istanbulu, prvním z islámsky orientované strany. A v této funkci působil po čtyři roky. V komunálních volbách obdržel více než 25 % hlasů. Ačkoliv někteří přívrženci sekulárního politického uspořádání země hlasitě proti němu protestovali, Erdogan jako starosta vystupoval pragmaticky. V úřadu se věnoval např. boji proti znečišťování ovzduší, pustil se také do nápravy špatně fungující dopravy města a řešil i problémy s nedostatkem vody. V době, kdy působil jako starosta, byly postaveny v Istanbulu kilometry inženýrských sítí a několik moderních továren na recyklaci odpadů. Ke zlepšení ovzduší přispěl jeho plán na větší využívání zemního plynu a zavedení ekologicky šetrných autobusů. Ve městě byly vynaloženy především do infrastruktury cca 4 miliardy dolarů, tedy sumy jako nikdy v minulosti.

 

Během jeho působení v roli starosty Istanbulu byla Erdoganova Strana prosperity shledána neústavní a následně zakázána tureckým Ústavním soudem z důvodu ohrožování sekulární povahy tureckého politického systému. Erdogan se v reakci na zákaz postavil do čela protestů a v roce 1998 byl za údajné navádění k náboženské nenávistí recitací kemalistické úřady pobuřující básně na několik měsíců uvězněn.

Po čtyřech měsících byl v roce 1999 propuštěn a znovu vstupuje do politiky. Když byla o dva roky později zakázána i Erbakanova Strana ctnosti, Erdogan se vydal vlastní cestou a podílel se na založení Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jíž je od srpna roku 2001 předsedou. S touto stranou vyhrál v roce 2002 parlamentní volby, ale z důvodu jeho dřívějšího odsouzení mu zabránili ujmout se úřadu předsedy vlády. Ústavní dodatek z prosince téhož roku toto prohlášení nezpůsobilosti zrušil a v květnu roku 2003 byl Erdogan jmenován premiérem Turecké republiky.

 

Jako premiér se mj. přihlásil k myšlence vstupu Turecka do Evropské unie a také se angažoval v plánu OSN pro sjednocení turecké a řecké části Kypru. V říjnu roku 2003 vyslal na sever Iráku vojenské pozemní jednotky, aby zde pomohly udržovat mír. Tento krok byl vnímán jako vstřícné gesto vůči USA, jejímž jednotkám nebylo za minulé vlády dovoleno z tureckého území podnikat operace do Iráku.

 

V domácí politice se vláda premiéra Erdogana snažila přilákat do Turecka více zahraničních investorů a s cílem oživit ekonomický růst prosadila zrušení většiny vládních regulací a větší liberalizaci obchodu. Tyto a jiné kroky hospodářské politiky zajistily Turecku stabilní, více než 7% roční růst HDP. Míra nezaměstnanosti klesla z enormních 16 % během světové hospodářské krize na 11% v první polovině roku 2010 a přiblížila se tak průměru eurozóny. Inflace se ve stejném období snížila z 35% na necelých 6%, nejnižší míru inflace za třicetdevět let. Stabilizaci turecké ekonomiky ocenily i mezinárodní instituce jako je Světová banka.

 

Vedle toho se Erdoganovi podařilo prosadit částečnou amnestii pro členy kurdské teroristické organizace PKK, pokud se vzdají vládě. A jeho vláda také zrušila různá omezení svobody projevu a tisku. Vláda se pod jeho vedením snažila několikrát schválit novou, podle Erdogana demokratičtější a občansky orientovanou ústavu, která měla nahradit tu dosavadní.

 

V souladu se snahou Turecka o vstup do EU vláda povolila užívání kurdštiny ve všech vysílajících médiích a během politických kampaní a také obnovení kurdských názvů měst dříve přejmenovaných na turecká.