Zbyněk Fiala: Libor šidil

Na finanční trhy se valí opět něco strašného. Pouze prázdniny a olympiáda zmírňují důsledky podvodů, které zřejmě probíhaly dlouhodobě, a za poškozeného se může považovat kdekdo. Poškození budou chtít vysoudit náhradu. Povinní budou zkoušet vyrazit peníze z pojišťoven. Pojišťovny, které v tom nejely, by to mohlo potopit. Mluví se o nastupujícím festivalu pojišťovacích a jiných sporů, kde budou na obou stranách ti nejlepší a nezkušenější právníci, neboť tihle klienti si je mohou dovolit. A znovu oživily i návrhy na podstatné zpřísnění regulace finančních trhů. Co dělali regulátoři? Spali? Tak jako předtím ratingové agentury?

Případ je jednoduchý. Existují dva způsoby, jak stanovit klíčovou hodnotu, kolem které se točí biliony dolarů ve spekulativních transakcích na finančních trzích, index úrokové sazby nabídky na mezibankovním trhu v londýnské City. Mělo se za to, že rozhoduje jediný možný způsob - tato sazba je dílem neviditelné ruky a odráží přirozený vývoj obrovských objemů finančních transakcí. Mělo to být o to jednoznačnější, že tyto transakce se odehrávají na nejdokonalejším myslitelném trhu s nepřetržitým proudem srovnatelných a okamžitě dostupných informací. Ukázalo se však, že nakonec dominuje jiný způsob stanovování indexu, kdy do hry trhu neviditelně zasahuje také lidská ruka vedená telefonáty z klíčových míst. Výsledek zásahů způsobil, že křeni, kteří sázeli na logický vývoj hodnoty této sazby, prodělávají, a velké banky si mastí kapsu.

V neklidných časech je důležitá sazba na kratší období, například na tři měsíce, protože je zároveň indikátorem toho, co by se za ty tři měsíce mohlo s celou hladinou úrokových sazeb stát. Jedním z argumentů, kterým se nyní postižené banky brání, byl ten, že měly snahu nepatrně vylepšovat obraz obchodů, aby potlačily pesimismus finanční krize a nedovolily paniku s růstem sazeb. Dokonce prý reagovaly na přání centrální banky, což teď samozřejmě nikdo z Bank of England nepřizná. Řada bank měla také problémy s hotovostí, které se snažila zakrýt, protože pak by jim nikdo nepůjčil. Předstíraly proto normální hodnoty obchodů i ve chvílích, kdy byly v tísni - a signál zakolísání mohl spustit systémovou krizi. Za podvody tedy byl svatý úmysl, jak tvrdí.

LIBOR je zkratka pro London Interbank Offered Rate, tedy úrokovou sazbu na londýnském mezibankovním trhu na straně nabídky, což je benchmark, o který se obyčejně opírají obchody bezpočtu dalších partnerů. LIBOR slouží za zakladní laťku, benchmark průběžného obchodování klíčových bankovních subjektů, takže ostatním stačí přičíst dohodnutou rizikovou marži, která se může orientovat třeba ratingem obchodního partnera, a máme sazbu pro každou situaci bez dalšího dohadování. Formálně je LIBOR ohlašován Britskou bankovní asociací BBA na základě hlášení makléřů ze souboru největších bank. Ti by měli sdělit skutečné hodnoty z daného dne, BBA škrtne extrémy nahoře a dole, udělá ze zbylé sady průměr a číslo jde ven.

Jednotlivé banky o vývoji svých sazeb informují i průběžně, protože reportují hodnoty z obchodů na veřejných trzích, takže v dealingu, kde se tyto obchody uzavírají, lze vývoj sledovat na monitorech finančních terminálů a případně si spočítat očekávaný vývoj LIBOR i bez BBA. Lze to udělat opravdu?

Teoreticky ano, prakticky ne, vyhlašovaná hodnota byla vždycky nakonec o kousek jinde, svěřuje se matematik Douglas Keenan, když na stránkách Financial Times vzpomíná na počátky své někdejší práce v roli makléře banky Morgan Stanley v Londýně v roce 1991. Říká, že vyhlášený LIBOR se lišil od vypočtených hodnot jen o setiny procenta, ale i to znamenalo finanční ztráty, protože rozdíl je třeba pronásobit obrovskými objemy obchodů.

„Tato ztráta pro mně neměla podstatný význam,“ pokračuje Keenan, „ale cítil jsem se poveden.“ Podal stížnost na derivátové burze Liffe, kde uvedené obchody probíhaly, ale odpověděli mu, že formálně bylo všechno v pořádku. Pak se o tom bavil se zkušenějšími kolegy, kteří mu řekli, že banky přece vždycky hlásí pro LIBOR takové hodnoty, aby na tom nakonec vydělaly. Kolegy pobavilo, že o tom Keenan nevěděl.

Dnes už se Keenan živí teoretickou matematikou, ale připomnělo mu to, že zkreslování podkladů pro výpočet indexu LIBOR mohlo být běžnou praxí už na začátku 90. let. Šéfem dealingu banky Morgan Stanley, pro který tenkrát Keenan pracoval, byl Bob Diamond – a šéfové jistě vědí o skrytých dějích na trhu to, co lidé pod nimi.

Obchodů s finančními deriváty, kterými si někdo zajišťuje určitou očekávanou úroveň úrokových nákladů v tomto krátkodobém období, nebo kterými jen spekuluje, jakou úroveň si budou zajišťovat jiní, je o několik řádů více než skutečných půjček. Takže když se přijde na to, že si s těmito sazbami někdo hraje, píchne se do pořádného vosího hnízda. Současný skandál, který zatím vyvrcholil pokutou pro banku Barclay´s a odchodem jejího šéfa Boba Diamonda, doráží také na světové giganty UBS a Deutsche Banky a má být podle pozorovatelů začátkem „čtyřletého festivalu pojišťovacích sporů“, jejichž vývar kolísá od 35 miliard dolarů (odhad analytiků) po jeden bilion (odhad souhrnu požadavků poškozených).

Pro nás z toho plyne poučení, že pokud někdo volá příliš silně, aby se dal prostor volné ruce trhu, má zřejmě někde zákoutí, kde se s ní dokáže přátelsky potřepat na stvrzení skryté dohody. Velké peníze vznikají z podvodů a zločinů, zní oblíbený předsudek. Třeba na tom něco bude.